Od Ferdy po Nebela aneb dějiny českého komiksu

Dějiny literatury

Vytvořeno 26. 11. 2012 1:00

Autor: Michaela Šilháčková

Od doby vydání prvního obrázkového příběhu upynulo letos v září 90 let. Zavzpomínejme na autory české komiksové tvorby od počátku po současnost.

Je zřejmé, že zájem o komiks v Česku roste. Není problém najít v regálech většiny knihkupectví komiksové knihy. Vzrůstá také množství specializovaných obchodů, které zákázníkovi nabízejí nespočet zahraničních i českých komiksových časopisů. Těžko říct, zda je tato změna způsobena jednou z módních vln, které populaci čas od času zasáhnou ve všech odvětvích, načež stejně tak rychle, jako přišly, zase zmizí, nebo se jen Čechům zkrátka mění vkus. Ještě před deseti lety totiž nebyla komunita milovníků obrázkových příběhů zrovna početná, nicméně i tehdy jich bylo více, než na začátku vzniku komiksové tvorby. Ta se potýkala s poměrně bouřlivým vývojem, a to například kvůli cenzuře, předpojatosti proti obrázkovým příběhům a spoustě dalších důvodů. Často se, především u starší generace, setkáváme s názorem, že komiks je pouze pro děti. Pokud si připomeneme průkopníky české komiksové tvorby, tedy Ladislava Vlodka, Josefa Ladu, Ondřeje Sekoru, Jaroslava Foglara či Jana Fishera, musí nám být jasné proč. Tito umělci jsou totiž u populace zafixovaní jako autoři pohádek a jiných, dětem určených příběhů. Tak schválně, jaké dílo se vám vybaví při vzpomínce například na Josefa Ladu? Pravděpodobně Kocour Mikeš. A po něm by dospělý sáhl maximálně tak jako po uspávacím prostředku pro svou ratolest.

Za vůbec prvního komiksového tvůrce považujeme Ladislava Vlodka. Tento karikaturista pravděpodobně jako první použil - pro komiks typické - bubliny. Jelikož žil dlouhou dobu v USA, měl přehled o trendech a moderním pojetí kreslených seriálů. Na začátku 20. století se pokusil prostřednictvím časopisu Koule prorazit s komiksem také v Česku. Zde se však s příliš pozitivní odezvou nesetkal, a tak se raději začal věnovat jiným činnostem. Ladislav Vlodek ve společnosti není příliš známý. Proti tomu další pohádkové tvůrce, jako Josefa Ladu či Ondřeje Sekoru, který se činil preděvším v 50. a 60. letech a který si své místo v paměti každého člověka vydobil především díky obrázkovým stripům o Ferdovi, zná nepochybně každý. Jen ne všichni si uvědomují, že tito dva umělci se zabývali právě komiksem. Zato o Rychlých Šípech od Jaroslava Foglara ve spolupráci s Janem Fisherem zcela jistě nikdo nepochybuje a i dnešní chlapci z této knihy nadšeně strhávají balicí papír pod vánočním stromkem.

Od 60. let dále hovoříme o nové éře. Roku 1969 začal vycházet obrázkový časopis o čtyřech zvířecích kamarádech – Čtyřlístek, který postupem času nabýval na popularitě a není člověka, který by ho minimálně jednou neměl v ruce. Na tvorbě Čtyřlístku se podíleli nejprve Ljuba Štípalová a Jaroslav Němeček. K nim se však později přidávali další umělci, a tak se dala dohromady poměrně početná skupina kvalitních kreslířů. Vznik tohoto časopisu ale není jediným mezníkem vývoje komiksu. Na konci 60. let se objevil nezávislý výtvarník, nyní asi nejznámější “komiksář”, Kája Saudek.

Kája Saudek se v mládí živil jako technický kreslíř, jelikož mu kvůli režimu nebylo dopřáno studovat. Roku 1966 použil jeho kresby Miloš Macourek pro film Kdo chce zabít Jessii. A tak se pomalu dostával do podvědomí společnosti. Tím však spolupráce s Milošem Macourkem nekončila. Saudek měl na motivy filmu Muriel a andělé vytvořit svůj pravděpodobně největší komiksový trhák. Z toho však nakonec sešlo a z příběhu spatřilo světlo světa jen pár stránek. Celý komiks ale nakonec vyšel, a to v roce 1991. Začátkem 70. let spolupracoval s časopisem Mladý svět, ve kterém po dobu dvou let vycházel seriál inspirovaný dobrodružnými romány 19. století, Lips Tullian, jenž byl kvůli zásahům cenzury zrušen. A tak se dal Kája do vymýšlení scénáře dalšího seriálu. Ten vycházel stejně dlouhou dobu a nesl jméno Libreta Oper. Umělec se v něm nebál karikovat tehdy známé zpěváky. Zanedlouho po vydání se setkal s ostrou kritikou ze strany “poškozených”, zvláště Karla Gotta. Saudek své zkušenosti s komiksem nabyl ve Spojených státech. To samozřejmě vedlo k tomu, že byl od jisté doby zakázaným autorem, což zapříčinilo zánik jeho nejslavnějších děl. Těmi byly například výše zmíněný Lips Tullian nebo Pepík-Hipík. Na sklonku 70. let započal spolupráci s časopisem ABC, jehož zadní stranu využíval pro své obrázkové příběhy.

Dalším významným letopočtem je pochopitelně rok 1989. Po revoluci se čím dál více neznámých kreslířů pokoušelo vydat vlastní komiks, ale s úspěchem se setkal málokdo. Většina kreslených příběhů se nedočkala vydání deseti čísel. Jedním z těch úspěšnějších byl časopis Kometa, který byl publikován až do roku 1992. V Kometě pracovalo mnoho nadaných autorů, jako například právě Kája Saudek, který patrně ovlivnil nemalý počet svých kolegů, kupříkladu Štěpána Mareše nebo Miroslava Schönberga.

Dnešní nejznámější komiksovou publikací je časopis CREW, kterému se podařilo oslovit české čtenáře a obnovit tak popularitu kreslených “knih” . V roce 2000 vzniklo vydavatelství Mot, které se zabývá i publikováním fanzinů, z nichž nejznámější je Aargh!. Neměli bychom zapomenout na jedinečnou trilogii o Aloisi Nebelovi, jenž se dočkal také filmového zpracování. Mezi nově vycházející periodiku s novými autory patří například Zkrat, Pot nebo Sorrel. S narustajícím zájmem o komiks bylo roku 2006 nadšenými fanoušky založeno sdružení SEQUENCE, které podporuje českou komiksovou tvorbu.

Jak světoví, tak čeští “komiksáři” se od nepaměti pokouší přesvědčit čtenáře o faktu, že jejich tvorba není určena jen dětem či negramotným. Dle narůstající slávy a prodejnosti komiksu se dá usoudit, že se jim to konečně začalo dařit.