Menandrův Dyskolos, hra všedního dne – část první

Menandros je hlavním představitelem nové komedie, která se začala pěstovat v poslední čtvrtině 4. století př. n. l. Tento nový typ komedie, který navazuje na tzv. střední komedii, pěstovalo mnoho dramatiků: editoři R. Kassel a C. Austin v několika svazcích spisu Poetae Comici Graeci zahrnují kolem 80 autorů, kteří psali komedie v letech 325 a 200 př. n. l., dalších 50 autorů nové komedie dle nich působilo v dalším období. U některých však známe pouze jméno, nebo dokonce fragmenty jmen. Mezi nejznámější patřili kromě Menandra rovněž Filemon, Difilos, Apollodorus aj.

Menandros, přestože za svého života nebyl příliš úspěšný (získal vítězství pouze osmkrát), dosáhl po své smrti veliké obliby.  Ovlivnil nejznámější římské autory komedií, Terentia a Plauta, a jeho díla kolovala do 7. stol. n. l., poté však byla ztracena. [1] Až objevení papyrových svitků ve 20. století umožnilo vytvořit si obrázek o některých hrách tohoto skvělého autora nové komedie.

Roku 1958 byla nalezena jedna kompletní hra Dyskolos, která byla součástí Bodmerského kodexu a která se dočkala vítězství roku 316 př. n. l. [2] Tato komedie není narozdíl od staré attické komedie určena ke kritice či k satirickému zobrazení tehdejšího veřejného života. Menandra stejně jako ostatní autory nové komedie zajímá především soukromý a rodinný život. Častými tématy jsou rozpory mezi bohatými a chudými, mezi rodiči a dětmi, muži a ženami atd. Protože tyto rozdíly nejsou zakotveny v čase a místě (lze namítnout, že je děj zasazen do Athén, avšak tato lokace slouží pouze jako kulisa, která nemá na jednání postav žádný vliv), jsou Menandrovy komedie zábavné a srozumitelné i pro dnešního čtenáře. Místo kritizování chce pobavit diváka, jemuž se zavděčuje častým tématem lásky, které je spojeno s překonáváním nejrůznějších překážek. V této hře, jíž se v tomto pojednání budeme zabývat podrobněji, je to láska mladíka Sóstrata k dceři rolníka Knémóna, který sňatek nechce dovolit. K tomuto tématu se však přidává rovněž téma prohlubování přátelství mezi Sóstratem a nevlastním bratrem jeho vyvolené, vylíčení nerudného Knémóna aj. „Jde sice o to, zda Sóstratos získá přes všechny překážky Knémónovu dceru, ale hlavím tématem hry je problematika kooperace a izolace.” [3]

Ve hře vystupují typické postavy: mrzutý dědek, kuchaři, zamilovaný mladík, otroci aj. Menandrovi se daří vytvořit z nich reálné postavy, neboť nevidí svět černobíle. Typicky záporná postava může mít i kladné rysy, které ji zlidští: Knémón není pouze hašteřivým mrzoutem, ale i otcem, který se bojí o budoucnost své dcery a o své kamenité políčko. Kuchař Sikón není pouze užvaněným kuchařem, který se chvástá svým kuchařským uměním, ale i dobrosrdečným mužem. Postavy získávají individuální vlastnosti, autor je psychologicky prokresluje, čímž se ukazuje, jakým je výborným pozorovatelem svého okolí. Nelze však říci, že by postavy byly zcela reálné. Tomu brání především to, že se autor nesnaží o divadelní iluzi v dnešním slova smyslu, ale stále dává najevo, že je vše pouhým divadlem, nikoliv reálným výjevem ze života. Proti realismu stojí i předem dané schéma, kdy po několika nedorozuměních musí dojít k happy-endu, bez nějž by komedie nebyla komedií. Navíc v prologu vystupuje bůh Pan, čímž se na první pohled reálný svět stává romantickým.



K typickým postávám se přidávají rovněž typické situace (např. pobíhání otroků, scéna s kuchařem) a typické postupy (např. kopání do dveří ve 3. aktu), které se objevovaly rovněž v řecké tragédii. Menandrova komedie je „učenlivá – od tragédie se naučila umění splétat a rozplétat děj, tajemství intriky a anagnorize, od komedie si ponechala masku a pod ní smích“ [4]. S tragédií spojují tuto hru rovněž božský prolog, klauniády otroků a kuchařů, které se podobají výstupu přicházejícího posla, jenž přináší špatné zprávy, a dlouhé dialogy. Zde máme na mysli především závěrečnou řeč Knémónovu, v níž tato postava kriticky hodnotí svůj předchozí život a chválí Gorgia za to, že díky němu změnila přístup k lidem (verše 701-746). Podobnou řeč lze nalézt v některých hrách Eurípidových (např. Heracles, Heraclidae, Phoenissae), přičemž můžeme tuto pasáž pokládat za obdobu Eurípidovy inovace deus ex machina, pro niž lze v tomto konkrétním případě použít název homo ex machina. [5]  O tom, že Menandros obdivoval a napodoboval Eurípida, se zmiňuje rovněž Quintilianus ve své učebnici rétoriky Institutionis oratoriae liber X: „(Euripidem) admiratus maxime est ut saepe testatur, et secutus, quamquam in opere diverso, Menandro“ [6].

Dyskolos je hra pro tři herce, kteří byli realisticky oblečeni dle svého společenského postavení a věku a kteří nosili, jak bylo zvykem, masky. [7] Počet tří herců je pro Menandra typický, a to i přesto, že se v této komedii střídá třináct mluvících postav a několik dalších, které nemluví. Každý z herců proto musel zvládnout hrát více postav. Přestože herci nemohli mít stejné hlasy, ani gesta, bylo takovéto střídání u diváků tolerováno. O pravidle tří herců se zmiňuje také Horatius ve slavném spisu De arte poetica ve verši 192: „nec quarta loqui persona laboret“ [8]. Aby mohla na jevišti skutečně vystupovat pouze trojice mluvících herců, uchyluje se někdy autor k nevšednímu řešení. Zajímavá je například první scéna ve čtvrtém dějství, kdy Knémón spadne do studny, čímž je umožněno, aby vystoupily další postavy: Simikhé, Knémónova stará otrokyně, Gorgiás, nevlastní bratr Sóstratovy vyvolené, a Sikón, najatý kuchtík. Díky fiktivnímu pádu je vytvořeno místo pro typickou klauniádu: na pódiu pobíhají vystrašení lidé, kteří neví, co si počít a jak svého pána vytáhnout ven.

[1] Viz The Oxford Classical Dictionary [databáze online]. Ed. S. Hornblower, A. Spawforth. Oxford, New York: Oxford University Press, 1996. [11. 5. 2009]. Dostupné z: http://litterae.phil.muni.cz.
[2] Viz E. Stehlíková. Předmluva. In Menandros: Takový protiva. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 9.
[3] Viz tamtéž, s. 20.
[4] Viz E. Stehlíková. Předmluva. Op. cit., s. 15.
[5] Viz A. G. Katsouris. Tragic Patterns in Menander. Athens, 1975, s. 86-103.
[6] Quintilianus. Institutionis oratoriae libri X. Kap. I, par. 69 [databáze online]. Bibliotheca Teubneriana Latina. München: K. G. Saur – Brepols Publishers, 2002. [10. 5. 2009]. Dostupzné z: http://litterae.phil.muni.cz.
[7] Viz C. Robert. Die Masken der neueren attischen Komöedie. Halle: M. Niemeyer, 1911.
[8] Horatius. De arte poetica [databáze online]. Bibliotheca Teubneriana Latina. München: K. G. Saur – Brepols Publishers, 2002. [10. 5. 2009]. Dostupné z: http://litterae.phil.muni.cz.


Čtěte také:

Menandrův Dyskolos, hra všedního dne - druhá část