Dílo jako pohyblivý organismus aneb Medvědí román Jiřího Kratochvila

Dějiny literatury

Vytvořeno 28. 3. 2013 2:00

Autor: Kateřina Houfková

Medvědí román je autorova prvotina, kterou poprvé vydal roku 1987 v samizdatu, oficiálně pak román mohl vyjít až v roce 1991. Knihu můžeme považovat za jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s českou politickou situací dané doby, nemůžeme jí tedy upírat značnou provokativnost, kterou si udržela i dodnes.

O okolnostech vzniku sám autor uvedl následující: „…na počátku (byl) příběh falešného medvědáře a falešného medvěda, který se pokusí v medvědí kůži dostat do nejvyšší politiky totalitního společenství, teprve později mne tam začal zajímat nápad s románem jako otevřeným systémem…“

Složitou románovou stavbu tvoří několik stylově kontrastních, ale provázaných příběhových linií. Tento postmoderní text nabízí tři základní vypravěčské linie, které se však navzájem proplétají a narušují čtenářovu představu o tom, co je realita a co fikce. Nacházíme zde volné střídání popisných, dialogických, vysvětlujících a úvahových částí.

Kratochvil pomocí svého vypravěčského umění spojuje přechody mezi jazykovými a stylistickými rovinami. Předkládá čtenáři iluzi autenticity a zakládá si na vypravěčské ironii, možná někdy až výsměchu, jak naznačuje ukázka z první části knihy:

„A když se dnes ohlížím zpátky, vidím vše jak vysouvacími tubusy dalekohledu:
klečel jsem s lokty opřenými o gumovou podlahu a dlaň prostrčenou mezi vyšetřovatelskýma botama:
držel jsem a přitahoval, až jsem zachytil vyšetřovatele náhrdelníkem za patu:
zaklonil se mi dozadu, a když jsem ho chtěl vyprostit, uhodil jsem ho zas hlavou do kolena a vyšetřovatel se předklonil a poposkočil:
rychle jsem couvl, ale to už (tažen teď kupředu náhrdelníkem zaklesnutým v poklopci) znovu poskočil a nadzvedl se a svezl se a padl ze židle:
takže teď zas on klečel přede mnou, ale dlouho tam nepobyl:
než jsem stačil úslužně přiskočit, abych ho pozvedl, zhoupl se, přepadl na hlavu a rozsypal se.
Později jsem zjistil, že byl celý z malovaného karlovarského porcelánu, vyvedený v jásavých, jen místy přitlumených barvách, a pochopil jsem, že už tady nemám co okounět.“ (str. 38)

Celá kniha je doplněna úvodním mottem z Borgesových Dějin věčnosti: „Náš životní úděl není strašný proto, že by byl snad neskutečný. Je strašný proto, že probíhá s železnou nezvratitelností. Čas je řeka, jejíž proud nás strhává, avšak ta řeka jsem já. Čas je tygr, jenž mě trhá na kusy, avšak ten tygr jsem já. Čas je oheň, jenž mě stravuje, avšak ten oheň jsem já. Svět je bohužel skutečný a já jsem bohužel Borges.“ (str.5)

Citát nejspíše symbolizuje problém zdánlivé dvojakosti skutečného světa a fikce Kratochvilova příběhu.

Dějová linie první části knihy s názvem Trenýrovka se odehrává z pohledu Ursina (je tedy užito ich-formy), který společně se svým přítelem Savem žije na Ostrově, imaginárním totalitním státě. V této části knihy se Kratochvil pokusil vytvořit jakousi antiutopickou vizi. Podstatou příběhu je Ursinovo přátelství se Savem a Savova snaha vycvičit Ursina jako medvěda. Pomocí kapitol s názvem Kdo je kdo na Ostrově je čtenář postupně seznamován s jednotlivými výstředními obyvateli Ostrova, jako je Uma, Muž s levým křídlem, prezident Klitoris či Vikna-Malifik-Lenojová. Příběh působí až bizarně, přesto v sobě skrývá důvtip a alegorii.

Autor zde nepoužívá vlastních názvů, proto se řeka jmenuje jednoduše Řeka a město Město, tím docílil iluze stejnosti a nerozdílnosti a Ostrov také můžeme považovat za jakousi karikaturu totality. Medvěd z názvu románu je zde státním symbolem a to i přesto, že se toto zvíře na Ostrově ještě vůbec nikdy nevyskytlo.

V druhé části románu nazvané Vyslanec se vypravěčské role zhostí fiktivní spisovatel, dalo by se říci autorovo alter ego, Ondřej Beránek, který píše Medvědí román. Zde už poznáváme, že se jedná o metarománovou výstavbu. Seznamujeme se s Beránkovými osudy v 70. letech a také s jeho životními pocity v totalitní době. Beránek je původně učitel, poté v psychiatrické léčebně, následně archivářem, jeřábníkem a nyní nočním hlídačem v drůbežárně. Vyprávění je zasazeno do prostředí moravského venkova a zřejmé silně autobiograficky motivováno. Následuje ukázka z druhé části knihy:

„Já, převlečený za zlýho drába z Jiráskovy Lucerny, hulákám přes náměstí: A toho dubčeka vám stejně pokácíme, paní kněžno!
A tu ze tmy přiběhne hodnej policajt a zasalutuje a omlouvá se a poprosí nás, jestli bysme nemohli křičet trochu víc potichu, a já hned křičím víc potichu (Rusáci, táhněte domů!), ale policajtem to bolestně škubne a dotkne se hrudi a dotkne se uší a vysvětluje mi, že je to ještě moc nahlas
Tak jak? Ptám se a policajt si upřímně povzdechne a instruktážně se nadechne a zakřičí potichu "Pánové Rusově, vraťte se, prosím, domů" a odsalutuje a ztratí se ve tmě.“ (str. 134)

Ve třetí části Beránci aneb medvědi zjišťujeme, že předchozí vypravěč stále nebyl sám autor - ten nás v úvodu této části zasvěcuje do svých úmyslů a motivací. Hrdinou druhé části byl Ondřej Beránek, potomek rodu Beránků, jejichž historii nám autor líčí právě v části třetí. Jedná se ovšem opět o fikci. Beránci a medvědi nám předkládají rozpor mezi jednotlivcem a mocí, stejně tak rozpor, který provází celou knihu – rozpor mezi skutečností a fikcí.

