Zázrak nebo propad do sklíčenosti?

Hodně čteme o krizi moderního muže a hledání jeho identity. Co dnešní ženy? Mají jednodušší pozici v rodině? Irena Obermannová sestavila do své jubilejní desáté knihy 21 povídek na toto téma a na jednotlivých příbězích demonstruje sílu i slabiny moderní ženy a její vztahy. Vztahy k mužům, dětem, rodině, kamarádkám atd. Kniha povídek vyšla pod názvem Normální zázraky v nakladatelství Motto. Podtextem knihy je „Nebraňme zázrakům. Nechme je, ať se dějí.“

Myšlenka je to krásná. Normální zázrak. Přiznám se, že jsem knihu chtěla číst kvůli názvu. Obvykle mívám náročnější kritéria, ale byla jsem zvědavá, co autorka vnímá jako zázrak. Podle rozhovorů v magazínech typu Vlasta aj. mi přišla jako životem zkoušená žena, ne kvůli nějaké tragédii, ale spíše nánosu každodenních maličkostí, které se hromadí… Dnes se často mluví o krizi moderní rodiny, krizi sebeurčení, krizi rolí. Irena Obermannová se v povídkách jaksi utápí v beznaději. Můj dojem je, že postavy nemají jen slabosti, jednají cynicky a někdy chladnokrevně škodí druhým.

Např. Šárka, která otráví svoji kočku, protože je zosobněním nevydařeného vztahu (kočka se jmenuje „Láska“), nebo muž, který má značně ambivalentní vztah k dceři. Když se díky testům DNA prokáže, že není jeho vlastní, má o ni sexuální zájem (jakkoliv to je jemně naznačeno). Mohu pokračovat dále příběhem Mišky, která „zatápí“ své nevlastní mamince, příběhem báječné Laury, která příliš pozdě zjistí, na kom jí záleží. Nebo mám popsat Viktorku, která zradí kamarádku a sebere jí práci, ačkoliv se zpočátku staví do role nekonzumní osoby? Mohla bych pokračovat. Nejde o to, že tohle není reálné, je to právě proto smutné, protože tyhle příběhy jsou v podobném provedení okolo nás. U sousedů, u známých, v našich rodinách. Výjimkou snad jsou povídky Sběratelka polibků a Čtyři centimetry.

Slovo zázrak má pro mne zcela jiné zabarvení. Je to nádech tajemna, magický moment, který popře fyzikální zákony, okamžik, kdy síla srdce zvítězí nad mamonem a egocentrismem. Zázrak je konec příběhu, který ponechává naději. A to mi jaksi uniklo. Mezi prsty prošly momentky ze života lidí a zůstala jen hořká pachuť smutku. Chce se mi pateticky ptát, co se stalo s lidmi? Proč od sebe odhánějí poslední zbytky svojí lidské podstaty? Nebo to je jenom klam a my všichni jsme jen životem vláčení oportunisté? Zbyl nějaký plamínek dobroty v srdcích nebo je udusán závistí a škarohlídstvím?

Není těžké reptat, je velmi těžké zůstat vyváženým člověkem. Záměrně píši člověkem. Ženský a mužský princip, jin a jang, dostává v „západní kultuře“ zabrat. Muž i žena tvoří jednu bytost. Věčný kruh života. Je fajn, když v páru nalezneme tu správnou míru všeho a zařídíme se sami podle sebe. Možná nejde o krizi ženy, muže nebo rodiny. Možná je problém hlubší. Lidství a soucit s druhými jsou brány jako slabost. A teď tady nechci popisovat nějaké vize kolem letopočtu 2012, ale připomenout, že my všichni jsme lidé, slabí, chybující a hledající směr. Jen bychom se neměli zbavovat své podstaty.

Tohle zřejmě Irena Obermannová nechtěla řešit, možná byla jen při psaní plná těch myšlenek, které na vnímavého člověka doráží a nedají mu klidu. Každý má asi jiný ventil, někdo sport, někdo psaní, jiný alkohol. Ideální je asi něco uprostřed. Správná míra. Přeji vám, ať najdete harmonii (a nemyslím firmu vyrábějící okna, protože ta už neexistuje). A možná se stane zázrak a vy se ráno probudíte s pocitem, že si dnešní den, právě tuhle chvíli užijete naplno a s čistým svědomím. Není přeci nic opojnějšího než pocit, že jsem obstál, i když mi někdo pod nohy hodil pěkné kuláče. Tomu se nic nevyrovná. Každopádně knížku doporučuji, příběhy jsou čtivé. A zázrak? Třeba ho tam naleznete vy.

Knihu Normální zázraky vydalo nakladatelství Motto

Čtěte také:

Láska jako Řím