Ukázky z knih: Zuzana Šestáková – Laskavé pohádky od starého dubu

• 

Vytvořeno 15. 3. 2017 0:00

Autor: Redakce

Přečtěte si poetický a citlivě ilustrovaný příběh o tom, co dokáže opravdové přátelství a oddaná láska. Vítek je šťastný skřítek s velikým srdcem, který si užívá život plnými doušky a žasne nad jeho krásou. A co víc? Dovede vnímat laskavou moudrost starého dubu, který je jeho domovem. A protože na toho, kdo má veliké srdce, čeká i veliká láska, potká Vítek jednoho dne krásnou a něžnou Sněženku – vílu svého srdce.

Originálně graficky zpracovanou prvotinu Zuzany Šestákové doprovázejí skvělé ilustrace Zuzany Osako, které dětem živě zprostředkovávají krásu lesa – stromů, rostlin i zvířat.


Ukázka z knihy:

 

To vám jednou, děti, byl takový malý skřítek, který moc rád běhal. A ještě raději závodil. Byl totiž nesmírně rychlý a mrštný. Jmenoval se Vítek a žil spolu s ostatními zvířátky v lese. Když Vítek potkal v lese nějaké zvířátko, vždycky si s ním hned chtěl dát závod, aby zjistil, kdo je rychlejší. A pokaždé vyhrál. V celém lese se totiž zatím nenašel nikdo, kdo by byl rychlejší než on. Buďto byli ostatní závodníci menší a měli kratší nožky, takže jim to tak rychle neběhalo, nebo byli naopak větší, ale ne zase tak mrštní, aby vybrali rychle zatáčky, pařezy a jiné překážky, které se na lesní trase ocitly.
A tak se stalo, že zvířátka postupně přestávalo závodění s Vítkem bavit.
„Pojď si zazávodit,“ prosil Vítek ještěrku Lenku.
„Kdepak,“ odpověděla odmítavě Lenka. „Už jsi mě třikrát porazil a já mám na práci lepší věci než se nechat porazit počtvrté. Jdeme totiž s ostatními ještěrkami stavět sněhuláky z kamínků.“
„Sněhuláky z kamínků?“ vrtěl hlavou udivený Vítek.
„My jsme totiž v zimě zase spaly, tak si to teď chceme vynahradit, víš.“
„No jo, no jo, sněhuláky, kameňáky,“ brblal si pro sebe naštvaný skřítek a ani se s Lenkou nerozloučil.
„Mrzout,“ pomyslela si Lenka a přišlo jí to líto.
Skřítkovi se malinko zlepšila nálada, až když zahlédl prasátko Tondu.
„Jé, ahoj, Tondo,“ volal na něj už zdálky. „Že je dneska úplně skvělý den na závodění? Vidíš támhletu velkou borovici? Kdo bude u ní první, vyhraje.“
Ale Tonda ani nezvedl hlavu, aby se podíval, kterou borovici Vítek myslí.
„Hledám žaludy, tady jich bývá vždycky spousta,“ řekl a s funěním a pochrochtáváním hrabal rypákem v zemi, až měl celou hlavu od hlíny.
„Klidně můžeš hledat se mnou,“ dodal po chvíli, aby zamračeného skřítka trochu rozveselil.
„Žaludy mě nebaví,“ řekl Vítek mrzutě. „To se raději porozhlídnu po někom, kdo se nebojí, že prohraje.“
Prasátko si ze skřítkovy špatné nálady nic nedělalo a dál si spokojeně sbíralo žaludy. A tak Vítek hledal dál. Ten den ale už nikoho, kdo by s ním závodil, nenašel. A nenašel nikoho ani další dny.
Tak se milý skřítek smutně potloukal lesem, až jednoho dne došel na místo, které doposud nikdy nepoznal. 
Byl to krásný lesní palouček a přímo uprostřed rostl obrovský dub.
Vítek nad svým novým objevem poskočil radostí.
„To je úžasné!“ vykřikl nadšeně. „Tady určitě žije někdo, s kým jsem ještě nezávodil.“
Rozhlížel se kolem sebe. – A hele, támhle ve větvích se něco hýbe!
„Haló, dobrý den,“ volá Vítek do větví stromů.
„Dobrý den. Copak mi chcete?“ ozvalo se shora a zpoza větví vykoukla na skřítka zrzavá hlava.
„Moc rád bych závodil, víte? Totiž, já jsem skřítek Vítek a moc rád závodím… Jenže nemám s kým,“ dodal smutně.
Ve větvích to zašustilo. Šup, hop, hop. Než se Vítek nadál, stál před ním zrzeček se širokým, laskavým úsměvem a povídá: „Já jsem veverčák Marcel a bydlím tady na dubu. Cože jsi mi to říkal, že rád děláš?“
„Závodím,“ řekl Vítek a dodal, „v běhu, víš.“

Knihu Laskavé pohádky od starého dubu vydalo nakladatelství Grada