Nevěřte psychiatrům, zahradníkům... ale to už přece víte!

Recenze

Vytvořeno 29. 9. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Ano, měli byste to vědět. Zdůrazňoval jsem vám už v recenzi prvního dílu fantasy Ransoma Riggse Sirotčinec slečny Peregrinové, že těmto lidem se prostě věřit nedá. Třeba to vůbec nejsou lidé, ale... stop! Teď jsem málem něco prozradil. Jak však psát o druhém díle a občas něco nezmínit z obsahu části první. Pokud jste tedy předchozí knihu nečetli, zavřete tuto stránku, zaběhněte si pro knihu do obchodu nebo knihovny, pro jistotu přibalte i její pokračování Sirotčinec slečny Peregrinové: Podivné město, pak se spolu můžeme bavit dále.

Tak už jste si první díl přečetli? Dobrá, můžeme pokračovat. Jacoba a jeho přátele jsme opustili ve vypjaté chvíli, kdy na loďkách po moři unikají svým pronásledovatelům. Nyní se s nimi setkáváme ve stejné situaci. Jako kdybychom neotevřeli po roce nový svazek, ale jen otočili list a začali číst novou kapitolu. Již první řádky předesílají, že Podivné město nelze číst jako samostatnou knihu a spoléhat na to, že nás autor do předchozího děje uvede.

Před hrdiny se otevírá dlouhá a nebezpečná cesta. Jejich úkolem je najít jinou ymbrynu, jediného člověka, schopného pomoci slečně Peregrinové proměnit se zpět v člověka a opustit tak tělo ptáka. Za přispění knihy Podivných pohádek nalézají další časové smyčky a v nich se setkávají s dalšími podivnými - tentokrát nejen s dětmi a nejen s lidmi.

Metoda použitá autorem v prvním díle se osvědčila a nebyl důvod cokoliv měnit. Alespoň zdánlivě. Již na první pohled je jasné, že Ransom Riggs tentokrát mohl vycházet z rozsáhlejšího portfolia fotografií. Druhý díl oproti prvnímu nakynul téměř o sto stran. Své plody zřejmě přinesla i výzva, aby mu lidé staré snímky posílali. Autor tak mohl v klidu vybírat a pokračovat stylem, který čtenáře již jednou okouzlil.

Ale co to? Kouzlo je náhle pryč! Dostavil se pocit zklamání, jak tomu bývá v případech, kdy očekáváme příliš mnoho. Nastává okamžik, kdy je potřeba oprostit se od nadšených předpokladů a začít střízlivě uvažovat a hodnotit. Ransom Riggs objektivně stál před velmi těžkým úkolem - udržet či zvýšit napětí a tah vyprávění nasazené v prvním díle. Čtenář se již v příběhu orientuje, prvotní moment překvapení je již dávno pryč. Spojení textu a fotografií poněkud ztratilo moc, i když stále je možno obdivovat nevšední krásu neobyčejných černobílých snímků. Ty ale působí stále více jako uměle naaranžované, ne že by ty v prvním díle nebyly, sotvakdo uvěří, že snímek dívky vznášející se několik centimetrů nad zemí je skutečně autentický. Vytratila se však z nich lehkost a roztomilost. Svižnost pozbývá i text, autor putuje od snímku k snímku, postup se stává po určité době předvídatelný.

Dalším úskalím, s nímž se musí těšící se čtenář potýkat, je poměrně plochý děj, jenž postrádá větší gradaci. Ano, dochází k potyčkám s netvory, při nichž hrdinům hrozí smrtelné nebezpečí, ale jakoby tyto scény zanikaly v putování a ve věčných Jacobových pochybnostech o sobě samém a svém poslání.

Zkrátka - druhý díl Sirotčince slečny Peregrinové se podobá střední části rozsáhlého románu, kde děj přechodně ztrácí spád jen proto, že se autor připravuje na závěrečné velké finále. Pro nás čtenáře, kteří se na něj těšíme, neexistuje jiná cesta, než se přes tuto část přenést. Nemůžeme ji přeskočit, ztratili bychom s Riggsovými hrdiny kontakt. Doufám, že v dalším díle nás čeká zlom v ději a razantnější směřování ke konečnému rozuzlení.

RIGGS, Ransom. Sirotčinec slečny Peregrinové: Podivné město. 1. vyd. Brno: Jota, 2014, 424 s. ISBN 978-80-7462-565-7.