Čtenářský deník

Bohumil Hrabal – Příliš hlučná samota

1 1 1 1 1 (1 hlas)
prilis hlucna samota 100x100

Hrabalova próza Příliš hlučná samota (1976) se zachovala ve třech verzích. Prvotní byla napsána ve verších s obecnou češtinou, druhá v próze, závěrečná opět v próze, ale z první přejala lyrismus a rytmické členění. V této konečné verzi není Haňťova smrt skutečná, ale prožije ji pouze v opilém snu na lavičce v parku. Dílo zpodobňuje tvořivého člověka v soukolí konzumní společnosti a také osud kultury v nekulturní době (hromadné ničení vzácných knih, perzekuce intelektuálů). O své době například Haňťa říká: „tady ve sklepích jsem se dozvěděl, jak čtvrtý stav se vylidnil, jak dělníci zespoda šli do nadstavby a zase univerzitně vzdělaní pracují jako dělníci.“ (S. 29)

Hlavní hrdina Haňťa listuje starý papír ve Sběrných surovinách (Hrabal sám tuto práci vykonával v letech 1954-59). Příběh tohoto baliče je na první pohled prostý: nad lisem, v němž lisuje starý papír a odpadky spolu s knihami plnými krásných a hlubokých myšlenek, medituje tak dlouho, až je „vzdělán proti své vůli“. Už na začátku o sobě říká:


„Třicet pět let pracuji ve starém papíře, a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév." (S. 9)

Jeho práce je pro něj příležitostí k vyptávání se na sebe sama, k tvorbě, kterou realizuje v lisování odpadkových balíků, jimž vtiskuje svůj podpis tím, co všechno je v nich dohromady slisováno a propojeno, a tím, co si nad nimi myslí. Žije sice sám, ale přesto samotu nepociťuje: „já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě.“ (S. 16)

Kvůli pomalé práci má být přeřazen do balírny čistého papíru. Na jeho místo přichází lidé uvyklí na jiný způsob práce. On sám se tomuto novému způsobu nedokáže přizpůsobit, Jeho úzkost se promítá do představy gigantického lisu, jenž postupně pohltí celou Prahu. V zoufalství se rozhodne pro sebevraždu v hydraulickém lisu. Prožije ji ale pouze v přiopilém snu v parku na lavičce. Rozhodnutí pro sebevraždu pro něj nebylo zoufalým činem, ale volbou sebe sama.


Citace z: B. Hrabal. Příliš hlučná samota. Praha: Odeon, 1989.

Čtěte také:

Hrabalovy Svatby v domě

Soutěže

Aktuality

  • Více času na čtení (tentokrát trochu jinak) O poslechu audioknih a možnosti žít za dva

    Na podzim roku 2015 zahájilo internetové knihkupectví Martinus kampaň zvanou Více času na čtení. Ta se v principu odrážela od skutečnosti, že rozbalit si na Vánoce darovanou knihu je jedna věc, ale mít čas si ji skutečně přečíst, to už je věc jiná.

    Číst dál...  
  • Laureátkou 33. ročníku Ceny Jiřího Ortena je Hana Lehečková s novelou Svatá hlava nabízející ponor do „slabé" duše

    V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena (CJO) pro mladé talentované autory do 30 let zná svou vítězku. Je jí literární redaktorka, spisovatelka a dramatička Hana Lehečková, která odbornou porotu jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) upoutala svou novelou Svatá hlava. Kniha vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2019 a čtenáři předkládá zápisky schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti". Slavnostní vyhlášení Ceny Jiřího Ortena 2020 spojené s autorským čtením tří autorů nominovaných do užšího výběru proběhlo 15. září od 17 hodin v Zrcadlové kapli Národní knihovny v pražském Klementinu.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení