Rozhovory

Rozhovor s Emmou Riedovou

1 1 1 1 1 (2 hlasů)
5

Emma Riedová vystudovala práva a dějiny výtvarného umění, v současné době pracuje jako advokátní koncipientka. Na svém kontě má dvě knihy – Královské intriky a Pařížské rekviem. Obě se odehrávají v minulosti. Povídaly jsme si spolu o její tvorbě a dalších plánech do budoucna. 

 




Emma Riedová, Pařížské rekviemMáte zálibu v historii, které období máte nejraději a proč?

Čím víc se o určitém období dozvídám, tím víc mě zajímá. Hodně tíhnu k vrcholnému středověku, protože jde o dobu velmi odlišnou od naší, ale s povědomými rysy a asi jsem o této době toho přečetla víc než o jiných. Navíc se mi líbí gotické umění a rafinovaná dvorská kultura. Podobně silný vztah mám ale i k antice, renesanci nebo baroku. 19. století je zas jakousi kolébkou našeho současného pohledu na svět – v dobrém i zlém. Myslím, že jakmile se člověk blíž seznámí s určitým obdobím nebo kulturou, vždy ho to vtáhne.

Napsala jste už dvě knihy, každou z jiného prostředí. Kde berete inspiraci?

Inspirují mě různé věci – hlavně asi pozorování lidí a naslouchání jejich příběhům. Ale také třeba umělecká díla a krásná architektura se silnou atmosférou. Některé nápady se zas vylíhnou nad četbou o historii. Většinou je ale těžké říct, co přesně člověka inspirovalo, kde se určitá myšlenka vzala. Je to trochu záhada a asi to tak má být. 

Hlavní hrdinka vašeho druhého románu je velice svéhlavá a osobitá žena, jak vás napadlo takovou silnou ženu zasadit do prostředí a období, kde to ženy vůbec neměly lehké?

Mám ráda aktivní hrdinky a hrdiny, kteří berou osud do svých rukou, takže pro mě bylo přirozené, že i Nathalie bude taková. 

Na vaší knize jsem ocenila i popis prostředí, byla jste sama někdy v Paříži?

Ano, právě v Paříži velká část knihy vznikla. Žila jsem tam necelý rok a často se do Paříže vracím. V Pařížském rekviem jsem chtěla zachytit její kouzlo a zároveň vykreslit, jaká asi mohla Paříž být před více než sto lety.

Je ve vašem druhém románu něco inspirováno pravdou?

Pokud pravdou myslíte skutečné osobnosti a historické události, pak ano. Lyceum Fénélon je skutečnou a dodnes existující školou, skutečná je i postava jeho ředitelky Cécile Provostové. V knize se mihnou některé další existující osobnosti, jako třeba herečka Marguerite de Bonnemains. Také mezinárodní politická atmosféra je inspirována dobovým napětím mezi evropskými státy. Hlavní dějová linka je ale smyšlená.

Jak dlouho vám trvalo knihu napsat?

Dva a čtvrt roku, pokud dobře počítám. To je déle než u mé první knihy, protože jsem musela výrazně víc času věnovat studiu a práci. Ale jsem ráda, že jsem psaní Pařížského rekviem neuspěchala, protože některé věci je dobré nechat uzrát.

Chtěla byste žít v jiném období, nebo žijete ráda v naší době?

Dnešní společnost určitě trpí spoustou neduhů – zejména velkým tlakem na výkon, materialismem, vykořeněností a všudypřítomnou roztěkaností. Některé problémy jsou nové, některé staré jak lidstvo samo. Na druhou stranu máme možnosti, které naši předci rozhodně neměli – ať už z hlediska poznávání světa, volného času, svobody nebo bezpečí. Proti tomu, co nám na naší době nevyhovuje, bychom podle mě měli bojovat. A to, co je na dnešní době osvobozující, se snažit co nejvíce rozšířit. Zkrátka – nechtěla bych žít v jiné době. Chtěla bych žít svůj život co nejplodněji v době, do které jsem se narodila.

Chystáte teď něco nového?

Chystám, ale jsem hodně zaneprázdněná svým zaměstnáním, takže to jde velmi pomalu.

Jaká je vaše nejoblíbenější kniha?

To je pro každého vášnivého čtenáře skoro nezodpověditelná otázka. Jsou knihy, které člověka zasáhnou, ale je těžké se k nim vracet, protože jsou hodně náročné a smutné – takovou knihou jsou pro mě třeba Hrozny hněvu. K jiným knihám se člověk naopak vracet musí, protože je v nich o tolik víc než jen samotný děj – já to tak mám u Bratrů Karamazových. Krásná a podle mě v českém prostředí nedoceněná kniha je také Middlemarch od George Eliotové, který u nás navíc vyšel ve skvělém překladu Zuzany Šťastné. A pak jsou tu knihy, k nimž se lze přitulit, když je nám smutno, nebo s nimi uniknout do jiné reality. To jsou pro mě například detektivky nebo knihy Terryho Pratchetta a Davida Lodge. Také česká próza je nesmírně bohatá na skvělé knihy. Z těch historických mám velmi ráda Vančurovu Markétu Lazarovou nebo Kámen a bolest od Schulze a samozřejmě knihy Jarmily Loukotkové. Ne, vybrat jednu knihu je nemožné a vlastně ani nevím, proč by to člověk dělal.

Máte i jiné koníčky?

Mám dojem, že vlastně všechny mé koníčky jsou nějakým způsobem spojeny s hladem po příbězích. Ráda příběhy píšu, ale také je velmi ráda čtu nebo sleduji v divadle a ve filmu. I výtvarné umění mě přitahuje tím, jaké příběhy jsou v něm ukryté – příběhy děl, umělců, příběhy myšlenek. Když navštívím nějaké zajímavé místo, ráda si představuji, jaké příběhy se tam odehrály nebo mohly odehrát. 


Soutěže

Aktuality

  • Představujeme CREW KIDS, novou edici nakladatelství Crew

    Superhrdinky, a dokonce i superzáporačky, musí chodit do školy. A pro ně je zřízená superhrdinská škola, kde učí i studují lidé se superschopnostmi a v lavicích najdeme například Batgirl, Harley Quinn, Supergirl, Wonder Woman či Poison Ivy. 

    Číst dál...  
  • Nová kniha Miloše Cajthamla Na odstřel získala prestižní Literární cenu Knižního klubu 2018

    PRAHA, 4. 9. 2018 – Laureátem 23. ročníku Literární ceny Knižního klubu se rozhodnutím odborné poroty stal Miloš Cajthaml, jeho novela Na odstřel o problematickém hledání mužského vzoru se prosadila v konkurenci 121 zaslaných rukopisů. Odměnou vítězi je vydání knihy pod renomovanou nakladatelskou značkou Knižní klub, prémie 100 000 Kč a originální skleněná plastika ve tvaru knihy. Vítězné dílo bylo slavnostně vyhlášeno 4. září 2018 v Kaiserštejnském paláci na pražské Malé Straně.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení