Alibi Lukáše Vavrečky

Recenze

Vytvořeno 10. 7. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Lze ještě v dnešní době překvapit detektivkou? Na první pohled se zdá, že ne, i když se o to mnoho autorů stále pokouší. Někteří vsadili na sofistikovanou zápletku, jiní na brutalitu či scény plné nechutností. Čtenář pak není v pravém smyslu překvapen, spíše šokován. Týká se to především zahraničních titulů, česká detektivka stále ještě ve většině případů ctí dobrý vkus a jistou míru komornosti. To se týká i nové knihy Lukáše Vavrečky, která svým názvem Alibi na příští noc evokuje zároveň domácí klasiku i snahu o netradiční přístup.

Kniha Lukáše Vavrečky začíná jako obyčejná detektivka. Je nalezena mrtvá dívka, rozbíhá se vyšetřování. Příběh je však záhy přerušen a na scénu přichází jiný. Avšak nejde o vedlejší dějovou linii, ale o zcela jinou záležitost. Čtenář velmi brzy pozná, že strukturu knihy tvoří několik víceméně nezávislých textů - titulní Alibi pro příští noc, Pierot, Poslední snídaně, Město a Terapie. Jejich nezávislost není úplná, přestože se odehrávají v různých dobách, jsou spojeny Městem, použitým jako vágní kulisy, některými postavami a samozřejmě zločinem. Pokud bych charakteristiku textu ponechal v tomto bodě, jevil by se jako další z pokusů o nepříliš originální oživení, naštěstí ale je možné pokračovat dále. Základní stavbou knihy se jeví tři střídavě vyprávěné povídky doplněné jednou zastřešující a jedním spojovacím intermezzem. Pro knihu Lukáše Vavrečky je koncepce nesmírně důležitá, již na první pohled se jedná o pečlivě komponovaný text, v němž nejsou jednotlivé předěly samoúčelné.

Čtyři paralelní hry…, zopakoval jsem. Už z geometrického hlediska jsou čtyři partie tou největší výzvou. Protože jsou dokonale v souladu s prostorovou podstatou celé hry. Čtyři počátky, čtyři souboje, čtyři zápletky, čtyři řešení… Čtvero příběhů, čtvero logických hádanek. Naráz. [1]

Citovaný úryvek zní jako proklamace, na jejímž základě autor dává svému textu formu. Čtenář by proto očekával ne tři, ale čtyři rovnocenné příběhy. Čtvrtým by mohla být Terapie, ale ta se vzpírá podobně zjednodušenému zaškatulkování a snad je to tak dobře.

Povídky jsou zalidněny relativně velkým počtem postav. Naštěstí, a to je pro čtenář snad jediná záchrana, označuje Lukáš Vavrečka důsledně všechny své hrdiny jménem i příjmením. Přesto, alespoň v příběhu Pierot, pokouší autor čtenářovu pozornost tím, že hercům komedie dell'arte dává navíc i jména jejich rolí. Výjimku dělá pouze ve dvou případech, v Poslední snídani, v níž se pouze mihne příjmení vypravěče, a v Terapii, kde najdeme pouze jméno hlavního hrdiny, což ovšem znovu zdůrazňuje výlučnost této povídky. V mysli Vladimíra, hlavní postavy Terapie, se sbíhají nitky příběhů, Vladimír se podobá středověkému alchymistovi, přetavuje skutečnost do příběhu a naopak, podobně, jako to dělají některé postavy postmoderních románů Jiřího Kratochvila. Povídka Pierot tak dokonce obsahuje několik fabulačních vrstev – autorovu, Vladimírovu, částečně i komedie dell’arte. Lukáš Vavrečka se nezabývá rozlišováním postav prostřednictvím jejich jazyka, zříká se toho, nepoužívá přímou řeč v uvozovkách, interpretuje ji, z charakteristiky hrdinů se stává charakteristika vypravěčova.

Mrtví dále hrají své role, ne v retrospektivě či ve vzpomínkách. Ve fantazii autora znovu ožívají a střetávají se. Místem jejich setkání se stává Město. Atmosféra, v níž setkání probíhají, připomíná snové scény kultovního seriálu Twin Peaks. Protagonisté se vzájemně téměř nevnímají, neprobíhá mezi nimi zjevná interakce, pouze sdílejí společný prostor a celek je jako obraz promítán čtenáři. Odklon od reality nebývá v klasické detektivce příliš častým zjevem, Lukáš Vavrečka si s tím ale příliš hlavu nedělá, nechává bez problémů zaznívat Hlas bez zjevného těla.

Naproti tomu je povídka Poslední snídaně zakotvena ve skutečném světě velmi pevně. Oživením je téměř fuksovská scéna, v níž autor buduje napětí naznačováním záhady původu dětí, o němž se mluví v jejich přítomnosti. V jiné části před čtenářem vyvstává dráždivá atmosféra erotického jiskření mezi mladými lidmi, téměř dětmi, ozvláštněná falešným incestem a milostným trojúhelníkem. Náladu nadcházejícího dramatu autor evokuje různými způsoby - náznaky v hovorech, ale i zmínkami o klasických hudebních dílech, třeba o Chopinově skladbě Marche Funèbre.

Datování povídek je velmi vágní, v Alibi tušíme nepříliš pregnantně specifikovanou současnost, Poslední snídaně je jediná přesně určená hned v úvodu na konec května roku 1946. Pierot je pro přiřazení do určitého časového rámce nepoměrně obtížnější, děj by se mohl odehrávat v kterékoliv době, dokonce i v současnosti, nebýt malých nápověd, jako je třeba SPZ auta a podobně. Děj můžeme tedy zařadit někdy do doby před druhou světovou válku, jen některé detaily do ní nepatří, jako termín bipolární porucha či její léčba lithiem.

Lukáš Vavrečka, ač v tomto případě prozaik, zůstává stále básníkem. Nekonstruuje sice složité poetické věty, právě naopak, ale některá místa se poezii jednoznačně blíží. Využívá bohatě metafory, do textů vstupují obrazy na úkor děje. Závěrem zní nádherné verše Františka Hrubína z básně Noční rozhovor. Alibi pro příští noc rozhodně nelze označit za obvyklou detektivku a je možné, že někteří milovníci klasické formy tohoto žánru nebo naopak příznivci soudobých akčních kriminálních románů si knihu Lukáše Vavrečky příliš neužijí. Kniha je spíše určena čtenářům nespoutaným stereotypními představami o žánru. Závěrem ještě jednu větu z knihy, která by mohla sloužit jako motto:

Myšlení i psaní je významem obdařený čas [2]

[1] VAVREČKA, Lukáš. Alibi na příští noc. 1. vyd. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2014, 226 s. ISBN 978-80-7465-095-6. Str.98
[2] Tamtéž str. 58