Žena, která zapomněla žít svůj vlastní život

Recenze

Vytvořeno 2. 5. 2015 3:00

Autor: Tereza Zítková

Známe je všichni. Ženy, které bydlí v horních patrech. Většinou jsou usměvavé a ochotné pomoci svým sousedům. Občas mají i kočky a také jsou samy, bez dětí i bez manžela. Taková je i Nora Eldrigeová – hrdinka knihy Žena z horního patra.

Nora Eldrigeová je učitelkou na základní škole. Děti ji mají rády, protože jim ráda věnuje svůj čas, rodiče i ředitelka jsou spokojeni, že ratolesti tráví čas s tak příjemnou a ochotnou osobou. Nora ale ne vždy chtěla být učitelkou. Od mládí toužila stát se umělkyní. Chtěla také – stejně jako každá žena – mít manžela, děti, hezký dům a psa. Jí ale táhne na čtyřicet a nic z toho nemá. Její okolí ale neví proč. Všichni znají Noru jako tu příjemnou učitelku, která je obětavá a vždy dobře naladěná. Nikdo ale neví, že se trápí skutečností, že už se ve svém životě asi nestane matkou a že není tak úplně šťastná, jak na první pohled vypadá.
   
Život hlavní hrdinky se změní ve chvíli, kdy do její třídy vstoupí Reza, syn libanonského profesora a okouzlující umělkyně Sireny. Když se Reza stane obětí šikany, stanou se z Nory a Sireny nejlepší přítelkyně. Najmou si společně prostory, kde mohou tvořit, a Nora se díky tomu vrací k umění a hlavně má pocit, že konečně žije. Ale tyto šťastné časy skončí ve chvíli, kdy se rodina vrací zpět do svého domova, do Paříže. Nora se opět ocitá sama a má pocit, že je její život opět prázdný a bez jakéhokoliv smyslu. Najde konečně sílu žít jen podle sebe a hlavně pro sebe? Uvědomí si, že život je krátký a že se musí přestat vracet do minulosti?
   
Claire Messudová se ve své knize věnuje ženám, které potkáváme dnes a denně – knihu vydalo nakladatelství Host v roce 2015. Jsou to ženy středního věku, jimž ze všech možných důvodů utekla možnost vést „normální“ život. Často nás při pohledu na ně napadá otázka, jak se jim to vlastně stalo, proč jsou samy a z jakého důvodu nemají děti. Otázky si sice klademe, ale nikdy je nepoložíme těm, jichž se to týká. Myslíme si, že už se s tímto faktem smířily, a nenapadne nás, že uvnitř jsou tyto ženy nešťastné a touží po spokojeném životě a po tom, aby se o ně někdo zajímal.
   
Kniha má v sobě zajímavou myšlenku. Věnuje se osobám stojícím na okraji naší společnosti. Dle mého názoru ale příběh není dotažený. Často jsou zde pasáže, které jsou zbytečné a působí na mě jen jako vata, prostřednictvím níž chtěla autorka vyprávění natáhnout. Kdyby se tyto pasáže vypustily, byla by kniha záživnější a děj by plynul přirozeněji. Za další negativum považuji předvídatelnost. Pokud si čtenář myslí, že se něco stane, tak se taky většinou stane.

Přesto ale kniha určitě nalezne své čtenáře. Čtenáře, kteří ocení vyprávění o ženě ve středním věku hledající něco, pro co by mohla žít. Takových lidí není zrovna málo, a tak se možná ve vyprávění najdou.  A to jim pomůže nalézt sebe samotné.

Ukázka

Nedá se úplně říct, že umělkyní nejsem ani že nemám děti. Jenom se mi to podařilo zařídit tak trochu nevalně, nebo vlastně možná skvěle, záleží, jak se na to díváte. Děti opouštím, když skončí škola, svému umění se věnuju – a ne u kuchyňského stolu, mám na to vyhrazený celý jeden pokoj, dokonce se dvěma okny – po večerech a o víkendech. Není to moc, ale lepší než nic. A během toho roku se Sirenou, kdy jsme sdílely vzdušný ateliér, kam jsem se vždycky tak těšila, že na něj stačilo jen pomyslet a srdce mi poskočilo radostí, to bylo dokonalé.

MESSUDOVÁ, Claire. Žena z horního patra. Brno: Host, 2015. ISBN 978-80-7491-252-8, s. 25.