Milované i proklínané Irsko

Recenze

Vytvořeno 3. 11. 2014 2:00

Autor: Jitka Culková

Fucking, loving Ireland není první literární počin Kateřiny Hejlové. Její povídky se objevují v několika sbírkách, další díla jí vyšla pod pseudonymem Katty Joyce. Šlo o dvě neautorizované biografie a román o masakru v Kongu. Svůj první román Fimbul z roku 2011 vydala pod vlastním jménem, stejně tak nová kniha o zážitcích z Irska nese na obálce její jméno. Kateřina Hejlová se věnuje i překládání a je zakládající členkou tvůrčí skupiny Hlava nehlava.

Nová kniha Fucking, loving Ireland se nijak netají s tím, že obsahuje hodně autobiografických momentů. A o čem tedy tato útlá knížka je? O Irsku a o Irech. Dva bratři a přítelkyně jednoho z nich se vydali do Irska vydělat trochu peněz, než se zase vrátí do školy/práce. Přítelkyně je samozřejmě vypravěčka jménem Karolína, bratři mají literární jména Marek a Ondřej. Vyprávění o nástrahách věčně zeleného ostrova se nese v lehkém duchu, text by se klidně mohl objevovat na internetovém blogu.

V knize se objevují typické zážitky mladých lidí ve střetu s neznámou zemí a místními zvyky. Nedodržování jízdního řádu, byrokratické peripetie, se kterými nikdo dopředu nepočítal, problémy s ubytováním, sháněním práce a nedostatkem peněz se v příběhu trojice několikrát opakuje. Fucking, loving Ireland nemá nosný příběh, opravdu jde „jen“ o zápisky z Irska. Konfrontace představ a reality, řešení problémů tak říkajíc za pochodu. Ani tři přátelé neskýtají možnost pro literární konflikt, jsou přátelé, dva se milují, dva jsou příbuzní. Drobné rozmíšky jsou opravdu drobné, např. neumyté nádobí, vyjedená lednička. Trojici občas doplní nějaká figurka – vedoucí v práci, sousedé nebo návštěva z domova.

Kateřina Hejlová píše lehce, občas má zajímavé metafory, občas naopak sklouzne ke klišé. V nové knize této autorky se nevyskytuje mnoho dialogů, což je škoda, protože má talent zachytit slovní komiku. Průpovídky obou jejích souputníků jsou spolu s jejími reakcemi na ně to nejzábavnější, co kniha nabízí. Hezkou ilustrací je už podnázev její knihy – Až vyrostu, chci být Ir. Je to jedna z reakcí Marka na flegmatickou povahu Irů.

Bydleli jsme v novém bytě necelý týden, když mě uprostřed noci probudila požární siréna. Zatřásla jsem Markem, který byl dosud v limbu. Tuhle mužskou sluchovou deviaci jsem nikdy nepochopila. (…)
Vysoukali jsme se zpod peřiny a vpadli do obýváku. Ondřej pochopitelně chrněl, dokonce se ze spaní nestydatě usmíval.
„Vstávej, brácho, někde hoří,“ cloumal s ním Marek.
Asi po minutě Ondřej rozlepil jedno oko, zamžoural na bratra a procedil mezi zuby: „Co je, vole?“
„Ty neslyšíš tu sirénu?! Hoří!“
„Co je mi po tom,“ zamumlal Ondřej, „já ráno vstávám do práce.“
Jako kdybychom my snad letěli na Bermudy. [1]

Pokud se chystáte vydat za sezónní prací do Irska nebo máte pro tuto keltskou zemi slabost, je tato kniha přesně pro vás. Pokud ani do jedné skupiny čtenářů nezapadáte, i tak není ztrátou času si Fucking, loving Ireland přečíst, nečekejte napínavý děj nebo filozofická zamyšlení a nebudete zklamáni, jde spíš úsměvné a čtivé dílko.

[1] HEJLOVÁ, Kateřina. Fucking, loving Ireland. Praha: JaS, 2014, 168 s. ISBN: 978-80-87654-09-5. S. 82