Česká meziválečná avantgarda veršem i prózou

Recenze

Vytvořeno 24. 6. 2013 3:00

Autor: Petr Kuběnský

V edici Česká knižnice, která vychází pod patronátem nakladatelství Host se v poslední době objevily dva nové svazky, které mají hodně společného, i když tato skutečnost vychází najevo až na druhý pohled. Jde o soubor tří novel Marie Pujmanové: Pod křídly, Pacientka doktora Hegla a Předtucha a druhý svazek výboru z díla Vítězslava Nezvala, obsahující jeho surrealistické sbírky Žena v množném čísle, Praha s prsty deště a Absolutní hrobař.

V obou případech se jedná o autory hojně protežované za komunismu, jejichž tvorba se po Vítězném únoru přizpůsobila soc-realistickému schematismu. Oba literáty spojuje doba, v níž začali publikovat, i levicové zaměření, které se projevilo dávno před druhou světovou válkou. A především jde v obou případech o výrazné experimentátory, kteří posunuli tematicky i formálně vývoj české literatury o velký krok kupředu.

Výbor z básnického díla Vítězslava Nezvala je koncipován jako trojdílný. První část triptychu, věnovaná zejm. poetistickému období básníka, vyšla už loni a třetí svazek, zahrnující neavantgardní sbírky z různých let, nás čeká pravděpodobně příští rok. Dílo II nám Nezvala představuje jako autora širokodeché, imaginativní, surrealistické poezie ve třech sevřených souborech veršů: Žena v množném čísle (1936), Praha s prsty deště (1936) a Absolutní hrobař (1937).

Je důležité zdůraznit, že ačkoli je Vítězslav Nezval považovaný za jediného výrazného představitele literárního surrealismu v meziválečném období a pravděpodobně za jediného českého surrealistu, o němž se na středních školách učí, i pro něj se jednalo vlastně jen o přechodné a nikterak dlouhé období konjunktury. Nezval se surrealismem ve své publicistické činnosti zaobíral už v roce 1927, jeho stanovisko bylo však odmítavé a považoval francouzské surrealisty za rozuteklé odrodilce dadaismu. A to i přesto, že jeho vlastní dítko - poetismus - byl poetice nadrealismu v mnoha ohledech velmi blízký (dosvědčuje to např. skladba Židovský hřbitov z roku 1928, posléze vřazená do sbírky Praha s prsty deště). O tři roky později si tento fakt již zřejmě uvědomuje a první číslo revue Zvěrokruh vzniklé v jeho redakci plně věnuje surrealismu. Uveřejňuje zde mimo jiné text Bretonova Druhého manifestu a reprodukce prací Maxe Ernsta, Mana Raye, ale také kresby Toyen a Jindřicha Štýrského. Jakousi spojnici či mezičlánek mezi poetismem a surrealismem tvoří sbírka Skleněný havelok (1932), jejíž velká část vznikla už v roce 1931. Opravdové ztotožnění s myšlenkami hnutí však přišlo až po seznámení s André Bretonem v roce 1933 (rok nato už vzniká Surrealistická skupina ČSR). Konec Nezvalova přilnutí k surrealistické metodě je značen jeho odchodem ze skupiny v roce 1938. V tomto krátkém období vytvořil tři sbírky obsažené v novém svazku České knižnice, ale souběžně také pracoval na verších, které nepodléhaly bretonovskému dogmatu (např. Sbohem a šáteček z roku 1934). Surrealistická východiska byla však určující i pro romány Monako, Řetěz štěstí a Valérie a týden divů či knihy memoárové publicistiky Neviditelná Moskva, Pražský chodec a Ulice Gît-le-coeur.

A tady narážíme na nutnou bolístku, která se musí připomenout, držíme-li v rukou výbor z Nezvalova díla. Přestože první svazek Nezvalových Básní zachycuje i období post-poetistické (zhruba od začátku 30. let), je z něj vybrána jako reprezentativní vzorek pouze sbírka Pět prstů. A Blahynkova edice v České knižnici bohužel nepočítá s dalším vyplněním této mezery mezi poetismem a surrealismem, kam by patřily např. sbírky Skleněný havelok či Zpáteční lístek. A to je poněkud nešťastné, protože zatímco v případě Nezvalovy surrealistické prózy či dramat z tohoto období je stále naděje, že dojdou v knižnici vydání, těžko lze v budoucnu očekávat knihu s titulem “Básně IV: Sbírky, které se jinam nevešly”.

Stanovisko editora Milana Blahynky je v tomto směru zcela pochopitelné. Česká knižnice není určena k tomu, aby suplovala místo souborného díla jednotlivých autorů (byť se to v několika výjimečných případech povedlo - vzpomeňme na tisícistránkový svazek Zahradníčkových sbírek). Ale tím palčivěji se připomíná velký dluh, který vůči Nezvalovi česká literatura má. Básníkovo souborné dílo totiž v období komunismu vyšlo v 36 svazcích. Problém tkví v tom, že je poznamenáno autocenzurním přístupem Nezvala samotného. Stále tedy chybí nová kritická edice, po níž by čtenář mohl sáhnout.

Blahynka v edičním komentáři oproti přístupu Emila a Marie Lukešových, kteří připravili k vydání Pujmanovou, postupuje spíše biograficky a sleduje genezi textů a životní souvislosti, provázející surrealistickou etapu Nezvalova díla. Bohužel není ponechán žádný prostor pokusu o interpretační uchopení překládaných textů. Možná je to dáno rozsahem svazku, ale z vnějšího pohledu to poněkud upomíná stopy vášnivé debaty, která se rozhořela kvůli deklarovanému anti-interpretačnímu přístupu Martina C. Putny k vydávání Spisů Jakuba Demla (recenzi na první svazek ostatně brzy přineseme). A je to škoda. Jak u Demla, tak i u Nezvala stále chybí komplexní monografie, zachycující dílo obou velikánů a jakýkoli pokus o alespoň částečné vyplnění této výkladové mezery by byl o to cennější.

Tři prozaická díla, jimiž je v představeném svazku reprezentována Marie Pujmanová, pocházejí sice z různé doby, ale je jim jako celku vlastní výrazná psychologizace a užité modernistické stylové postupy, které do značné míry předjímají postmoderní román. Už autorčina částečně autobiograficky laděná prvotina Pod křídly (1917) vzbudila rozporné reakce kritiky, která na jedné straně chválila živost a básnickost evokované vzpomínky na dětství, ale zároveň knize vyčítala neústrojný rozestup perspektivy vyprávějícího (dospělého) a prožívajícího (dětského) subjektu. Je paradoxní, že právě tento přístup je tím nejzajímavějším, co může novela dnes čtenáři nabídnout. Bez důsledného rozlišení fokalizátora (tedy toho, kdo vnímá) a vypravěče (toho, kdo o tom podává zprávu) by šlo vlastně o docela fádní vyprávění o procesu raného dospívání jedné dívenky.

Expresionista Richard Weiner si jako jeden z mála českých publicistů té doby bystrozrace povšiml, že je autorka v tomto ohledu podobná Proustovi, jehož Hledání ztraceného času bylo tou dobou čerstvou novinkou, a že se tak vlastně přibližuje soudobým avantgardním proudům ve evropské próze. Naopak několik recenzentů dávalo ve svém soudu Pujmanovou do souvislosti s Růženou Svobodovou či Boženou Benešovou. Jakkoli můžeme soudit, že byla Marie Pujmanová ve své prvotině skutečně blízká své mentorce Svobodové, další vývoj jejího díla se přimyká spíše k procesu hledání nového způsobu výrazu, charakteristickém pro Boženu Benešovou, jejíž vrcholná próza Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (1936) je skutečně poetice její mladší souputnice blízká.

Protože jsme o pár odstavců výše mluvili o zakladateli poetismu, Vítězslavu Nezvalovi, není bez zajímavosti zmínit poznatek editorů svazku, kteří dodávají, že novela „Pod křídly svou imaginativností, prolínáním fantazie a skutečnosti, oslabenou dějovostí, roztříštěným stylem a metaforičností předjímala některé postupy poetistické avantgardní prózy.“

Román Pacientka doktora Hegla (1931), známý i z filmového zpracování Otakara Vávry, byl přijat ještě rozporuplněji, mimo jiné kvůli morálnímu aspektu knihy. Hlavní hrdinkou je totiž dospívající dívka Karla, která před sňatkem opustí svého snoubence, aby čekala nemanželské dítě s ženatým a mravně problematickým dr. Heglem. Arne Novák jde ve svém soudu dokonce tak daleko, že požaduje, aby hlavní hrdinkou byla počestná Heglova manželka namísto mladé prostopášnice. A dále píše, že se mu jazyk novely jeví jako „uměle znetvořený“, protože si ho Pujmanová „po vzoru pražské smetánky násilně zkombinovala z domácího slangu, z novinářské češtiny, z obchodní, vydatně zgermanizované hantýrky, z mluvy módních referátů.“ Pochopitelně tento jazykový synkretismus je z dnešního pohledu jedním z nejzajímavějších prvků knihy a autorka se jím vydatně přibližuje stylu svého současníka Karla Čapka. Ostatně styčných bodů s Čapkem bychom našli více. Pro Pacientku doktora Hegla jsou typické nezřetelné přechody z autorského vyprávění do vnitřního monologu v polopřímé řeči, střídání pasáží textu psaných v ich-formě a er-formě a kontrast přiznaného osobního vypravěče (pravděpodobně vzdáleného známého Karly) s popisy psychického prožívání různých postav, což by signalizovalo vnější perspektivu vypravěče, stojícího “nad příběhem”. Součinnost těchto prvků je zdrojem výrazné psychologizace postav ve smyslu nejednoznačnosti hodnocení jejich činů a postojů. Dá se říct, že jejich charakterizace se mění s každou větou. Pravděpodobně nejzřetelněji se to projevuje u postavy dr. Hegla, který je líčen nejen jako dobrý lékař a zodpovědný člověk, přísný k personálu a vlídný k pacientům, ale zároveň se s ním poprvé zprostředkovaně setkáváme coby se sukničkářem a potenciálním vrahem. Toto mnohostranné nahlížení lidského individua je velmi blízké noetickému přístupu k tvorbě a charakterizaci postavy v románech již zmíněného Karla Čapka.

Konečně novela Předtucha (1942), která byla rovněž převedena na stříbrné plátno, dále rozvíjí experimentální přístupy Pacientky doktora Hegla, zejména model nahlížení situací hledisky různých postav. Všechna tři díla, obsažená ve svazku České knižnice tak tvoří ucelenou představu o tvůrčím vývoji Pujmanové. Spojují je stylová východiska (proměny fokalizace či střídání řečových pásem, které je často jen nejasně signalizováno a vyžaduje tak od recipienta velký podíl na utváření smyslu textu) a snaha o psychologizaci postav, nikoliv realistickou a popisnou, ale zprostředkovanou různými perspektivami a rozličnými formálními prostředky, čímž se všechny tři knihy zařazují do proudu moderní psychologické literatury (Egon Hostovský, Božena Benešová aj.).

Edičnímu komentáři není co vyčíst. Postihuje jak dobové kritické ohlasy, rozdíly v jednotlivých vydáních - mimo jiné je zde zařazena i celá kapitola, kterou autorka po druhém vydání z románu Pod křídly vypustila - a nechybí ani interpretační pasáže, které rozebírají knihy po stránce stylu. Je snad pouze škoda, že se mezi vybranými texty neobjevil i román Lidé na křižovatce, pomyslný tvůrčí vrchol Pujmanové, kterému chybí moderní kritické vydání, ale s ohledem na ediční záměr předkládaného souboru by to bylo plakání na špatném hrobě.

Nezbývá než doufat, že tento svazek knižnice přispěje k rehabilitaci díla Marie Pujmanové, coby průkopnici experimentálního a psychologického románu v českých zemích. Školní výklad její tvorby je totiž často kompromitován (stejně jako u spřízněné Marie Majerové) jejími politickými postoji po Únoru 1948. Literární věda už svůj dluh nějakou dobu splácí návratem ke systematickému zkoumání její tvorby, doufejme tedy, že její knihy znovuobjeví i čtenáři.

Knihy Básně II a Pod křídly, Pacientka doktora Hegla, Předtucha vydalo nakladatelství Host