V závěrečném a značně ironickém epilogu se autor vrací a propojuje všechny dosavadní dějové linie a vrství také další a další svoje postřehy a myšlenky, zabývá se samotným smyslem svého díla. Vzbouřené davy zvolí Sava prezidentem. Celá kniha končí ve starém domě v Brně na Františkánské, který musí autor opustit, jako opouští svůj román: s ulehčením.

Kratochvil v Medvědím románu buduje otevřené dílo, neustále se rozrůstající a pohyblivý organismus, který jako by vznikal přímo pod rukou a okem čtenáře. Předložených několik vrstev vyprávění, v nichž se stále mění vypravěč i povědomí o tom, co je fikční svět a co reálný, provokují k zamyšlení, kolik dalších vrstev snad můžeme nad (nebo pod) román přidávat a kde je vlastně konečný „stvořitel“ příběhu. Jak uvádí Petr Chleboun ve své recenzi: „…(Kratochvil) svou hrou s románovou fikcí vede k proměně způsobu existence literárního díla (v rozmazání hranic vůči autorovi a vůči čtenáři), a pak především nutí čtenáře k vytrvalé, neutuchající nedůvěře v platnost každého slova, které se v ústech vypravěče objeví.“ Sám Kratochvil mluví o hře s předem stanovenými pravidly, která se ovšem v průběhu mohou libovolně měnit:

„Když jsem hleděl na pentle přivázané vysoko do větví strýcovými čipernými kočkodány: jakej medvědí román? A píšu ho vůbec ještě? A psal jsem ho vůbec někdy? A není to všechno trochu jinak?“ (str. 149)

Vývoj příběhových linií je průběžně zpochybňován, pozměňován a narušován. Autor vytváří „román jako otevřený systém“, vyvolávající dojem neukončeného, teprve vznikajícího textu. Květoslav Chvatík ve své publikaci pozdvihuje epickou dynamiku příběhu: „…v Medvědím románu se stále něco děje, i když nás autor nenechává na pochybách, že obraz světa, který nám předkládá, je dílem vypravěče, je konstituován textem vyprávění a může být každým okamžikem „smazán“ a nahrazen nejen jiným příběhem, ale i jiným vypravěčem.

Původní verze románu se ve své době zdála natolik komplikovaná, že se autor nechal přesvědčit k jeho částečnému přepracování. Prvotní text byl vydán o několik let později pod názvem Urmedvěd.

Román je napsán s velkou fantazií a propracovaným smyslem pro absurditu, evokuje atmosféru života v policejním státě. Příběh je značně autobiografický a autor zde užívá různých novotvarů např. drapomraky, sněžnění, škeblina, spanilomyslná apod. Své postavy pojmenovává humornými a často ironickými jmény, hraje si se slovy. Neobvyklé je i používání interpunkce a závorek, někdy jsou v textu uzávorkované celé odstavce. Zvláštní je i grafická podoba textu, která doplňuje děj.

Medvědí román zůstává Kratochvilovou základní knihou, autor v něm v úplnosti objevil vlastní poetiku i témata zpracovaná v pozdějších dílech.

Na závěr bych ráda uvedla citaci, která nám jasně předkládá obraz toho, jak autor sám v knize definuje svůj román:

„a tohle je román o tom, jak píšu román o někom, kdo píše román, jinak řečeno tohle je vyprávění o vypravěči, jenž vypráví o dalším vypravěči, vlastně příběh několikanásobného zrcadlení a tří rozličných hrdinů: Ursina, Beránka a mě, ale jestliže lze přepokládat, že v osudu Ursinově zrcadlí se nejen osud Beránkův, ale třeba trochu i můj, stejně jako osud Beránkův obráží nejen osud Ursinův, ale znovu trochu i můj, musíme pak počítat i s tím, že já coby vypravěč nesu teď sebou něco z osudu Ursinova, ale třeba i Beránkova a z tří vedle sebe vedených útků je už nerozpletitelné tkanivo

Takže jakej já?
Jakej vůbec já?
A proč se tím vůbec zabývat“ (str. 168)
 
Použitá literatura:

KRATOCHVIL, Jiří. Medvědí román. Brno: Atlantis, 1990, s. 168
CHVATÍK, Květoslav. Pán příběhů: Prozaik Jiří Kratochvil. 1. vyd. Praha: ARSCI, 2008, 130 s. ISBN 978-80-86078-81-6.
CHLEBOUN, Petr. V laboratoři příběhu. Aluze [online]. 2001(1) [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://aluze.cz/2001_01/kratochvil.php
MALURA, Jan; PŘIBÁŇOVÁ, Alena. Jiří Kratochvil. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 1. 3. 2009 [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1259
TRPKA, Vladimír. O hercích, medvědech a psychických chorobách. A2 [online]. 2006(33) [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://www.advojka.cz/archiv/2006/33/o-hercich-medvedech-a-psychickych-chorobach