Knihy pro dospělé

Scénárista (televizní film Jan), autor dramatu Krásný život (premiéra roku 2008), ale především spisovatel Vladislav Kučík má na svém „knižním kontě“ pěknou řádku zajímavých knih. Kluk, co prodal medaile – Lukáš Pollert (kniha rozhovorů s olympijským vítězem, pro kterého nebyla olympiáda pravým osobním vrcholem života), román Budeme bohatí, Mám tě rád – doopravdy! a zatím poslední román Barvy slečny Toyen, který je pokládán za životopisnou fikci Marie Čermínové. Kdo byla vlastně Toyen, ta podivná žena chodící v pánském oděvu s motýlkem v jakékoli situaci? A proč má takové prazvláštní jméno?

Marie Čermínová, známá především pod jménem Toyen, byla česko-francouzská malířka, která se narodila v počátcích dvacátého století v období rakousko-uherské říše. Tvořila surrealistická díla a společně s Jindřichem Štýrským založili svůj umělecký styl nazvaný artificialismus. To, že byla ženou – umělkyní, ji dělalo výjimečnou. Vladislav Kučík nám představuje jednu z možných variant života, který tato významná žena česko-francouzského umění mohla prožít. „Podezřelá ženská bez dokladů, utahaná k smrti, co se směje jako bláznivá.“ (Kučík, V. Barvy slečny Toyen. Praha: Nakladatelství XYZ, 2008, s. 239)

Kniha je rozdělená do tří částí: Marie, Toyen a Federic, každá z nich se ještě dělí na jednotlivé kapitoly. Co může čtenáře zaujmout, je zvláštní pojetí vypravěče. Setkáváme se zde se dvěma typy vypravěče – s tzv. vševědoucím vypravěčem, který vypráví příběh o Toyen (v přítomném čase). A s vypravěčem, který je účastníkem děje. V tomto případě se jedná o starou dámu Toyen, která vypravuje celý příběh, doplňuje jej a rozšiřuje. Zároveň protíná minulost (vzpomínky) s přítomností (stará dáma, o kterou se momentálně stará pečovatelská služba). „Mám mu svěřit, že chci psát vzpomínky? Potřebuji čas na rozmyšlenou. Sedám si proto ke stolu a srkám pár lžic polévky.“ (Kučík, V. Barvy slečny Toyen. Praha: Nakladatelství XYZ, 2008, s. 12–13)

Jedná se tedy o memoárový román, jehož motivem je život Manky Čermínové, později malířky Toyen. Děj románu začíná přirozeným počátkem, kdy se setkáváme s malou Mankou Čermínovou, která bydlí na chudší straně Karlínské ulice a má obrovské cítění a talent pro malování. Díky jejímu vytrvání a jasnému cíli tvořit se z ní postupně stává neobyčejná malířka, které se zalíbí bohémská Paříž. Vladislav Kučík se v příběhu nezaobírá její tvorbou, spíše popisuje její vnitřní cítění, vnímání okolí a reakce na něj.

Mezi hlavní postavy, se kterými se v knize setkáváme, patří například pan Novák, jenž malířku jakoby objevil. V pozdějším ději příběhu se čtenář seznámí s dalšími postavami, jako jsou například Jindřich Štýrský, který je Mančin věrný přítel, dále s Federicem – pařížským umělcem, Jindřichem Heislerem a Aničkou, která sdílí s Toyen velmi intimní vztah. Do děje nenápadně vstupují další známé osobnosti, se kterými se Toyen znala a které autor nepřímo pojmenovává. Mezi ně patří třeba Jaroslav Seifert, samozřejmě Jindřich Štýrský či Jindřich Heisler. Autor je inspirován skutečnými událostmi v období Rakousko-Uherska, první republiky, protektorátu a doplňuje je o smyšlený příběh. „Ne, o tyto věci se nestarala. Chtěla malovat, užívat života. Slyšela o zatýkání v Praze, o mrtvých, byla přece válka.“ (Kučík, V. Barvy slečny Toyen. Praha: Nakladatelství XYZ, 2008, s. 252)

Obálka knihy byla vytvořena Petrem Faltusem – ilustrátorem a malířem, který využívá různé techniky (perokresbu, olejomalbu a další). Obálka je vytvořena pastely, tvoří příjemnou, ač neobvyklou směsici barev – růžová se zelenou, které zaujímají větší rozsah. (Osobně mi barvy připomínají Toyen: růžová její ženskost a zelená její neutralitu. Tmavé kruhovité skvrny – originalitu, přímost ve vyjádření). Celkově ilustrace působí klidným až  „nasládlým“ dojmem.

Kniha Barvy slečny Toyen se bude líbit příznivcům dvacátého století. Stoupencům bohémského života, Prahy, Paříže a svobodného vyjádření. „Červené víno se pilo po litrech, vonělo, chutnalo, barvilo. Duši, srdce, svobodu.“


Můj život.
Stál za něco? Vzpomínky na něj. Jsou k něčemu? A jaké vzpomínky vlastně, když už neudržím štětec, když jsem svoji malířskou paletu kamsi zastrčila? Co ještě zbývá?
Fantazie?
Sny?
Určitě mi zbylo jméno – Marie, Manka, Toyen.


Knihu Barvy slečny Toyen vydalo Nakladatelství XYZ

Komentářů

Přidat Nový Hledat

!joomlacomment 4.0 Copyright (C) 2009 Compojoom.com . All rights reserved."