Mezi hrušní a jabloní vílí hovínko

• 

Recenze

Vytvořeno 1. 5. 2014 2:00

Autor: Štěpán Cháb

Mračna se vzdula, a přesto ze sebe nevydala ani kapku vody. Hnala se po obloze, hrozila na nebohé pod sebou, mračna se hnala i nad Wernischem a jeho sbírkou básní S brokovnicí pod kabátem. Je člověk ctný, pije-li pivo z pet lahve? Je ctěnější, nepije-li ho? Má život smysl? A má ho, i když je duše oddělena od těla? Otázky malých myslí, které nehledají odpovědi, ale důkazy o tom, že jejich existence je lepší nežli ty ostatní (existence těch myslí, nikoliv otázek, aby bylo jasno, když už je mračno). Protože pět prstů na ruce máme všichni a mračna se přehnala a nezapršelo.

Druhé město vydalo Ivanu Wernischovi sbírku básní. Už zase. Ivan Wernisch je totiž básník. A člověk. A překladatel. A prodavač. A dvorní dáma Druhého města. Ve výsledku je to prostě takový rodák. Začněme definicí – psát recenzi na básnickou sbírku je kravina. Z této definice vycházejme. Důvod platnosti definice je prostý – báseň je citové vzplanutí mateřského jazyka a k citovému vzplanutí nelze přistupoval analyticky. Dost. Basta. Konec. Vymalováno. Smyslem všech recenzí je upozornit na nově vydané dílo. Co chtít víc? Ivan Wernisch vydal novou sbírku básní S brokovnicí pod kabátem. Byli jste upozorněni. Pořád vám to nestačí? Ale!

Zdráhám se použít tvrdých slov doporučuji/nedoporučuji, krásná/nepovedená, nová/ochozená,…protože bych definoval (toto je počtvrté, co jsem použil slovo definice a její odvozeniny, och, jaký to kotoul) svůj pohled na sbírku, nikoliv sbírku samotnou. Proto jsem se rozhodl, v komentářích za to budu jistě bit, popsat výhradně své pocity ze čtení (ne, není to to samé, je třeba vnímat jemné nuance řečeného). Může se stát, že se při tom dostanu do jistých nesnází s logikou. Ale nešť, pro jednou se to snese. A nevím, jak lépe popsat básnickou sbírku…inu, věděl bych, mohl bych zanalyzovat verš nevázáný, v mistrovství oděný nebo v agonální (teď jsem to tam prostě plácl, to je pocit) stereotyp vytesaný, ale neudělám to, báseň je cit a tak nastává čas pro emoce.

Vlčí smečka se zahryzává do temene vyděšené ovce

Básně většinou lžou, ukazují svět krásnější nebo ohavnější, téměř nikdy neukazují svět jaký je. Wernisch kupodivu udělal v kotrmelci kotoul a napsal několik básní, které prostě jsou takové, jak lze vidět svět. Bez okras či hnilobných doplňků. Prostě jeden skončil na pivu a proti němu sedí děvka a je taková, no, taková, jaké děvky bývají, a tak se jeden sehne a s rozpaky kreslí na stůl do rozlízaného piva obrázky, aby zmizel svět okolo něj. Wernisch podchytil okamžik, zatřásl s ním a na zem popadaly kousky tmy, z které je tak příjemné pak skládat veršův. Možná je to definice (och, popáté) dobrého básnictví, možná nikoliv. U básní člověk nikdy neví, protože básník čtenářovi vlkem a čtenář básníkovi nemlich to samé.

Sjezd pracovníků luhačovické JZD oceňuje přínos umělce

Hrátky s jazykem, no božínku, to je věc. Vzpomeňme společně Durrellova Papouše z Mluvícího balíku. Ve volných chvílích předříkával málo používaná slova Velkého slovníku, aby se chudinky také někdy provětraly. Básník zastává právě roli Papoušovu. Ovšem narozdíl od Papouše, vypouští básník slova na procházku ve dvojicích, v trojicích, aby se lépe poznala, aby se objevila nějaká souvztažnost, pro ostatní netušená. Gumostav, leknín, třaskavec. Slova, která se v běžné řeči nesejdou. Básník udržuje řeč živou a ohebnou. Hurá.

Wernisch píše Wernischovi: Milý Ivane…

Básník je mladý a zamilovaný. Básní, jinak by pošel. I Wernisch takový byl, teď už nikoliv. Wernischovi táhne přes sedmdesát, Bůh mu přej stovku, ale přesto má do hrobu blíže, než k matčiným rodidlům, a proto v jeho básních chybí živelnost. Wernisch popisuje většinou všednost, nevšedně, krásně, ale smířeně. Už v sobě nenachází onu hrůznou chuť ničit se životem.  Sbírkou nedokázal pomoci člověku, který křičí – Kriste pane, padá to, všechno to na mě padá – tím, že si postižený z jeho veršů mohl postavit chatrný, ale bezpečný úkryt.

Byla či nebyla to analýza?

Co mě na sbírce doslova ničilo, byla velká písmena na začátku každého verše. Překážela mi ona automatická oprava Wordu, která i za čárku dala zase a jenom velké písmeno. Jsem si jist, že to nebyl záměr. Tuna se mohl redaktor Druhého města pochlapit a promluvit panu Wernischovi do díla. Samozřejmě po konzultaci se zmíněným panem Wernischem.

WERNISCH, Ivan. S brokovnicí pod kabátem. Vyd. 1. Brno. Druhé město, 2014, 140 s. ISBN 978-80-7227-345-4.