Literární okénko

Povídka ke kávě: Záměna

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
kniha

Dnes vám přinášíme povídku, jako stvořenou pro čtení u kávy. Napsala ji mladá česká autorka Jana Trhlíková, která se ve své tvorbě zaměřuje na povídky vyprávějící o každodenním životě, mezilidských vztazích, láskách, touhách i zklamání. Povídka pochází z dnes již nedostupné povídkové sbírky Zbláznit se nevadí.

 


Záměna

Šátek, který jí zakrýval oči, byl cítit směsicí cizího potu a těžkého dusivého parfému. Nejraději by si ho sundala. Hned teď. Ale nemohla to udělat. Pro dnešek byla jejich princezna, panenka na hraní. 

Vzala do dlaní první ruku. Prohnětla. Prsty se zanořily do měkké rosolovité hmoty. Vlhce ochablé, nepříjemné, cizí. Byla ráda, že je cizí, že tahle ruka jí nepatří. Opatrně ji svěsila zpátky. Druhá se lehce chvěla. Šustící papírová kůže, spletité provazy, reliéf žil. Dědeček. Usmála se na něj do tmy a pokrčila přitom nos, aby přidržela šátek sklouzávající dolů. Dál přišly na řadu dlouhé jemné prstíky, skoro dívčí, chlupatá upracovaná ruka se širokými zrohovatělými nehty, kostnaté prsty i podivně zauzlované klouby. Možná revma. Nepoznala ani jednu. 

Opatrně popotáhla šaty s dlouhou vlečkou a poslepu se posunula na kraj řady sedících mužů. Konečně. Tady musí být. Pocítila úlevu, konec téhle přiblblé hry se blížil. Zašátrala ve tmě před sebou, nahmatala ruku a majetnicky ji otočila hřbetem dolů. Koketně přejela prsty po dlani, jemně zakroužila. Zvláštní. Něco bylo špatně. Znovu důkladně zkoumala dlaň, bříšky prstů snímala každičký milimetr kůže, skenovala čáru po čáře, prohlubeň po prohlubni. Nebyl to on. Nemohl být. Pocítila zvláštní pocit nespravedlnosti. Celý rok hektických příprav a nejistoty nepochopitelně vyústil právě do tohoto jediného nesmyslného okamžiku. 

„Vy si ze mě děláte srandu, není tady,“ obrátila se vyčítavě ke svatebčanům. 

Odpovědí byl výbuch smíchu. „Fakt ho nepoznala,“ zaslechla překvapený hlas. 

Opatrně si rozvazovala šátek, aby si nezničila účes, ale matka ji zarazila a nesmlouvavě ji nasměrovala zpátky. Dělala to tak celý život. „Je mezi nimi. Tak ho musíš najít.“ 

Zahleděla se do tmy a odevzdaně začala znovu od začátku. Ohmatávala jednu ruku za druhou. Pečlivě a systematicky. Šum v pozadí se přeléval restaurací, ve vlnách. Mísil se s cinkotem skleniček a křikem družiček v tylových šatičkách skákajících venku na trampolíně. Za očima zakrytýma šátkem kroužily podivné černobílé obrazce, pulzovaly, skládaly se a vzápětí se tříštily ve svitu blikajících záblesků vytvářených znuděným mozkem. Znovu se ocitla na konci řady. Šum utichl. Musel to být on. Vzala jeho ruku do své a ještě jednou pečlivě zkontrolovala dlaň. Blízká, povědomá ruka, ale Petr to nebyl. Tím si byla úplně jistá. Pocítila podivnou nechuť, prohlubující se paniku. Pokusila se pohledem proniknout přes složený kašmírový šátek, ale neviděla nic. Obrazce za očima se otáčely čím dál rychleji, zběsile pulzovaly, přesypávaly se, vtahovaly ji do sebe, jako by se ocitla uvnitř kaleidoskopu, plného pestrobarevných korálků, neurčitosti a chaosu. Udělalo se jí špatně. 

„Není tady,“ řekla vztekle a strhla si šátek z hlavy. Několik bílých kytiček z drdolu spadlo na zem. Všichni ztichli. 

Petr seděl přímo před ní, pozoroval ji, zkoumavě, káravě. Nerozuměla tomu. Opravdu ne. Dívala se na něj, cizího člověka, kterým podle všeho musel být. 

„Ty nejsi Petr,“ vyslovila udiveně závěr nejasné spletité myšlenky. Znělo to tak absurdně, že tomu sama nemohla uvěřit. Možná se právě zbláznila. Přesto to byla pravda. 

„Já jsem já, odjakživa,“ zasmál se, jako by řekla nepovedený vtip. „A lepší už to nebude,“ dodal se sebeironickým úšklebkem. Pak si ji přitáhl k sobě na klín a laškovně ji políbil. „Na reklamace už je pozdě, miláčku.“ Obruč šatů kolem nich vytvořila obrovitý kruh. 

Svatebčané se pomalu trousili ven. 

„Opravdu to nejsi ty,“ zopakovala Míša vážně a zahleděla se mu zkoumavě přímo do očí, stejných jako vždy, jen trošku méně chápavých. Taky nechápala nic. „Tak už toho nech, není to moc vtipný,“ zaprosil. „Pojď si dát radši ještě kus dortu.“ Táhl ji ven, k malinkému jezírku, u kterého před chvílí krájeli dort společně. Potažený žlutým marcipánem, z jedné strany vypadal netknutě, z druhé už zbyly jen vykotlané ruiny. 

prsteny

Připadala si taky tak, navenek krásná načančaná nevěsta, uvnitř zmatená bláznivá ženská. „Chceš tmavý nebo světlý?“ zeptal se. „Asi spíš tmavý, co?“ „Jo,“ Znal ji dobře. Snažila se tvářit normálně. Pozorovala známé, povědomé pohyby, kterými odkrajoval dort. Cizí, neznámý Připadala si taky tak, navenek krásná načančaná nevěsta, uvnitř zmatená bláznivá ženská. „Chceš tmavý nebo světlý?“ zeptal se. „Asi spíš tmavý, co?“ 

„Jo,“ Znal ji dobře. Snažila se tvářit normálně. Pozorovala známé, povědomé pohyby, kterými odkrajoval dort. Cizí, neznámý muž, kterým opravdu byl. Nebo ne? Připadala si, jako by se zcvokla. Nevěsta, která se zblázní na svatbě, v přímém přenosu, před stovkou hostů, zešílí a přestane poznávat manžela. Může se to vůbec stát? 

Podal jí tácek s dortem a zabodl do něj vidličku. Trčela tam jak stožár. Dělal to tak vždycky. Vždycky?! Fakt se to nedalo vysvětlit. 

„Máš nějaký problém?“ Přitočila se k ní matka. Věděla, že by jí to neměla říkat. Matka chtěla mít vždycky všechno dokonalé, dceru, svatbu, ženicha. Prostě všechno. Vlastně tu teď stála hlavně kvůli ní. „Petr je skvělý, na co čekáš? Kdy se konečně rozhoupete k svatbě?“ Ptala se pořád dokola, znovu a znovu. „Nevím,“ odpovídala po pravdě. Dlouho si tím vztahem nebyla jistá, pochybovala, vlastně až do nedávna.

 „Myslím, že jsem si vzala nepravého,“ řekla teď sveřepě, tak trošku matce naschvál. 

„Cože? Vy jste se pohádali?“ 

„Nepohádali. Jen to prostě není ten pravý,“ hlesla potichu. 

„Zbláznila ses? Chodíte spolu tři roky, rok organizujete svatbu, zaplatili jsme sto padesát tisíc, a ty teď začneš mudrovat, že to není ten pravý?“ 

„Ne, ty tomu nerozumíš…“ 

„Ne, tomu opravdu nerozumím. A ani nechci rozumět. Copak ses vážně pomátla? Máš svatbu, tak se běž bavit a chovej se normálně.“ 

Pomátla se. To bylo jediné rozumné vysvětlení. Představila si, jak ji strkají do sanitky a odvážejí do Bohnic, jak prochází v dlouhých svatebních šatech se závojem bránou ústavu. Kdyby se jí to netýkalo, mohla by to být docela sranda. Absurdní komedie. Rozhlídla se kolem, všechno se zdálo docela obyčejné. Bude se chovat normálně, tvářit se, že Petr je Petr. Možná je to jen nějaká halucinace, sen, promáčklý do skutečnosti. Probudí se, a všechno bude normální, svatba teprve začne a Petrova ruka bude tak, jak má být.

***

„Konečně sami, ŽENO MOJE. Super svatba, co?“ zhodnotil den, jako by si vůbec nevšiml, že nebyla ve své kůži, že se celý den trápila. Neřešil to, jako obvykle. Pokusil se stáhnout jí z hlavy závoj. Zatahalo to.

„Počkej, já sama,“ zarazila ho a znovu vzala jeho ruku do svých. „Víš, proč si ji tak prohlížím?“ 

„Ježiš, tebe to ještě nepřešlo?“ zatvářil se otráveně. 

„Něco na ní totiž chybí…“ 

„Fakt?“ Najednou znejistěl, zdálo se, že si vyměnili role. On byl ten divný, zatímco ona normální. 

„Nechme to být. Máme přece svatební noc…“ 

„Potřebuju to vědět,“ zavrtěla hlavou. 

„Není co. Něco se ti zdálo.“

 „Ty víš, že ne.“ 

Chvíli se na ni mlčky díval. „Představoval jsem si svatební noc jinak, ale když na tom tak trváš…“ Odmlčel se. „Ty víš, že mám dvojče… v Austrálii. V květnu brácha nečekaně přijel. Firma ho vyslala pracovně do Londýna, tak zaletěl na pár dní domů. Bylo to pro nás všechny překvapení. Chtěl jsem mu tě ukázat, ale pak mě napadlo, že si uděláme srandu a zkusíme, jestli to poznáš. Zašel k mému holiči, půjčil jsem mu oblečení i parfém… O nic nešlo, prostě taková hloupá sranda… 

„A co říkal?“

„Říkal, brácho, tý se drž. Já bych ji taky bral. Ještě, že žije až v Austrálii…“

„Mrzelo tě, že jsem tě nepoznala?“ zeptala se tiše. 

„Ani ne. Přece o nic nešlo.“ 

„Jasně, o nic nešlo.“ Vybavila si přitom nezvykle horký květnový večer. Seděli na Nebozízku, kam ji nečekaně pozval. Vzduch voněl jarem, pod nimi blikala rozsvícená Praha. Bylo jí smutno. Už několik týdnů přemýšlela o rozchodu, vážně, velmi vážně. Měla pocit, že Petra vlastně vůbec nezná. Připadal jí jak obalený teflonem, kluzký had, podivně necitlivý a dětinsky zaměřený jen a jen na sebe, mamánek z mamahotelu. Marně se snažila mu zavrtat pod kůži. „Ale on je citlivý a má tě rád, jen to neumí dát najevo,“ řekla jí matka, když se svěřila, že chce svatbu zrušit. Tehdy mu řekla, že se v něm nevyzná a neví, jestli má cenu pokračovat. Mlčel dlouho, zaraženě. Bojoval sám se sebou. V jednu chvíli měla pocit, že se otočí a odejde, že ji tam nechá samotnou, bez vysvětlení. Pak začal vyprávět, o dětství, rodičích, babičce na venkově, touhách a přáních. Bylo to poprvé, co se jí opravdu otevřel. Povídali si dlouho do noci, dvě ztichlé postavy ve tmě. Nebylo na něj skoro vidět, ale věděla, že tam je, spřízněná duše. Jeho štíhlé ruce zakrývaly zhasínající svíčku a v mihotavé záři si poprvé všimla té jizvy. Přetínala čáru života. Opatrně se jí dotkla, vystupovala zřetelně nad povrch. „Dětská nerozvážnost, lezl jsem přes plot a roztrhl si ruku o drát.“ 

„Nebojíš se, že je to špatné znamení?“ plácla jen tak zlehka. Otočil dlaň nahoru. „Ne, není tak důležité, jak dlouho člověk žije, ale jak a s kým.“ Významně se na ni zahleděl, snad i trošku smutně. V té tmě, na místě, kde spolu byli poprvé, se zdál najednou úplně jiný, jako by náhle dospěl, zmoudřel, život ho otesal. Bylo snadné se do něj znovu zamilovat. „Tak já si tě teda vezmu,“ prohlásila slavnostně s troškou žertovné nadsázky, aby odlehčila tu chvíli.

Čekala, že se na ni s nadšením vrhne, ale jen se usmál, tak zvláštně, jako by mu bylo něčeho líto.


Podrobnější informace o tvorbě Jany Trhlíkové můžete nalézt na jejích webových stránkách. Autorka nedávno mj. vydala povídkovou sbírku Muž, který zprůhledněl.

 

Soutěže

Aktuality

  • CJO 2020 - užší nominace pro 33. ročník Ceny Jiřího Ortena

    Hiphopová detektivka Malej NY, psychotická novela vykreslující život na pomezí reality a bludů Svatá hlava a pozoruhodná báseň v próze Mount Anne

    Číst dál...  
  • Je rozhodnuto, Zlatá stuha 2020 zná své laureáty

    Letošní slavnostní předání výročních cen Zlatá stuha se sice vzhledem k nepříznivým okolnostem přesunulo na podzim, ale poroty všech částí vybraly ty nejlepší knihy už teď.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení