Panoptikální atmosféra života jednoho zaměstnance krematoria

Dějiny literatury

Vytvořeno 3. 7. 2013 3:00

Autor: Kateřina Houfková

Nakladatelství Odeon letos připravilo nové vydání, dnes již kultovní knihy, Spalovač mrtvol od Ladislava Fukse. Vydáním knihy si máme připomenout 90. výročí autorova narození i 20 let od jeho smrti. Působivou zlato-černou grafickou podobu obálky pro nás připravil Martin Pecina. Pokud tedy ještě tato kniha nezaujímá čestné místo ve vaší knihovně, teď je ta správná chvíle to napravit.

V tomto článku bych se spíše než hodnocením kvalit této klasické literatury, které nám jsou všem dobře známé, ráda zabývala celkovou analýzou díla se zaměřením na hlavní motivy a definici stylu Fuksova psaní.

Zlo se probouzí z latentního stavu

Románová próza Spalovač mrtvol vyšla knižně poprvé v nakladatelství Československý spisovatel v Praze roku 1967 v edici Žatva. Její desátou kapitolu však Fuks vydal časopisecky už roku 1963 v Židovské ročence, která pak prošla ještě několika autorskými změnami, než se objevila v knižní podobě.

Děj novely probíhá pozvolna a souběžně s tím, jak se zatmívá historie v letech 1938 a 1939. Zachycuje proměnu člověka se skrytými dispozicemi ke zlu v chladnokrevného vraha, který dokáže zabíjet jak v malém (svou rodinu), tak potencionálně i ve velkém (jako ředitel nacistického krematoria). Při čtení sledujeme pozvolný proces přerodu člověka pod tlakem fašistické ideologie, jsme svědky postupného narůstání zla, které se probouzí z latentního stavu a ovládne celou bytost.

„Fuksovský“ styl a metoda

Fukse lze považovat za spisovatele s vyhraněným, osobitým stylem a uměleckou metodou. Příznačný pro tzv. „fuksovský“ styl a metodu, skrze něž můžeme bezpečně identifikovat autora, je zvláštní schopnost záměny skutečnosti s fikcí, tragikomické ladění příběhů, jemná detailní analýza psychického stavu postav, složitá práce s metaforou a symbolikou motivů, opakování situací a jejich posouvání vždy do jiné myšlenkové roviny. Fuksův bizarní svět se vyznačuje častou frekvencí motivů úzkosti, strachu a smrti.

Důležitá je Fuksova schopnost vybudovat pevnou a logicky promyšlenou kompozici a udržet přitom i ideové složky díla. Často také užívá paradoxu, a to prostřednictvím vyšinutých, nadsazených i poněkud deformovaných lidských typů, díky kterým se snaží dobrat obecné pravdy o dnešním člověku.

Spalovač mrtvol má podobnou konstrukci, jako měla Fuksova novela Pan Theodor Mundstock z roku 1963. Všechny epizody se odvíjejí kolem hlavního hrdiny s úkolem dotvářet jeho charakterovou proměnu a zobrazovat ji v různých jejích projevech. Rozdíl je však v tom, že ústřední postava, kolem níž jsou shromážděny veškeré dějové epizody, už není pasivním objektem zla, ale jeho vědomým vykonavatelem.
 

O zaměstnanci pražského krematoria

Informaci o základních povahových vlastnostech hlavní postavy novely, Karla Kopfrkingla, zaměstnance pražského krematoria, se dovídá čtenář v první kapitole z toho, co postava o sobě říká a hlavně z toho, jak to říká. Tato první kapitola je doslova nabita informacemi z dosavadního hrdinova života a zachycuje stav jeho povahy před budoucími proměnami. Fuks potřebuje vypovědět o hrdinovi hned v počátku co nejvíce, a proto volí následující scénu – nechává hrdinu polemizovat u příležitosti výročí seznámení s vlastní ženou. Informace, které postava takto o sobě podává, jsou dvojího druhu.

Jedny slouží k vytvoření vnějšího prostředí a k vylíčení, v jakých podmínkách postava dosud žila. Tak se dovídáme, že Kopfrkingl je sedmnáct let ženatý s krásnou černovlasou ženou, má dvě děti (šestnáctiletou dceru a sedmnáctiletého syna), slušně vydělává a poklidně žije v dobrých podmínkách.

Druhý typ informací, které o sobě podává, svědčí o jeho povaze. Ta je zatím jen naznačována prostřednictvím jeho názorů, starostí a zálib. Především se dovídáme, že pana Kopfrkingla tíží, že pro rodinu málo dělá. Z toho cítíme, že jde o člověka se smyslem pro rodinu, pečlivého otec a pozorného manžela, soucitného s lidmi, kteří trpí, a stejně tak i se zvířaty.

Motiv soucitu s lidmi se v novele vyskytuje vždy v souvislosti k soucitu se zvířaty.  Někdy se dokonce zdá, že Kopfrkingl soucítí víc se zvířaty než s lidmi – např. odmítá válku hlavně z důvodu, že v ní trpěli koně.

Sentimentální patos a vypravěč v nitru postavy

Kopfrkingl má také pozoruhodnou zálibu v sentimentálním patosu: ženu oslovuje něžná, nadoblačná, jejich kočka je čarokrásná (někdy toto adjektivum také užívá, když mluví k dceři), osud je milosrdný, příroda laskavá atd.

Způsob této sentimentálně nasládlé řeči hlavního hrdiny proniká i do autorské řeči, objevují se v ní stejné výrazy, jakých užívá postava. Stírá se tak hranice autorova nadhledu nebo spíše odstupu. Vytváří se jakási jednota vidění – např. i autor užívá termínů „obdivuhodná jídelna“, „dobrotivá teta“, „nadoblačná“ apod. Fuksovo záměrné vzdalování od tradičního pohledu zvenčí se odrazilo v novém způsobu zobrazení, kde vypravěč, který pozoruje a komentuje, je posazen do nitra postavy, a přesto s ní není identický.

Pan Kopfrkingl jako zrozená ctnost a zásada

Postava pana Kopfrkingla sama v textu říká a mnohokrát opakuje, že je abstinent a nekuřák a že ctí a respektuje zákony. Tyto vlastnosti jsou v pořádku, jeví se z nich jako průměrný a neškodný člověk. Ani další z jeho vlastností – jeho tendence všemu dávat jiná jména (ženě říká Lakmé místo Marie, sebe nechává oslovovat Romane místo Karle a restauraci U hroznýše přejmenovává na restauraci U Stříbrného pouzdra) – nevzbuzuje pochybnosti o jeho charakteru, protože ji Kopfrkingl ospravedlňuje potřebou mít kolem sebe krásu („…jsem romantik a mám rád krásu.“). Dokonce i jeho zálibu dojímat se osudy lidí četbou zpráv z černé kroniky a jeho přemrštěnou láskou k povolání zobrazuje ještě první kapitola tak, že nevzniká podezření z nějaké patologičnosti. Teprve v dalších kapitolách začneme pociťovat, že s hlavní postavou není něco tak úplně v pořádku.

Zatím jen náznakem je vzpomenuta oblíbená četba knihy o Tibetu, z níž převzal Kopfrkingl jednu ze stěžejních pouček pro budování své životní filozofie: „Utrpení je zlo, které máme odstraňovat, nebo aspoň zmírňovat, zkracovat, ale toto zlo pášou lidi, protože je obklopuje zeď, pro kterou nevidí světlo.“

Fuks následně odkrývá další povahové rysy. Z těch nevinných je to záliba v hudbě (většinou v truchlivých pohřebních skladbách) a v barvotiskových obrázcích, jsou tu ale i takové záliby, které míří k vystižení vyšinutosti povahy pana Kopfrkingla – neopodstatněný strach z pohlavní choroby, zastrašování žen zaměstnaných v krematoriu tím, že jim neustále pohlíží na krk a uvažuje, kolik kilogramů popela by vydala jejich spálená těla, a jeho patologická záliba v mladých zesnulých ženách, které připravuje na žeh.

Skutečné zlo se dere na povrch

Stupňováním těchto povahových rysů vytváří Fuks v novele atmosféru hororu. Hrdinova patologičnost roste v souladu se stupňujícími se dobovými událostmi. Právě toto rozvíjení psychických změn postav v závislosti na době použil Fuks i ve všech třech předcházejících knihách (Pan Theodor Mundstock, Mí černovlasí bratři a Variance pro temnou strunu).

Zobrazení pana Kopfrkingla při výkonu jeho povolání slouží k detailnímu rozvíjení jeho zatím stále mírné patologičnosti. Fuks nechává svého hrdinu procházet různými jakoby bezvýznamnými situacemi, odvíjejícími se převážně v rodinném prostředí a v krematoriu. Nechává ho vstupovat do kontaktu s řadou lidí, jejichž názory potom hrdina přeříkává a míchá dohromady.

Fuks se snaží zachytit postavu jako prostoduchou bytost, ochotnou přijímat všechno, co se mu nabízí a za čím je cítit autoritu. Zpočátku zlo zatím ještě dřímá v duši Kopfrkingla, jen na chvíli probleskne v šesté kapitole, kdy pocítí překvapení a slast z převahy nad jiným člověkem. To se odehrává ve scéně, v níž odbývá morfistu Fenka: „…dal jsem mu najevo trochu síly a chudák se dočista lekl…“ V sedmé a osmé kapitole se zpod neškodné nasládlosti, líbeznosti a okázale prezentované lidumilnosti pana Kopfrkingla prodírá na povrch úskočnost a krutá potměšilost.

Z potměšilosti ho usvědčuje také neustálé připodobňování všeho k pohřbu a jeho nestálé vyhledávání a vychutnávání zpráv z černé kroniky. To vše postupně vyvolává u čtenáře pocit štítivosti, který vystřídá původní shovívavost.

Slova mají jiné významy

Celá novela je v podstatě vybudována na výpovědi protagonisty o sobě. Kopfrkingl vede neustále k někomu řeč, v níž komentuje sebemenší maličkosti probíhající kolem něho. Objevují se i postranní poznámky, které si Kopfrkingl šeptá jen tak pro sebe a které naznačují neupřímnost jeho jednání: „Vy nejíte také, nebo si snad chcete udržet štíhlou linii…“ a v duchu si řekl: Štíhlou, to je chvályhodné, stojí to aspoň míň dřeva … a nahlas řekl: „Jste přece ještě mladé.“

Velkou část vyprávění zabírají jeho tiché samomluvy a repliky, vedené obezřetně a nadmíru vlídně, mnohokrát se také dodává, že hovoří „s úsměvem“. Čtenář brzy začne tušit, že ve všem je něco posunuto, něco se zatajuje a slova mají jiné významy.

Důležitou roli hrají také barvy – černé šaty a růžové líce nebo tvrdý bílý límec s červeným motýlkem nejsou pokaždé pouze pomůckou rozlišení postav. Stejně jako výroky, tak i barvy přibírají k původnímu významu významy dodatečné. Vše v knize je potopeno do sugestivní panoptikální atmosféry, vše světélkuje šílenstvím.

Podstata samotného zla

V knize Spalovač mrtvol je bravurně zpracována otázka, jak konkrétní doba deformuje psychiku jedince, ale zároveň je také silným humánním apelem k lidstvu, aby se nepodrobovalo násilí a zlu a hledalo proti nim účinné zbraně.

A proč nás Spalovač mrtvol nepřestává pohlcovat a čteme ho i padesát let po jeho vydání? Dílo nám předvádí člověka zasahovaného a ubíjeného čirým zlem, které má však různé podoby, nejčastěji však podobu fašismu, války a lidské krutosti. Formální zpracování se snoubí s ideovou naléhavostí příběhu, autor se snaží vyburcovat čtenáře eticky, emocionálně i esteticky. Nakonec se musíme ptát – co je vlastně podstatou samotného zla?

Použitá literatura:
   
KOŘÍNKOVÁ, Drahomíra. Motivická výstavba Fuksova Spalovače mrtvol. Česká literatura, 1977, roč. 25, č. 6, s. 531-536.
MIKULÁŠEK, Alexej; ŠVÁBOVÁ, Jana; SCHULZ, Antonín B. Literatura s hvězdou Davidovou. Praha : Votobia, 2002. 309 s. ISBN 8072200828.
OPELÍK, Jiří. Spalovač mrtvol. Literární noviny, 1967, roč. 16, č. 32, s. 4.
POHORSKÝ, Miloš. Zlomky analýzy: k poválečné české literatuře. Praha : Československý spisovatel, 1990. 433 s. ISBN 8020201963.
SUCHOMEL, Milan. Literatura z času krize. Brno: Atlantis, 1992. 142 s. ISBN 8071080519.
ZELENKA, Milan. Fuksův souboj se zlem (Na okraj novely Spalovač mrtvol). Romboid, 1990, roč. 25, č. 8, s. 72-77.