Recenze: Andrea Jolander – … jenom já jsem letadlo

• 

Vytvořeno 6. 9. 2018 0:00

Autor: Michaela Babíková

… jenom já jsem letadlo – část známého pořekadla si vypůjčil český překlad nové knihy Andrey Jolander (v originále Alle verruckt ausser ich), kterou vydalo nakladatelství Portál. A jak už lze z názvu vytušit, kniha pojednává o tom, že život nás všechny čas od času staví do situací, kdy marně přemýšlíme, jestli jsme blázni my, nebo všichni okolo. Mnohdy nemusí jít ani o žádná velká dramata, ale je potřeba umět se na situaci podívat ze správného úhlu pohledu a sáhnout po adekvátním řešení.

 

 

Andrea Jolander je známá německá psycholožka s téměř čtyřicetiletou praxí. Mimo to má na svém kontě již několik úspěšných knih. V nejnovější knize … jenom já jsem letadlo se rozhodla propojit své poznatky z psychologie, psychoterapie a neurovědy tak, aby byly srozumitelné i pro publikum, které se těmito obory nezabývá. Lidským způsobem rozebírá zdánlivě malicherné i velmi závažné problémy, se kterými se běžný člověk na cestě svým životem setkává. Vychází přitom především z případů, se kterými se během své bohaté praxe setkala.

 

Hned v úvodu autorka uvádí, že „i tentokrát vás v knize dostatečně často čeká přeskakování z jedné věci na druhou, odchylování se od tématu i má oblíbená ostatně…“ (str. 7), čímž velmi přesně knihu charakterizuje. Její styl připomíná ze všeho nejvíc rychlý spád na sebe volně navazujících myšlenek. Názvy kapitol jako „Pupeční šňůra a helikoptéra“ či „Od pytlíku jablek ke Kitty Genovese“ ve vás probudí zvědavost a chuť rychle se začíst. Kniha je velmi čtivá a vhodná, pokud hledáte lehčí čtení k odpočinku, které si však zároveň udržuje vysokou úroveň a dávku oduševnělosti.

 

Někdy velmi závažná témata podává autorka příjemným stylem laskavého sarkasmu, nutí k akci a často také k nepříjemnému, ale zároveň osvobozujícímu uvědomění si, že některé věci se prostě nezmění a je třeba se k nim odpovídajícím způsobem i postavit. Celou knihu pak propojuje myšlenka, že je nejen třeba umět si ubránit svá práva a hranice, ale také je respektovat u druhých, a to i v případě, kdy se jedná o naše nejbližší a my to s nimi myslíme dobře.

 

Kniha … jenom já jsem letadlo vám nejspíš život nezmění a mnoho informací již pravděpodobně budete znát z jiných publikací či článků. Přesto mohu knihu jen doporučit. Je velmi zajímavá, dobře se čte a díky svému formátu „do kabelky“ vám může dělat společnost třeba během cesty do práce nebo na dovolené.

 

Denně se setkáváte s lidmi, kteří jen těžko chápou, že druzí žijí v jiném světě. Často je poznáte podle toho, že se kvůli vám rozčilují, anebo, máte-li spíše tendenci propadat depresi než vzteku, zlobí se na vás, že se po setkání s nimi cítíte ubití. Může to být kurýr zuřivě zvonící u vašich dveří, ačkoli je zcela zjevné, že se k nim nemůžete dostat v následující vteřině. Je mi naprosto jasné, že kurýři mají velice náročnou a velmi špatně placenou práci. Obracím se proto výhradně na ty nemnohé z nich, kteří si myslí, že tisknutím palce na zvonek a bušením do dveří mohou zákazníka přimět k určitému druhu teleportace.

 

V ideálním světě by měli být kurýři v menším stresu a měli by vydělávat víc peněz. Ale také by si měli hned první den po nástupu do práce proběhnout parkur čtyřpokojovým bytem a začít pěkně v zadním pokoji, usazení do křesla, s notebookem na klíně, který je po zazvonění zvonku nejprve zapotřebí opatrně odložit a snad ještě uložit právě otevřený soubor, potom chvátat ke dveřím bytu a dávat dobrý pozor, aby nešlápli na některou z koček, které jsou také zvědavé na to, proč zvonek zazvonil. (Str. 51–52)