Literární okénko

Papírky ve vesmíru

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
planeta

Ve světových médiích se objevila neobvyklá nabídka. NASA nabízí exkluzivní pobyt ve Vesmíru. Zájemci, kteří by se tam chtěli octnout na věky, nechť zašlou své podobenky o rozměrech 3x3 centimetrů. Ty pak budou při posledním letu raketoplánu Discovery dopraveny na vesmírnou stanici a tam budou vypuštěny do vesmírného prostoru.  Cena sto sedmdesát pět dolarů. Budete-li si přát certifikát pro vás anebo pro vaše známé, cena se zvyšuje o osmdesát dolarů.  Avšak skupinové podobenky z maturitních večírků, svateb a pohřbů, které budou mít více jak deset osob, centrála NASA nepřijímá, nelze totiž překročit váhový limit raketoplánu.



Zájem je neutuchající. Podobenky se na centrálu hrnou z celého světa. Výběrová komise automaticky některé podobenky vyřazuje; například podobenky vládců totalitních režimů, podobenky politiků, kteří prosluli společenskými skandály, podobenky zločinců či podobenky lascivního vzhledu, a už vůbec ne jakékoliv porno výjevy. Přesto je přepravní kontejner narvaný až po okraj jako městské popelnice. Těch, kteří byli nakonec vybráni, je čtyřicet čtyři tisíc. Tenhle počet připomíná cosi  z Bible, ale tu nechme raději na pokoji, tady jde o vážnou věc. Finanční výnos je pro NASA nečekaný; to by jeden neřekl, kolik lidí touží létat ve Vesmíru - i když jen jako kousek papírku o velikosti třikrát tři centimetry.

A raketoplán Discovery startuje. Všechny světové televize tuto událost halasně přenášejí. Kdepak, kam se hrabe havárie ropné plošiny přemalovávající Mexický záliv do hněda, jakož i rozvodová aféra sultána Bel-al Aliho s velbloudicí Samantou, kterou pojal jako svou stotřicátou manželku. Discovery je – minimálně pro tento týden - jednička.

A už je Discovery na oběžné dráze a už se jeví naše zeměkoule jako malilinkatá zamodralá kulička. Velitel raketoplánu dává pokyn k akci. Kosmonaut Freed Skocdopoli vstupuje do vesmírného prostoru. V pravé ruce drží kontejner s podobenkami, druhou rukou se přidržuje pláště rakety. Pomalu se od něj odráží a vplouvá do namodralé beztíže.  Když je vzdálen asi tak sto metrů, dostává od velitele lodi pokyn k otevření kontejneru. Kosmonaut Freed nadzvedne poklop, obrátí kontejner dolů, ale pak si uvědomí, že zde má zemská přitažlivost totální absenci, takže musí fotografie rukou nahrabovat a rozhazovat je, jako kdyby rozséval travní semena. Podobenky se pak volně vznášejí jako opilé holubice. Určitě to ze Země vypadá, jako by se z Oortonova mračna odrolil déšť meteorů a skotačil ve vířivém tanečku. Mezi podobenkami je také podobenka Freedovy tchyně. On sám neměl vůbec v úmyslu ji do vesmírného prostoru pouštět, raději by ji poslal kamsi, ale když manželka tak naléhala? Avšak dosti legrace. Podobenky se jemně vlní, lehce se pohupují, Freedy je postrkuje a hraje si s nimi jak s malými nafukovacími balonky. Osádka lodi ho pozoruje a směje se mu, dokonce mu tak trochu i závidí. Za deset minut dostává od velitele pokyn k návratu. Hlavně, aby nezapomněl na kontejner, ten se musí vrátit, protože bude vystaven v muzeu NASA.

Dvě podobenky se nečekaně od houfu ostatních oddělují a sinusovým letem si to míří… a sakra, ony si to míří k Venuši? Co je to napadlo? Dokonce se jakoby slepily k sobě? A čí to jsou vlastně podobenky? Prý nějaké Anduly Kropáčkové z Česka a jakéhosi Abdula odněkud z Habeše. Osádka vesmírné lodi si toho ani nevšimne. No není divu, kdo by se zajímal, že z té mnoha tisícové hromady papírků si dva míří bůhví kam.

O Venuši je známo, že je menší než Země, že tam je nedýchatelná atmosféra, že tam bylo vysláno asi deset sond, které mimo jiné zjistily, že její povrch se dosud nezklidnil, a proto cestovní kanceláře o případné turistické destinaci vůbec neuvažují. Mimoto je tam příšerné vedro a šatky s automatickým chlazením by vyšly příliš draho, a to nemluvě o speciálních maskách, které by měnily tamější sírový smog alespoň na smog Ostravský. To by pak vyšel třídenní zájezd na celoživotní mzdu státního zaměstnance.

Staří Řekové Venuši nazývali Afroditou, Římané ji přejmenovali na Venus a naši obrozenci jí dali familiární název Venuše. Ať tak či onak, byla to prý žena velmi pohledná, co pohledná, přímo fascinující. Éros z ní tryskal jako pára z papinova hrnce. Však si také v řecké a římské mytologii pěkně zařádila. A že ji Stvořitel umístil zrovna na druhou planetu od Slunce? No asi proto, aby nedělala mezi dalšími planetami nežádoucí přitažlivost, obzvláště Merkur po ní žádostivě šilhá. Ale proč zrovna k ní Andula a Abdul zamířili? Že by byli oba velmi, velmi spoře oblečení a chtěli se trochu zahřát? Anebo měl nejvyšší mytologický bůh Zeus alias Jupiter (Hromovládný či Mrakosběrný) s nimi speciální plán? Protože jakmile se přiblížili k jejímu povrchu, začaly se jejich podobenky smilně vlnit a během několika minut Venušiným žárem shořely. Zůstaly po nich jen takové dva větší pšouky.

Zatím dole na Zemi sedí paní Žofka Zelenohorská ve své oblíbené kavárně ´U modré holubice´ se svými přítelkyněmi a ke kávičce si dává sladkou kremroli.  Paní Žofka váží dobrých sto dvacet kilo. Na jejich růžových rtících se jí usadila špetička sladké šlehačky. Graciézně si ji ukazováčkem otře a ukazováček slastně olízne. Zadívá se do modrého nebíčka a zašveholí: „Dámy, podívejte se tam nahoru, no pozorně se zadívejte, tam jsem já, já ve vesmíru, vznáším se lehounce jako papírek.“
Dámy překvapeně zvolají: „Ach, nééé, Žófi, vy a jako papírek?“
„Zajisté dámy, totiž moje podobenka, poslala jsem ji do NASA a oni mne tam vysypali. Ovšem je to podobenka, když mne bylo šestnáct let, coby štíhlounká studentka hotelové školy.“
„Óóó, tak proč jste nám to neřekla dřív?“
„Chtěla jsem vás překvapit, dámy. A povedlo se, proto si dám ještě jednu kremroli navíc, kašlu na žlučník.“
Ve stejnou dobu kafrají u Veverků na Jižním Městě přítelkyně z paneláku.
Veverková se chlubí: „Náš Jindříšek je tam, vysoko, móc vysoko, jeho fotka je totiž ve Vesmíru. Máme na to certifikát přímo od NASA a až udělá Jindříšek maturu, tak ho od nás dostane jako dar.“
„To je super,“ odpoví závistivě sousedka Serbousková, „škoda, že jsme to nevěděli dřív, poslali bysme tam naši Jarču, která den co den čučí do pokladny v supermarketu. Aspoň by se mohla něčím chlubit. Ale co, dáme si, holky, ještě panáka citronovýho fernetu?“ Daly si.
Čas běží, lidé stárnou, lidé umírají, batolata se neohrabaně staví na vratké nožičky, kdesi zuří válka, jinde si zamilované dvojice dávají na Valentýna mlaskavé pusinky.

Žofie Zelenohorská je po operaci žlučníku, drží přísnou dietu, Jindříšek Veverků se zabouchl do Lídy Záveské, ona otěhotněla, svatba byla nahonem, Jindříšek maturitu neudělal a momentálně uklízí po nočních směnách stanice metra.

Jistý amatérský hvězdář z Japonska se nechal slyšet, že zaregistroval na Venuši malý oblak podobající se vodní páře. Zřejmě v něm bylo blíže neurčené procento kyslíku, což by mohlo znamenat, že ovzduší Venuše je příznivé pro zrod zárodků života. Mezinárodní astronomická společnost ho nekompromisně prohlásila za pošuka.

Raketoplán Discovery přistál bezpečně na Zemi, kosmonautům se zatleskalo, byli pozváni na chutnou večeři, raketoplán byl odvlečen do muzea, vyprázdněný kontejner je vystaven pod levým křídlem s nápisem: My, čtyřicet čtyři tisíc, se na vás shůry díváme! Jenomže chyba, správně by mělo být: My, čtyřicet čtyři tisíc minus dva, vlastně dva pšouky plus, se na vás díváme, co vy tam dole vyvádíte.

 

Aktuality

  • Březen 2024 odstartoval svůj běh Knižním festivalem v Ostravě

    V prvních dvou březnových dnech proběhl v Ostravě 5. ročník Knižního festivalu. Jako vždy nadšení čtenáři nakupovali knížky, navštěvovali  nejrůznější besedy, trpělivě stáli v dlouhých frontách na podpis svého oblíbeného spisovatele nebo jiné známé osobnosti. Mohli se také účastnit  dvou živých rozhlasových vysílání.

    Číst dál...  
  • Česká vlna nakladatelství Host

    Není sporu o tom, že se nakladatelství Host v průběhu let podařilo pod svou značku shromáždit celou řadu vynikajících českých autorů. Svědčí o tom zájem čtenářů i odezvy v médiích. Host věnuje pozornost propagaci pravidelnou účastí na knižních veletrzích, ale také pořádá samostatné akce. Ta, která je nazvána Česká vlna, představuje čtenářům autory a jejich knihy.

    Číst dál...  

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení