Spisovatel Jan Němec: Literatura není wrestling

Rozhovory

Vytvořeno 30. 4. 2014 3:00

Autor: Kateřina Houfková

Jan Němec loni na podzim vydal svůj první román Dějiny světla a hned sklidil velký úspěch. Kniha, která popisuje osudy slavného českého fotografa Františka Drtikola, byla letos nominována na cenu Magnesia Litera. Společně s Janem Němcem se mezi nominovanými objevil i jeho otec Ludvík. Rozhovor byl pořízen ještě před vyhlášením výsledků, Literu za prózu nakonec získal Emil Hakl a jeho Skutečná událost.

Za váš román Dějiny světla jste byl nominován na cenu Magnesia Litera. Jak hodnotíte své šance na výhru?

Vždy říkám, že každou cenu je o něco lepší dostat než nedostat. Snažím se držet si odstup. Ceny nemají nic společného s psaním jako takovým, ale smysl přece jen mají: představují mediálně vděčný formát, který literaturu propaguje. Oceněné knihy se lépe prodávají, více čtou. A pokud se ptáte na šance, jsou jedna ku šesti – vzhledem k tomu, že v kategorii próza je šest nominovaných.

Zajímal jste se i o ostatní nominované autory? Četl jste jejich knihy?

Přirozeně jsem přečetl knihu svého otce, který je rovněž mezi nominovanými. A také Járu Rudiše, víc jsem zatím nestihl. Osobně jsem čekal, že se mezi nominovanými objeví třeba Anarchista Magdaleny Platzové nebo Zázemí Jany Šrámkové. Obě ty knihy jsem četl a považuji je za dobré.

Jak jste už řekl, mezi nominovanými se objevilo i jméno vašeho otce Ludvíka Němce a jeho kniha Láska na cizím hrobě. Jaké je soutěžit s vlastním otcem?

Lidé prožívají věci jinak, než jak to prezentují média. Po vyhlášení nominací se objevily titulky jako „otec a syn bojují“, „o cenu se utkají“ atd., zkrátka zápasnická metafora v různých variantách. Ale literatura není wrestling. Přirozeně jsme rádi, že jsme nominováni, každý sám za sebe a snad i oba dohromady. A to je asi tak vše. Jistě, jsme otec a syn, ale na druhou stranu, mezi spisovateli neexistuje přímé příbuzenství.

Vedl vás otec ke dráze spisovatele?

Že by mě třeba přihlásil do nějakého spisovatelského kroužku? To nepadá v úvahu. Ale díky tátovi pro mě bylo psaní něco samozřejmého a moje cesta k literatuře byla snazší.

Pokud se týká vaší literární tvorby jako celku – začínal jste s poezií, následně vám vyšla kniha povídek a nyní román. Napadlo vás někdy vrátit se opět k poezii, nebo to berete jako nezvratný vývoj tvorby?

Poezii už nepíšu a nepředpokládám, že bych se k ní vrátil. Dál ji čtu a mám ji rád, ale prozaická perspektiva je mi bližší. Nejsem přítelem přílišné subjektivizace světa, ani toho, strhávat pozornost na jazyk, to mi v poezii překáží. Mám rád průzračnost prózy, a také její trpělivost s životními procesy, vnějšími i vnitřními. A samozřejmě vím, že v dobré próze je dost poezie.

Když pracujete na románu, tak se intenzivně věnujete pouze psaní a ničemu jinému?

V případě Dějin světla to tak bylo, protože se mi poštěstilo uspořádat si věci okolo tak, aby si držely odstup. Pracoval jsem v podstatě na dálku a do redakce Hosta jsem docházel jen dvakrát týdne. Přestěhoval jsem se z Brna do Poličky na Vysočině a většinu svého času jsem mohl věnovat psaní.

O život fotografa Františka Drtikola jste se zajímal už dřív?

Poprvé jsem ho začal vnímat, když jsem ještě na gymnáziu navštívil jeho výstavu. Následně jsem si začal kupovat knihy, které o něm vycházely, a jeho deníky. Když jsem pak kolem třiceti let pocítil pálení napsat román, jeho osud se mi připomněl a znova jsem se do něj ponořil. Klíčovou se pro mě stala symbolika světla, proto se ten román jmenuje Dějiny světla. Světlo spojuje Drtikola fotografa s Drtikolem mystikem.

Jak jste získával historická fakta potřebná pro vznik knihy?

V knihovnách a na místech, která jsou s Drtikolovým životem tak či onak spojena. Většina toho je volně dostupná.

Při psaní románu jste se určitě snažil pochytit i kolorit celé doby, ve které se příběh odehrává. Co jste pro to musel udělat?

To bylo už složitější. Drtikol se narodil v roce 1883, a to už je hodně dávno… Je to kontext, který dnešní člověk nezná a v podstatě mu nerozumí. Spoustu věcí je tedy třeba nastudovat, dát té přípravě čas. Studium dobových reálií a soudobých způsobů uvažování mi zabralo daleko víc času než Drtikol sám o sobě.

Celý román je vedený spíše jako dialog se samotným Drtikolem, ve vyprávění totiž užíváte neobvyklé vypravěčské du-formy. Byl to původní záměr, nebo se tato forma objevila až v průběhu psaní?

Vyprávím Drtikolův příběh chronologicky, protože se mi nepodařilo vymyslet nějaký smysluplný řez jeho životem. Na druhou stranu jsem však ten román chtěl formálně ozvláštnit, dát mu modernější košilku. Vybral jsem si tedy trochu nezvyklého vypravěče, který Františka Drtikola oslovuje. Ale nejsem to já.

Píšete, ale zároveň pracujete pro brněnské nakladatelství a časopis Host. Která pozice vám vyhovuje lépe – spisovatelská nebo redaktorská?

Když se Dějiny světla křtily, šéfredaktor Hosta Miroslav Balaštík pronesl pěknou řeč, ale v jednom se mýlil. Vyprávěl příběh, jak redaktor napsal román. Jenže ono je to opačně, totiž že spisovatel se také musí nějak živit, a proto pracuje jako redaktor. O tom jsem nikdy nesnil, zato o psaní knih ano. Obecně je někdy těžké ty dvě pozice a role odlišit. V nakladatelství se setkáváte s literárním provozem, s utilitárním přístupem k literatuře, kdežto jako autora vás zajímá žhavý střed života, magma horoucích slov.

Co kniha musí mít, aby vás zaujala a nakladatelství ji přijalo?

To je těžké. V praxi to probíhá tak, že devadesát procent rukopisů odložím už po prvních deseti stranách. Jestli člověk umí nebo neumí psát, poznáte rychle. A teprve pokud umí, zajímá vás, co se snaží říct.

Jaké máte oblíbené autory?

Na Literární akademii Josefa Škvoreckého vedu seminář věnovaný povídkám. Tam jsme teď probírali třeba Julia Cortázara, to je excelentní spisovatel, jehož pohled na svět je mi neobyčejně blízký. Dál mám rád třeba Vladimira Nabokova, hlavně kvůli jeho práci s jazykem, smyslové bujnosti a pozornosti k formě. Nebo Alberta Camuse – ale to zase z úplně jiných důvodů. Oblíbených autorů je celá řada, často to ani nejsou v první řadě spisovatelé, spíš myslitelé. Co se české literatury týče, rád se vracím k Janu Balabánovi. A z mých vrstevníků jsou mi nejbližší Ivana Myšková, Jana Šrámková, Marek Šindelka nebo Matěj Hořava. Toho posledního možná neznáte, letos mu vyjde báječný debut.

Vystudoval jste sociologii a religionistiku, ale postupem času jste se vydal úplně jiným směrem. Plánujete se k těmto oborům někdy vrátit?

V akademickém prostředí jsem nechtěl zůstat. Je to něco jako zoo; život je jinde. Sociologie i religionistika mi daly hodně, pomohly mi i při psaní románu, ale literatura je pro mě daleko zajímavější. Před třemi lety jsem si v podstatě mohl vybrat, jestli napíšu dizertaci nebo román, a dizertace pro mě nebyla žádná výzva.

Děkujeme za rozhovor a zároveň přejeme hodně úspěchů s další nominací - tentokrát na Cenu Česká kniha, jejíž výsledky budou vyhlášeny 16. května 2014 na veletrhu Svět knihy v Praze.

Foto: Kateřina Houfková