Dívčí román s prvky fantasy a hororu

Recenze

Vytvořeno 4. 11. 2011 1:00

Autor: Lenka Martinková

Jsou různá rozhodnutí. Žádná nejsou bezpečná, jenom odlišná. Alespoň to tvrdí Libba Brayová ve svojí fantasy knize Měsíční oko, vydané v Mladé frontě, která jako by popisovala důsledky každodenních rozhodnutí náctiletých.

Hádka s rodiči, několik hloupých přání a smůla na každém kroku, to zná snad každý člověk v pubertě. Ani hrdinka románu – Gemma – toho není ušetřena. Protože pochází z viktoriánské Anglie, ale vyrůstá v Bombaji, nejvíc ze všeho si přeje podívat se do Londýna. Jenomže její matka jí odmítá vyhovět, jako by se něčeho bála. Gemmina touha se přeci jenom nakonec splní, ale ne tak, jak si ve skutečnosti přála...

V Londýně by s tím, co se naučila v Indii, moc nepochodila. Ono najít „ideálního“ manžela chce jistý kousek umu, který jí může dát jenom internátní škola Spence. Gemma je ale jiná. Už jenom svými vidinami. Povede se jí vůbec zapadnout do nového kolektivu a do party Felicity a Pippy? Jak dokáže vyjít se svojí odstrkovanou spolubydlící, stipendistkou Ann?

Autorka čtenáře provádí od živých indických trhů, přes rušné ulice Londýna až do tajuplné a strašidelné školy Spence, vlastnící rozsáhlé pozemky s nebezpečným terénem. Divoká anglická krajina, škola s dávno uzavřeným křídlem, mlhy táhnoucí se přes cestu… Dokonalé prostředí pro fantasy příběh s hororovými prvky, při kterém tuhne krev v žilách.

I postavy jsou jako stvořené pro nadcházejí boj dobra se zlem. Každá z členek nové partičky, říkající si Řád, má svoje tajné sny a trable v rodině, se kterými se ostatním nechce svěřit. Osud Ann připomíná Janu Eyrovou od Charlotte Brontëová, Felicity se chová jako nafoukaná dceruška bohatých rodičů, Pippa se zase projevuje jako ovečka poslouchající svoje okolí. Jenom Gemmy je ta nová, tajemná, prokletá dívka.

Když se řekne fantasy, mnoho čtenářů si představí něco na způsob kouzelnického učně Harry Pottera, příběh plný kouzel a mýtických bytostí, nekonečné boje dobra a zla a neohroženého hrdinu s jeho přáteli. Tyto klasické aspekty se v Měsíčním oku vyskytují značně omezeně. Celá kniha je protkána drobnými úvahami dívek, zkoumáním minulosti školy, pátrání ve vlastním svědomí, kde se stala chyba, a plány do budoucna. Někdy dojde k nečekanému odhalení, které děj posune o kus dál a objasní předchozí události.

Kniha je určena především čtenářům kolem deseti let, ale osobně si myslím, že by ji ocenily především starší a zkušenější čtenářky. Už třeba jenom proto, že neznám dítě ve věku, jemuž je příběh určen, které by zvládlo přečíst 400 stran. Kdyby v textu byly obrázky, dalo by se nad tím ještě popřemýšlet…

Druhým důvodem je, že hrdinky občas řeší takové problémy, o kterých většina desetiletých dětí nemá pojem, a nemusely by tedy porozumět příběhu. Musím uznat, že i starší s tím mají někdy problémy.

Měsíční oko je sice velice čtivé, ale věčné rozhodování o dobru a zlu a snaha o pochopení některých událostí je pro čtenáře značně ubíjející.

Ukázka z knihy:

Bolí mě v krku. „Ale když je sníš…“
„Co řekla slečna Mooreová? Žádná bezpečná rozhodnutí neexistují. Pouze odlišná.“ Naposledy pohlédne na řeku a její ruka vzlétne k ústům. (…) Krajina všude kolem mě opět ožívá a čeří se květy a zlatým listím. Na obzoru se rodí nové růžové nebe. Rytíř stojí a čeká s její rukavičkou v ruce.
(…)
Usměje se. Opětuji jí úsměv. Nic víc není potřeba. Nasedne do loďky a nechá se v ní unášet přes řeku. Když dopluje k druhému břehu, rytíř jí pomůže vystoupit na zelený pažit.
(Brayová, L.: Měsíční oko. Praha: Mladá fronta 2011, s. 380.)

Knihu Měsíční oko vydalo nakladatelství Mladá fronta