Recenze

Co se tedy na malém městě může přihodit tak zvláštního, že o tom lze napsat sedmnáct povídek? Celkem nic. Tedy kromě toho, že zde žijí frustrovaní jedinci a vyvrženci společnosti a také ti naoko vyrovnaní lidé, kteří se ale utápí v dluzích, alkoholu, drogách a nebo se ukájí v sexu, aby zahnali tu velkou nudu a nespokojenost s vlastními partnery. Pokřivené vztahy hlavních hrdinů, všepanující deprese, touha po něčem větším a zároveň vědomí vlastní malosti… to jsou hlavní témata této neuvěřitelně čtivé knihy.

„Nebylo to daleko, což je výhoda malýho města. Všechno máte jako na dlani. Všechny klepy, drby, pomluvy, kamarády, nepřátele – malý město je jak krabička od sirek plná spokojeně se vlnících červů, který když dostanou hlad, začnou se požírat navzájem, aniž by u toho dělali kdovíjakej povyk. Procházím ulicí a zdravím lidi, o kterejch se většinou povídá nějaká ta pikanterie, a přemýšlím, co asi mají na mě.“ (Krejza, B. Malý město. Captain&Marvin: 2009, s. 40.)

Děj je sice lokalizován do Mělníku, ale díky postavám typickým pro všechna malá města v nich budete moci poznat své známé, nebo dokonce i sami sebe. Vždyť kdo by nebyl alespoň trošku nespokojen se svým životem a s okolím, v němž je nucen žít! Nebo patříte mezi snílky a věčné optimisty? V tom případě si otevřete některý román z červené knihovny nebo pohádkovou knížku, ale rozhodně ne dílo Bohumila Krejzy…

Nebojte se, nechci vás od čtení jeho knihy nijak zastrašovat, naopak – tuto prózu jsem přečetla za jediný den, protože mě autorův styl doslova učaroval. Dokáže si pohrát s jednoduchými tématy, kterým dá punc originálnosti, a s postavami, které se pokouší nějak proplout životem, ale příliš se jim to nedaří. O jejich charakteru vypovídají jak jejich činy, tak samotný jazyk, jímž hovoří. Z jazykového hlediska totiž převažují nespisovné prvky, slang a také argot spodiny. Tomu odpovídá i název celé knihy, v níž je využito nespisovného tvaru adjektiva malý místo malé (a vzhledem k tomuto pojetí celého díla jsem si dovolila použít i nespisovný název této recenze). Mezi tyto jazykové zvláštnosti patří také vulgarismy, proto četbu – i vzhledem k jejímu obsahu – nedoporučuji oněm snílkům, optimistům nebo dětem. Jedná se totiž o četbu pro dospělé, kteří navíc už něco zažili a vědí, jak to na světě… že vše není procházkou růžovou zahradou a že ne všichni lidé mohou žít svůj sen.

Autor si však nehraje pouze se svými postavami, které obývají fikční svět jeho díla, ale i se čtenářem samotným. Narušuje tradiční hranici mezi fikcí a realitou, a to tehdy, když vstupuje sám do díla jako jedna z postav, která se objevuje v několika povídkách. Postavy totiž u něj mohou přeskakovat z povídky do druhé, díky čemuž můžeme hovořit nikoliv o samostatných povídkách, ale o próze rozdělené do několika na sebe (ne)navazujících kapitol.

Otázkou pak zůstává, zda se tedy ve skutečnosti jedná o pouhé literární postavy, nebo zda měly nějakou reálnou předlohu. Třeba v Mělníku skutečně žije nějaký notorik, kterému se přezdívá kapitán Kormorán, nebo Melďas využívající na propagačních akcích hloupost a bezmocnost důchodců. Kdo ví… třeba i autor žije v područí své podivné matky, která ho stále oslovuje „Bohoušánečku“ a nutí chodit k přírodnímu léčiteli. Autobiografické prvky jsou – jak se zdá – stále pro čtenáře velmi přitažlivé, přičemž tento trend trvá již od 60. let minulého století. Autor však vybočuje z řady dřívějších i současných autorů, snad jej lze přirovnat jedině k Charlesi Bukowskému, některé spojitosti lze nalézt i se stylem Ladislava Klímy a Petra Měrky.

Knihu Malý město vřele doporučuji těm čtenářům, kteří se nebojí kriticky pohlédnout na sebe a na své okolí. A zároveň bych před četbou varovala ty, kteří si uchovávají krásné iluze o životě. Pro ně v knize místo není, i když se tu a tam můžete zasmát trapasům a pádům některých postav, které vám přijdou až povědomě známé.


Informace o autorovi a jeho dalších dílech naleznete na jeho internetových stránkách:
www.krejza.xf.cz

Čtěte také:

Bohumil Krejza: „Na psaní je přeci krásné vymýšlet si a balamutit“