Co nám přinesl středověk?

Dějiny literatury

Vytvořeno 15. 11. 2010 1:00

Autor: Hana Veselá

Středověku nejčastěji označujeme jako temné období, jako kdyby středověcí lidé ani neznali smích a obyčejné radosti života. Opak byl však pravdou. Právě ve středověku se mimo jiné zrodila dvorská kultura a způsobila revoluci, jejíž stopy jsou patrné ještě v dnešní době v chování a etiketě, v galantním chování vůči ženě a také v pojetí zakázané lásky.

Středověká dvorská kultura se zrodila během 12. století na dvorech jižní Francie společně s lyrickou okcitánskou poezií. Postupně se z Provence šíří do celé Francie, dále pak do Německa a ostatních evropských zemí (Španělska, Portugalska, Anglie, Itálie). V Itálii později vyústila v literární proud „dolce stil nuovo“, tzv. stilnovisty.

Přínos okcitánské poezie, kterou zpívali potulní trubadúři a truvéři, spočívá zejména v novém pojetí lásky a pohledu na ženu. Dvorská láska představuje spíše literární fenomén než-li reálnou skutečnost. Jedná se totiž o idealizaci lásky a hodnot, díky níž se chtěla šlechta distancovat od měšťanské společnosti a chudiny, a zachovat si tak svou prestiž. Ideál středověkého rytíře v boji s mečem v ruce z hrdinských eposů se proměňuje v rytíře klečícího u nohou své opěvované dámy. Hrdinství a boj zůstávají, ale mění se jeho cíl. Rytíř se nesnaží dobýt slávu na bitevním poli, ale získat srdce své vyvolené. Dává se tedy do služeb lásky a dámy svého srdce. Jak bychom si takovou dámu měli představit?

Ideálem dokonalé dámy byla manželka někoho jiného. Byla to kultivovaná, citlivá a samozřejmě krásná dáma, která pocházela z vyšší společenské třídy než její nápadník. Jen výjimečně se jednalo o ženu stejného společenského postavení nebo o rytířovu manželku. Pokud nebyla dáma vdaná, byla přinejmenším už někomu zaslíbená a zasnoubená. Sňatky ve středověku měly často jen majetnické či rodové zájmy, a srdce dámy tak bylo volné pro jejího případného nápadníka. Rytíř se musel dámě dvořit a prokázat, že je hoden jejího srdce. Díky svému vytříbenému a jemnému chování, kláním, soubojům a také díky svému vytříbenému jazyku a básním se mohl zasloužit o její přízeň a přesvědčit ji o skutečné hloubce svých citů.  

Bohužel lásce brání společenská a kulturní pravidla a nedochází svého naplnění. Dvorská láska je ušlechtilá, dokonalá a má platonickou podobu. Nedosažitelnost dámy poukazuje především na ryze ideální a morální hodnoty milostného citu bez jeho tělesné stránky. Dvorská láska představuje hluboký cit, díky němuž dochází k získání ctností a později ke zdokonalení člověka. Zároveň však má i svou druhou stránku. Pokud se rytíři nebo básníkovi zadaří, dostává nazpátek za odměnu srdce dámy. Touha však zůstane nenaplněna a díky tomu vzniká v evropském myšlení i pojetí vášně a její valorizace. Hodnotu získává nikoli přímé dosažení lásky včetně tělesného naplnění, ale samotný proces získávání a dosahování lásky. Dvorská láska představuje jakousi lásku k touze, která už má jen krůček k všespalující vášni. Právě dvorské lásce vděčíme za náš evropský pohled na erotiku a její ztvárnění v literatuře a umění. Snad nejznámějším a nejtypičtějším příkladem může být příběh Tristana a Isoldy: láska zakázaná, společensky nepřípustná, stavící se proti manželskému svazku a odehrávající se mimo něj, láska tragická končící smrtí a spojením milenců až mimo tento svět.

Neměli bychom se domnívat, že středověk znal pouze nedosažitelnou ženu a platonickou lásku. Za nemálo verši můžeme odhalit náznaky porušení normy, a pokud existovaly idealizované ženy, kterým se rytíři pouze dvořili, byly také ženy nižšího postavení, se kterými žili a sdíleli lože.