Ukázky z knih: Martina Hohenberger – Kletba krve

Vytvořeno 15. 3. 2018 2:00

Autor: Redakce

Dospívající Karel nikdy nepocítil strach. Po svém dědovi zdědil vášeň pro hledání pokladů. Jedné noci vyrazí se svým mladším bratrem na nebezpečnou výpravu do znojemského podzemí. Tím uvede do pohybu události, které navždy změní jeho život. Karla pronásledují zlé sny a opakující se amnézie. Po čase navštěvuje soukromou internátní školu. Společně se svými přáteli pátrá Karel po zmizelých studentech, přitom zjistí pečlivě střežené tajemství školy a narazí na utajený svět, který se skrývá za diplomatickou imunitou vzdělávací organizace. Karel pomáhá chránit osazenstvo školy a dostane druhou šanci, aby napravil, co před lety způsobil. Vyřeší záhadu bludiště i zmizelých premiantů?

KNIHU MŮŽETE NYNÍ VYHRÁT V SOUTĚŽI NA SOUTĚŽNÍM WEBU VašeSoutěže.cz!


KAPITOLA 1

PODZEMÍ

Kdyby někdo toho dne o půlnoci procházel ospalou znojemskou ulicí Pod Kraví horou, zahlédl by u domku číslo 51 zvláštní věc. Navzdory létu se od řeky plížil chlad a na trávníku za laťkovým plotem se povalovala mlha. Z moře mléčných chuchvalců vykukovala zahradní kůlna a působila přízračně jako loď bludného Holanďana. Zpod dveří se škvírou dralo světlo.
Ušmudlaným okénkem se záclonou z pavučin bylo vidět dva chlapce. Jejich plavé vlasy připomínaly mokrou slámu. Vzájemnou podobu podtrhovaly stejnobarevné bundy, džíny a horské boty. Ten větší, bezmála čtrnáctiletý Karel, klečel u ohromné dřevěné truhly, vytahoval z ní různé věci a soustředěně je potěžkával.
„To lano si dej do batohu,“ řekl Karel o dva roky mladšímu a o hlavu menšímu bratrovi, který měl chytré oči a pěkně tvarovaný nos posetý pihami.
Honza nervózně přešlapoval. „A proč tam jdeme za tmy?“ zakňoural a popotáhl.
„Nikdo nás nesmí vidět, to dá rozum. Máš nudli u nosu. Nechceš kapesník?“
„Ale táta...,“ pípl na odpor Honza a utřel si nos do rukávu.
„Dospělý z toho laskavě vynech,“ odsekl Karel šeptem. Málem se neudržel a zvýšil hlas. Naštěstí se ovládl. V opačném případě by riskoval, že vzbudí rodiče. Pan a paní Devorovi tvrdě spali a neměli nejmenší potuchy o nebezpečné výpravě, kterou chystají jejich synové. Kdyby o ní věděli, udělali by to, co rodiče běžně dělávají. Dali by oběma chlapcům zaracha. A to do konce života.
„Křídu jsi vzal?“
„Jo.“ Honza si poklepal rukou na kapsu.
„Dej bacha na svou čelovku. Světlo je v podzemí důležitý.“ Karel si posvítil zespodu na tvář. Vypadal legračně a zároveň strašidelně.
„Táta mi povídal, že se odtud děda nevrátil.“
„Snad by ses nebál.“
„Já se nebojím.“ Honza nasadil falešný výraz statečnosti.
„Cha, jsi podělaný až za ušima.“ Karel se nedal ošálit. Sám žádný strach necítil. Nikdy. Ani když ho máma před lety ztratila v obchodním domě a ani když na něj zaútočil sousedův pes. Na druhé straně ho však tížilo špatné svědomí, protože lákal mladšího brášku na noční expedici, která mohla být opravdu nebezpečná. Pokoušel se ignorovat varovný hlásek ve své mysli, který mu radil, aby to vzdal. Byl rozhodnutý vyrazit buď s Honzou, anebo bez něho.
„K čemu bereš ten krumpáč?“
„Může se hodit. Pojďme už,“ zahučel Karel netrpělivě a utáhl přezky svého batohu.
„Proč tam musíme jít?“ V Honzovi se očividně prala chuť podílet se na výpravě s touhou vrátit se do postele pod teplou přikrývku.
„Zažijeme dobrodružství. Budeš nadšený, věř mi,“ slíbil Karel.
Chlapci společně vyšli ven a chystali se otevřít branku. Vtom se Karel udeřil dlaní do čela. „Kruci, málem bych zapomněl na dědův deník.“ Vrátil se do kůlny, z nejspodnějšího regálu vytáhl tlustý sešit zabalený do hrubého plátna a strčil ho do batohu.
Prošli liduprázdnou ulicí. Sousedé spali a z pozemků se nesl štěkot, když Karel s Honzou procházeli příliš blízko plotů. Zamířili k úzkému mostu přes řeku Dyji. Její voda odrážela bledou záři hvězd. Odněkud zněla tklivá melodie hraná na kytaru a doprovázela je temnými stíny nočního parku podél Gránického potoka. Mihotavé světlo měsíce probleskovalo korunami listnáčů na pěšinu stoupající ke hradu.
Své kroky nasměrovali k Divišovu náměstí. Přelezli zdobně kovanou bránu a ocitli se v zahradě obehnané vysokou zdí. Kousek od košatého kaštanu se nacházela starobylá studna. Zakrývaly ji desky zatížené kameny a truhlíkem s květinami.
„Tohle má být ten slavný vchod do podzemí?“ vyjekl Honza.
„Buď zticha, ať nás tu nikdo nenačapá.“ Karel sklouzl pohledem po okolních domech s potemnělými okny. „Podle dědova náčrtu jiný vchod neexistuje,“ dodal a sundal truhlík, kameny i samotný kryt, aniž by způsobil šramot. „Není tam voda. Sám jsem to nedávno vyzkoušel.“
Honza si povzdechl, zvedl oblázek a hodil ho do studny. Za vteřinu se neozvalo šplouchnutí, ale dutý úder zesílený kamennými stěnami.
„Dole jsou dvířka. Těmi se dá prolézt do sklepa pod klášterem a pak dál do nižších pater podzemí.“ Karel upevnil lano o kmen stromu, zapnul si čelovku a přehoupl se přes obrubu.
Honza jen ztuhle postával a přihlížel. Nejspíš nechápal, proč se jeho bratr nebojí vlézt o půlnoci do studny. Vedle něho vypadal každý jako poseroutka.
„Představ si, že se spouštíš po lezecký stěně,“ radil Karel, avšak sešplhat po kluzkých kamenech nebylo vůbec jednoduché.
Dva metry nad vyschlým dnem se nacházel kruhový výklenek. Karel se musel na laně zhoupnout, aby dokázal oběma nohama kopnout do míst, kde se rýsovala zabedněná dvířka. Dal do toho všechnu sílu, ale dřevo prasklo teprve při pátém nárazu. Zaklesl se o zeď a zatlačil ramenem. Dvířka konečně povolila. „Polez!“ křikl. „A zapni si čelovku.“ Zezdola viděl siluetu Honzy a kousek oblohy zalité měsíčním světlem.
Bratr zavěšený na laně se pomalu blížil.
Karel ho přitáhl k sobě. „Dej bacha, ať se ti nesmekne noha.“
Zvládli to. Otvorem vlezli do úzké štoly, kudy se sotva mohl protáhnout štíhlý člověk, a to ještě v hlubokém předklonu. Chodba se po pár metrech rozšiřovala a zahýbala mírně doleva. Karel si při pohledu na cihlové zdivo uvědomil, že se dostali do sklepení kláštera.
Bylo tam vlhko. Smrad plísně a zatuchliny se líně povaloval v nevětraných prostorách a spolu s kočičinci dělal vzduch téměř nedýchatelným.
Bratři hledali cestu vedoucí dolů. Honza maloval školní křídou na stěny šipky, aby nezabloudili. Zanedlouho objevili kamenné schody. Schválně si nevšímali zaprášené cedule se zákazem vstupu a varování nebezpečí života, na kterou nějaký vtipálek nasprejoval lebku se zkříženými hnáty.
Sestupovali po kruhovém schodišti do temnoty, jež by se dala krájet. Ocitli se v království ticha, tak se aspoň domnívali, dokud se neozvaly ty podivné zvuky. Karel doufal, že nenarazí na potkany velké jako pěst, nebo hůř, na potkany hladovější než divoké kočky.
Dole na ně čekalo nemilé překvapení. V kuželu světla se vynořil cihlový zátaras.
„Konečná,“ řekl Karel zklamaně. „Proč to zazdili? Podle dědova plánku se tudy dalo projít.“ Naštvaně kopal botou do zdi. Pak položil batoh na zem a rozpřáhl se krumpáčem. Bum.
„Vždyť nás někdo uslyší,“ vyjekl Honza. Z rozrušení dostal škytavku.
„To pochybuju, v noci se sem nikdo neodváží.“ Bum. Úder zaduněl s tak hlasitou ozvěnou, že jistě probudil celé město nad nimi.
„Nech toho!“ Honza se vyděšeně rozhlížel.
Karel se ale nedal zastavit. Bum. Po každé ráně ze zdi odlétávaly kousky cihel a prskaly do všech stran. Po chvíli krumpáč položil a otřel si zpocené čelo. Uprostřed zátarasu zela díra, z ní se valil proud vlhkého vzduchu.
Oba chlapci fascinovaně hleděli dovnitř. Honza se zapomněl bát, zatajil dech a škytavka ho vmžiku přešla. Karel bez váhání prolezl na druhou stranu. Za vteřinu vykoukla z otvoru jeho hlava. „Co stojíš? Pojď za mnou.“
Ocitli se v nízké chodbě, která se svažovala dolů. Z ní vedly odbočky a spousta slepých uliček. Několikrát se museli vracet. Křídové značky jim pomáhaly, bez nich by byli ztracení. Brzy se jim podařilo najít schůdky do hlubšího podlaží. Tekla po nich voda a zábradlí tam chybělo.
„Chci domů,“ skuhral Honza.
„Podle plánku je třeba sestoupit ještě o dvě patra.“ Karel šlápl na první schod, ale noha mu podklouzla. Jen tak tak se zachytil zdi.
„Dávej bacha!“
Kameny byly vymleté vodou a místy připomínaly skluzavku. Sešli k místu, kde schodiště končilo několika ztrouchnivělými deskami, které zakrývaly asi čtyři metry širokou jámu. Za ní sice chodba pokračovala, ale přechod ze dřeva působil jako nastražená past.
„Co když nás to neudrží?“
„Sundej batoh a vytáhni lano. Budeme se jistit.“ Karel šmátral po stěnách, než našel výstupek, za který uvázal smyčku. „Jdu první.“ Naklonil se a posvítil dolů do husté tmy. Navlhlá a shnilá prkna pod jeho tíhou sténala. „Je to v pohodě. Pojď za mnou a přidrž se lana.“
Honza postupoval krůček po krůčku vpřed. Byl téměř u cíle, znenadání však zavrávoral a vrazil do Karla tak prudce, až oba ztratili rovnováhu. Karel stačil popadnout bratra za ruku, přitom upustil krompáč.
Ozvalo se hlasité zapraskání. Honza sebou škubl. Když prkna nadobro povolila a s rachotem spadla dolů, praštilo to s nimi o okraj jámy. Karel se nevzdával, úpěl námahou, jak se pokoušel vyškrábat nahoru, ale lano mu v dlani prokluzovalo. Už se nedokázal udržet.
Zlomek vteřiny oba chlapci máchali rukama ve vzduchu. Nato se zřítili dolů.
Zdálo se, že pád trvá celé věky. S žuchnutím dopadli do čehosi měkkého, co smrdělo jako shnilé odpadky nebo toaleta.
„Rozbil jsem si koleno,“ zakvílel Honza a rozplakal se.
„Utři si nos.“ Karel podal bratrovi látkový kapesník. Přiklekl k němu a prohlížel si jeho zranění. Kalhoty měl roztržené a kůži odřenou. Nevypadalo to vážně, ale Honza nepřestával bědovat. Nejspíš byl v šoku.
„Nic to není,“ utěšoval ho Karel. Z batohu vytáhl pouzdro s první pomocí a ránu mu přelepil náplastí. Pak ukázal svou krvácející dlaň. „Podívej, kouslo mě lano,“ snažil se zlehčit situaci.
„Jsme ztracení,“ naříkal Honza z plných plic.
„Vzpamatuj se, vždyť se nic hroznýho nestalo,“ okřikl ho Karel. Rozhlédl se a zjistil, že se ocitli v rozlehlé jeskyni, kam bůhvíjak dlouho nevkročila lidská noha. Na zemi se povalovaly třísky a zetlelé listí. „Krompáč nemůžu najít, asi někam zapadl.“
„Jak se dostaneme zpátky?“ úpěl Honza.
„Vidím konec lana. Skála je hladká, ale pokusím se tam vylézt. Potom tě vytáhnu.“
„Nezůstanu přece dole sám, když ty polezeš nahoru.“ Honza se třásl a z očí mu stékaly slzy. „Já to nezvládnu.“
„Vždyť na tom nic není. Neboj se.“ Karel mu položil konejšivě ruku na rameno. „Nedopustím, aby ti cokoli ublížilo. Slibuju, že se ti nic nestane. Věříš mi?“ Jeho slova zazněla do ticha s vážností slavnostní přísahy. Stíny kolem se zakomíhaly jako němí svědkové.
„Věřím,“ vydechl Honza a pokusil se usmát.
„Hodný kluk.“ Karel bratra poplácal po zádech. „Já se nejdřív porozhlídnu.“
„Myslel jsem, že se vrátíme hned,“ namítl Honza.
„Chci to tu prozkoumat.“ V Karlově obličeji se zračil fanatický lesk, tak typický pro rodinu z matčiny strany. Honza by ho jistě poznal, kdyby si lépe pamatoval dědečka Bedřicha Hřímala, nejzapálenějšího hledače pokladů na území Čech a Moravy. A taky toho nejchudobnějšího. Shovívavější část příbuzenstva ho považovala za podivína a ta méně dobrotivá... za blázna. Buď bloumal po archívech nebo lezl do starobylých sklepení a neprobádaných jeskyní. Celá desetiletí se honil za přeludy, vždy jen krůček od nalezení skutečně unikátních skvostů. V rodině byl černou ovcí a moc se o něm nemluvilo, protože ho obestíralo tajemství.
„Co chceš zkoumat? Jsme v pitomý podzemní jeskyni.“ Honza na něj pohlédl tím nejzoufalejším štěněcím pohledem, jakého byl schopen. „Pojďme domů.“
Karla napadlo, že brášku trochu navnadí. „Dobrá, půjdeme zpátky, ale jsme jen kousíček od cíle. Dědeček mi vyprávěl o havraním králi, který kdysi vedl křižáckou výpravu proti kacířům. Když jeho vojsku hrozila porážka, schoval své bohatství pod Znojmem, aby nepadlo do rukou nepřátel. Šlo o poklad nesmírné hodnoty, obsahoval klenoty, zbraně a několik beden zlata. Navíc jeho součástí bylo cosi cennějšího než všechny skvosty světa.“
„Cosi cennějšího? Ty tomu věříš?“
„Věřím, stejně jako děda. Můžeš se mrknout do jeho zápisníku, co jsem objevil na půdě.“ Karel se tvářil významně, když povolil přezku na svém batohu a vytáhl umolousaný sešit. Ukázal Honzovi stránky hustě popsané úhledným písmem. Některé obsahovaly náčrtky a mapky.
„Ty si myslíš, že na nás to bohatství čeká? Proč ho ještě nikdo nenašel?“ Honza asi tušil, jak moc je jeho velký bratr posedlý hledáním pokladů. Dědeček Hřímal mu svými báchorkami popletl hlavu. Ten dědeček, který jednoho dne zmizel a zanechal za sebou zdrcenou manželku, pět dospělých dětí a dvě vnoučata.
„Proč ten poklad nikdo nenašel? Důvod je zcela prostý. Ke středu podzemí vedou tak úzké a nízké šachty, že se tam neprotáhne dospělý člověk, pouze děti nebo trpaslíci.“
„Trpaslíci?“ vyprskl Honza a nevesele se ušklíbl.
Karel znovu sáhl do batohu a vyndal kožené pouzdro s loveckým nožem. Měl dlouhou pevnou čepel a střenku v parohu. „Koukni se. Tenhle nůž patřil dědečkovi, půjčím ti ho, jestli chceš.“
„Tak dobře,“ kapituloval Honza, „ale nechám si ho.“

*****

Vážení čtenáři, právě jste dočetli ukázku z knihy Kletba krve.

O autorce:

Martina Hohenberger se narodila v Česku, nyní žije v Mnichově. Studovala komunikační vědy na mnichovské univerzitě LMU. Vychovává syna, je lektorkou němčiny a překladatelkou. Má za sebou 25 let zkušeností s překlady do češtiny a němčiny. Osmým rokem se věnuje psaní knížek a povídek, převážně žánru fantasy a fantastického hororu. Svou literární tvorbu vidí jako psychologickou studii postav v extrémních životních situacích. V roce 2016 uveřejnila psychologický román pro ženy Rovnováha života. Šlo o srdeční, zčásti autobiografickou záležitost. V prosinci 2017 vydala fantasy román pro mladé dospělé Kletba krve. S povídkou Golemova kletba se autorka v roce 2017 umístila ve finále literární soutěže Daidalos.

Na následujících stránkách naleznete další informace o knize Kletba krve, o nových povídkách a projektech autorky a také blog.

https://martinahohenberger.wordpress.com/blog/
https://www.facebook.com/kletbakrve/
https://twitter.com/martinahohenber

Kletba krve

	Autor	Martina Hohenberger
	Nakladatelství	TZ-one
	Místo vydání	-
	Rok vydání	2017
	Vydání	1.
	Počet stran	418
	ISBN/EAN	9788075390813
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny