Milan Kundera a jeho Kniha smíchu a zapomnění

V pořadí pátý román světoznámého spisovatele Milana Kundery Kniha smíchu a zapomnění (1978) nezklame žádného svého věrného čtenáře, i když jeho forma může klást mnoho otázek. Je to skutečně román? Nebo se jedná o sbírku povídek, anebo snad dokonce esejů? Kdo nám dá odpověď na naši otázku?

V případě této knihy si byl evidentně i sám autor vědom neobvyklosti její formy, proto se pokusil pomoci svému čtenáři a v samotném textu románu vysvětluje, jak má přistupovat k její výstavbě: „Tout ce livre est un roman en forme de variations. Les différentes parties se suivent comme les différentes étapes d’un voyage qui conduit à l’intérieur d’un thème, à l’intérieur d’une pensée, à l’intérieur d’une seule et unique situation dont la compréhension se perd pour moi dans l’imménsité.“ [1] Jednota knihy je tak vystavena na jednotě tématu, který nám odhaluje už název knihy (v případě Kunderových knih tedy nic nového). Jedná se o touhu a boj se zapomněním na jedné straně a na druhé straně se pak také knihou prolínají témata smíchu a lítosti.

Román je tvořen sedmi příběhy s různými hrdiny kromě čtvrté a šesté kapitoly, jejichž hlavní hrdinkou je Tamina a které na sebe chronologicky navazují. Jednotlivými kapitolami Kundera ilustruje různé případy zapomnění a v příběhu Andělé svým oblíbeným esejistickým stylem rozebírá pojem smíchu.

V prvním příběhu Ztracené dopisy chce hlavní protagonista Mirek zapomenout na část své minulosti, za kterou se stydí. Vydává se na cestu za svou bývalou milenkou Zdenou, aby mu vrátila dopisy, které jí kdysi poslal. Mirek touží zničit poslední stopu tohoto dávného vztahu, protože je sledován Státní bezpečností a ví, že se můžou snadno dostat do jejích rukou, a stát se tak součástí nejen historie jeho života, ale historie s velkým H. Tuhle bitvu však nevyhraje, protože Zdena mu zapře, že je ještě má, a nic mu nedá.

„On crie qu’on veut façonner un avenir meilleur, mais ce n’est pas vrai. L’avenir n’est qu’un vide indifférent qui n’intéresse personne, mais le passé est plein de vie et son visage irrite, révolte, blesse, au point que nous voulons le détruire ou le repeindre. On ne veut être maître de l’avenir que pour pouvoir changer le passé.“ [2]

V dalším příběhu o milostném trojúhelníku jménem Maminka se setkáváme s bojem se zapomněním v postavě maminky, která ve svém pokročilém věku trpí sklerózou.

V třetí části s názvem Andělé jsou dvě americké studentky konfrontovány s tématem smíchu na přednášce o Ionescovi a naivně si myslí, že jeho absurdní humor pochopily. V této více méně esejistické části Kundera definuje dva podstatně rozdílné smíchy: „À l’origine, le rire est donc du domaine du diable. Il a quelque chose de méchant (les choses se révèlent soudain différentes de ce pour quoi elles se faisaient passer) mais il y a aussi en lui une part de bienfaisant soulagement (les choses sont plus légères qu’il n’y paraissait, elles nous laissent vivre plus librement, elles cessent de nous oppresser sous leur austère sérieux) (...) Tandis que le rire du diable désignait l’absurdité des choses, l’ange voulait au contraire se réjouir que tout fût ici-bas bien ordonné, sagement conçu, bon et plein de sens.“ [3] I když je smích původně ďáblovým výmyslem, tak andělé nakonec přece jenom svým způsobem vyhráli, protože používáme pro oba typy smíchu jenom jedno slovo.

Ve čtvrté kapitole Ztracené dopisy se seznamujeme s mladou vdovou Taminou, která žije jen ze vzpomínek svého zesnulého manžela. Uvědomuje si, jak její paměť postupně třídí a zkresluje všechny vzpomínky na její šťastné manželství. Aby si je oživila, snaží se získat svoje deníky od tchýně, které nechala v Čechách, když se rozhodli emigrovat. Obětuje tomu vše, ale nikdo z jejích přátel nakonec do Čech neodjede, aby jí deníky přivezl. V šesté části nesoucí opět název Andělé pak Taminin příběh pokračuje. Tamina příjme nabídku a je odvezena na ostrov obydlený pouze dětmi. Zatížena svou minulostí, vzpomínkami a přemýšlením dospělého člověk, nedokáže přijmout jejich pravidla a bezstarostnost jejich společenství a rozhodne se uplavat pryč. Její síly však nestačí. Uvědomí si, že stále plave na stejném místě, a nakonec se utopí.

„Mais elle devait quand même avoir une idée du monde où elle voulait vivre!
Elle n’en avait aucune. En tout et pour tout, il ne lui restait qu’une formidable soif de vivre et que son corps. Rien que ces deux choses-là, rien de plus. Elle voulait les arracher à l’île pour les sauver. Son corps et cette soif de vivre.“ [4]

Pátá část Lítost nám vypráví příběh o lásce nesmělého studenta-básníka ke své starší milence a o jeho snaze povýšit a zušlechtit lásku. Jeho vzpomínky zůstanou navěky nezapomenuty v poezii.

Hrdinou poslední kapitoly Hranice je Jan mířící překročit státní hranice. Na základě toho Kundera rozehrává rozličné situace s hranicemi, které když překročíme, všechno, co jsme dříve věděli a chápali, přestává mít smysl.

Kniha smíchu a zapomnění svou volnou formou překročuje hranice realistického románu 19. století. Za těmito hranicemi, kde všechno, co jsme dříve věděli a chápali, přestává mít smysl, může Kundera rozehrát svou hru se čtenářem a hledat odpovědi na své otázky. Nesnaží se popisovat a ujišťovat o historických událostech, a tak ani tato recenze se nesnažila odhalovat tyto rozměry, které mnozí v Kunderových románech hledají.



Poznámky:

[1] KUNDERA, Milan. Le livre du rire et de l’oubli. Paris: Gallimard, 1985, s. 268. „Celá tato kniha je románem ve formě variací. Jednotlivé části následují po sobě jako jednotlivé části cesty, která vede dovnitř jednoho tématu, dovnitř jedné myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se přede mnou ztrácí v nedohlednu.“

[2] Tamtéž, s. 43. „Křičíme, že chceme vytvořit lepší budoucnost, ale není to pravda. Budoucnost je pouhé bezvýznamné prázdno, které nikoho nezajímá, ovšem minulost je živá a její tvář nás natolik rozčiluje, pobuřuje a ubližuje, že ji chceme zničit nebo přemalovat. Chceme být pány budoucnosti jen proto, abychom mohli změnit minulost.“

[3] Tamtéž, s. 108. „Na počátku tedy smích patřil k ďáblovi. Má v sobě něco zlomyslného (věci se neočekávaně ukázaly jinými, než za co jsme je pokládali), ale je v něm taky určitá blahodárná úleva (věci nám připadají snazší, než se nám zdály, nechají nás žít svobodněji a přestávají nás skličovat svou přísnou strohostí). (…) Zatímco ďáblův smích označoval absurdnost věcí, andělé se chtěli naopak radovat z toho, že všechno zde na Zemi bylo dobře stanoveno, moudře sestaveno, dobré a smysluplné.“

[4] Tamtéž, s. 305. „Vždyť ona přece jen musela mít nějakou představu o světě, ve kterém chtěla žít!
Neměla žádnou. Nezůstala jí všehovšudy než strašná žízeň po životě a její tělo. Nic víc než tyto dvě věci. Aby je zachránila, chtěla je vytrhnout z ostrova. Své tělo a tuto žízeň po životě.“


Čtěte také:

Milan Kundera: Nevědomost

Nesmrtelnost nesmrtelného Milana Kundery

Milan Kundera – Francouz nebo Čech?