Bizarní cesty obyčejného života

Recenze

Vytvořeno 22. 4. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Pod vtipným překladem pořekadla „To chce klid“, jehož autorství přisuzuje Josef Moník ve své knize Billu Clintonovi, se skrývá nahlédnutí do poválečné historie naší země. Nejde o žádnou kroniku, která by se na dějiny Československa dívala v uceleném časovém období, jedná se pouze o tři kratší nebo delší sondy.

Josef Moník zalovil v již tisíckrát propátraných vodách vzpomínek svých vrstevníků. Je možno předpokládat velmi odlišné čtenářské reakce. Některé mohou být nadšené, pamětníci určitě ocení výstižnost a lehkost, se kterou popsal atmosféru roku 1945, padesátých i sedmdesátých let. Jiné zase lhostejné nebo odmítavé, vycházející z pocitu, že tato témata byla už mnohokrát zpracována a jistě existují aktuálnější, která by současného čtenáře zaujala víc.

První část  sleduje konec války. Čtenář má poprvé možnost se setkat s hlavním hrdinou Franzem Němečkem, jenž díky svému otci hlásícímu se k německé národnosti, musel narukovat do Wehrmachtu. Velmi slibný začátek románu naráží na falšování historie, které se dělo přímo v okamžiku jejího vzniku. Autor má na mysli pseudodokumentární filmy a fotografie, jež byly často inscenovány a pořizovány o řadu dní později. I když se hlavně jedná o vyzvednutí rakví Schillera a Goetha, je zmiňována i známá fotografie ruského vojáka vyvěšujícího prapor na berlínský Reichstag. Tato témata brzy ustoupí soukromějším problémům a další děj se už věnuje Franzově bizarní cestě domů do Karlových Varů, a pak do západní zóny poraženého Německa.

V druhé části se Franz vrací do svého rodného města v utajení, oficiálně jako překladatel na filmovém festivalu v Karlových Varech, ve skutečnosti jako agent. Tato část, i když by mohla být pojata akčně nebo více politicky, se utápí v historii minulých století. Záminkou je hledání předků v archivech. Moník rozehrává starý příběh, ve kterém vystupuje komtesa, Knoll, Mattoni i Pupp, ale ten je rozvláčný a značně neostrý. Pro rozptýlení čtenáře pak vede do Ratibořic, do rodiny kočího Pankla. Smysl střední části Moníkova románu je poněkud nejasný, jde odnikud nikam. Jediná důležitá věc je zplození syna s Marií a Franzova práce pro německý film.

Třetí část se již věnuje Martinovi - Franzovu synovi, který vyrůstá v Československu se svou matkou a jejím manželem Václavem. Martin je Moníkův vrstevník, odráží se v něm autorovo já a příběhy jeho kamarádů a známých. Po čtivém začátku, líčícím Martinovu zkušenost s natáčením filmu v zahraničí, dochází ke zlomu. Nastavá okupace Československa, Martin se vrací domů a prožívá léta normalizace mezi pražskou bohémou. Popisy mejdanů se sexem, alkoholem a drogami jsou nudné a je v nich cítit náznak hrdosti, dnes již nepochopitelné. Mejdanové diskuze o umění ale daly autorovi příležitost k vtipnému „věšteckému“ vyjádření se na adresu filmů:

Ale to je málo. Natočte film o teplých kovbojích! Natočte melodram o sympatickém kanibalovi! To je hudba budoucnosti. Popelka princeznou? To je na hovno! Natočte, jak se kurva stala prezidentovou. Někde v Jižní Americe. Jedno oko nezůstane suché.
(Moník,J. Schweik it easy. Praha: Argo, 2011, str.129.)


Teprve ke konci, kdy je Martin ohrožen, nabývá příběh pevnějších obrysů, začíná mít tah a v uspokojivém tempu dorazí do cíle. Je to zadostiučinění, kterého se čtenáři dostane po některých vyčerpávajících scénách utápějících se v záplavě slov.

Nelze popřít, že Moníkova kniha má v sobě kus originality a neotřelého pohledu. Franz Němeček, stejně jako jeho syn Martin, nejsou typičtí hrdinové, kteří by si chtěli získat čtenářovy sympatie. Jejich činy nejsou motivovány potřebou boje proti komunistickému režimu. Žijí svůj obyčejný život, pouze náhody je vedou bizarními cestami.

Knihu Schweik it easy nakladatelství Argo