
Vyznání lásky Bohumilu Hrabalovi
- Vytvořeno 28. 3. 2014 3:00
- Autor: Štěpán Cháb

Nejdražší Bohumile,
dovol, abych ti vyznal lásku, kterou ty možná pohrdneš, protože láska, ta by se neměla rozdávat jen tak někomu. Pohazovat ji mezi písmeny a tvářit se, že je to ale úplně v pořádku. Láska je přece úděl, stav, kterej drásá duši. A jako s takovou nejde lásku rozfackovávat mezi nějaký celebrity spisovatelskýho řemesla. Ale víš, Bohumile, mně to nedá. Tys byl takovej, jak bych to jen řekl, tys byl osudem předurčenej k tomu, aby se do tebe člověk prostě zamiloval. Do těch tvejch liter, Bohoušku, do těch se nedalo nezamilovat.
Jen si vzpomeň, jak jsi sedával u stolu v hospodě U zlatýho tygra, vrchní ti plácal na stůl piva, tys pil a poslouchal, jak kolem lítaj řeči, takový ty obyčejný, svět neměnící. Cvrlikot hub, těch zdánlivě nevymáchanejch, ten se ti líbil a ten jsi taky dokázal dát k sežrání papíru. A představ si, že národ pod těma tvejma papírama s obyčejnou mluvou trpěl slastí, přivíral oči, jak kdyby ho někdy drbal na zádech a vyprávěl k tomu pohádku a prodrbával vlasy a vůbec takový ty příjemný věci jako by se mu děly po celym těle.
Ale vezměme to popořádku, můj milovanej sebevrahu z přesvědčení. Kolik že ti bylo, když ses Na Bulovce pokusil poprvý vzlítnout z okna? Dvaaosumdesát? Nebo třiaosumdesát? A v kolika žes začal psát? Nebo spíš vydávat? Nějak kolem padesátky? Ale no ano, psals i dřív, ale tak nějak jsme si všichni zvykli na to, žes začal bejt spisovatelem právě kolem padesátky. Může bejt, že těch tvejch třicet let pábení, těch tvejch třicet let okusování tužky změnilo celej národ. Řikáš, že je to blbost? Nevidíš si, s prominutím, do huby. To tvoje pomalinký mluvení v knížkách bylo tím chybějícím kusem v národní hymně, kde voda hučí po skalinách, proti tomu žádná, ale hučela jak kdyby ji prohnali čističkou, tys k ní přindal šutry a shnilý klády a bahýnko a vůbec takovej ten obvyklej vodní čurbes, aby to pěkně klokotalo, aby to mělo ten správnej zvuk, takovej ten, z kterýho cejtíš rybí čůrání a odtok s močůvkou z chalupy o kousek vejš. Což je služba vlasti, milej Bohoušku, nad kterou není.
Tuhle povidal mladej Švestka v hospodě, že ses prej neměl v sedumdesátejch k těm socialismům tak mít. Že prej jsi měl trpět schovanej někde v kotelně a posílat ty svoje epopeje sámizdatem, protože paks prej začal psát moc rudě, říkal mladej Švestka. Musels, jinak by tě zas zahnali do kotelny, dodal ještě. Ale kdybys znal mladýho Švestku, mávneš nad tim rukou, on většinou nejzapálenějc tvrdí to, co mu řeknou v televizi, co mu tam neřeknou, většinou ani neví. Kde by byl národ bez Postřižin, řval jsem pak celou hospodou a bryndal pivo po ubruse, bez Něžnýho barbara nebo nedej bože bez Příliš hlučný samoty? No tam, kde je teď, ale byl by takovej nemrcavej, jak kdyby mu od kosti odhryzli libový a ještě ho zpohlavkovali. Jak se národu šáhne na libový, je zle, to víme oba, Bohumile, jak já, tak i ty.
Bohoušku, Bohumile, tvoje práce drží národ nad vodou. Dals mu smích oněch smějících se bestií a jenom díky tomu furt ještě nekrvácíme na ulicích pro nějaký pokroucený ideály. Radši se někde u piva s láskou hádáme a pereme. Vždyť si jenom vem, že tě teď vydavatelství Mladá fronta celýho zase vydá. No, ty na tom nevyděláš, to je pravda, ty seš tuhej, ale národ si zas bude moct říct – sakra, bejt Čechem, to je labužnická existence.
Ale proč ti vůbec píšu. Jistě, mám tě rád jak svýho rodnýho, ale víš, jak to s tim životem je, někdy máš, někdy ne, no a já teď nemám a tak si řikám, že bys mi moh půjčit takovejch osumačtyřicet tisíc. Ona moje Bohuna je celá ryčná, to se pak blbě večeří, když mi stojí za hlavou a mele ty svý papundeklový paraplíčka, člověk pak neslyší, co si má myslet.
Buď zdráv, Bohoušku, i když už jsi v rakvi, a nezlob se, však my to všichni myslíme dobře. Jo a všechno nejlepší k tvejm stejm narozeninám, všichni se na tebe rádi napijeme a pokusíme se tu vlast z tý radosti moc nezeblejt a když už, tak stejně zaprší a všechno se to samo umeje.
Nejčtenější články
Nejlépe hodnocené články
Aktuality
-
Duna potřetí
Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.
Číst dál... -
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...
Komentáře