Dějiny literatury

Pohádka je jedním ze žánrů pocházejících z ústní lidové slovesnosti. Ačkoliv se nám to může zdát poněkud rozporuplné, byla pohádka (taktéž balada, pověst nebo bajka) určena v lidovém vyprávění především dospělým, po čase pak přešla „do podoby“ pro dětského recipienta. Zdůrazňuji však, že se stále nejedná o tištěnou podobu pohádky, ale pouze se pohybujeme v podání pohádky ústní lidovou slovesností.

Teprve v době 14. století, kdy se po celé Evropě rozšiřuje knihtisk, se literatura (všeobecně myšleno) začala rozšiřovat do všech koutů. Byl to jeden z prvních impulsů interpretace pro děti. Ale jak už moc dobře víme, všem se do rukou tehdejší prvotisky nedostaly. Především se s nimi dostaly do styku děti z královských rodin. Texty pojednávaly většinou o morálních ctnostech a feudálních ponaučeních pro budoucího vladaře. Jednalo se tedy spíše o tzv. výchovnou funkci než o zábavnou. Jedním z děl takto směrovaných byl titul Rady otce synovi od Smila Flašky z Pardubic.

Dostáváme se do období humanismu (15.–17. století). V této době již zaznamenáváme jistý pokrok v literatuře pro děti. Vedle funkce výchovné (mravokární) se objevují funkce zábavné, poznávací, a to hlavně v cestopisech (Příhody Václava Vratislava z Mitrovic). Nelze opominout, že do literatury přispěla Jednota bratrská, která se snaží propojit vzdělávací působení literatury s náboženským (zejména pro studenty). V jejich stopách pokračoval J. A. Komenský, který se jako jeden z prvních přibližuje k dětskému recipientovi. Seznamuje nás s citlivým přístupem k dítěti a dalšími potřebami v oblasti vzdělávání skrze didaktické funkce. Jeho cíle jsou jasné: propojit náboženství, umění (hudbu a literaturu) se vzděláním a dosáhnout zábavné funkce („škola hrou“). V období baroka se setkáváme s náboženskou literaturou. Propojení této literatury s prvky mravokárnosti, zábavy a poučení – vždy v souladu s potřebami církve. Díky baroku oslavujeme Vánoce, zasloužil se o to Adam Michna z Otradovic. Skládal písně na oslavu tohoto svátku a oslavoval narození Ježíše Krista. Především jeho tvorba byla věnována dětem.

Je důležité upozornit, že dětská literatura neexistovala souběžně s literaturou pro dospělé. U nás je její vznik datován kolem 18. a 19. století, kdy se zejména jednalo o překlady z ostatních jazyků. Je to období národního obrození, kdy se rozvíjí český jazyk a tedy i literatura. Dítě je konečně vnímáno jako osobnost se svými potřebami. Objevují se: nábožensko-výchovné a vzdělávací spisy, dětský folklor a poesie (i ohlasová poesie) a zábavná četba. Existují předpoklady, že si recipient z četby vezme ponaučení, silnější estetický prožitek a zároveň se i pobaví. Mezi hlavní interprety (či sběratele pohádek) od druhé poloviny 18. století až do konce 19. století patří Božena Němcová a Karel Jaromír Erben.

Od 20. století se pohádka dostala do podvědomí národa a začala se velice rychle rozvíjet. Objevilo se mnoho autorů a každý vycházel z tvorby pohádek poněkud odlišným způsobem. Mezi autory, jejichž díla jsou známá i v dnešní moderní době, patří například Václav Tille (Dvanáct pohádek z onoho světa), J. Š. Kubín (Když se čerti rojili) a jeho pokračovatel Oldřich Sirovátka, Jiří Mahen, Jan Drda (České pohádky), Ota Hoffman (Pan Tau a tisíc zázraků) a spousta dalších.

I dnes pohádka zaznamenává velký rozvoj. Objevují se různé druhy pohádek s rozmanitými motivy. Je mnoho možností, jak dětem dopomoci k rozmachu jejich fantazie, jak je správně naučit číst tak, aby to nebraly jako nudnou povinnost, nebo jim můžeme začít číst sami, třeba dvacet minut před spaním. Pohádek není nikdy dost.

Zdroje:
Chaloupka, Otakar – Nezkusil, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. Praha: Albatros, 1973.