Bezmoc není absolutní stav

• 

Komiksy

Vytvořeno 28. 7. 2013 3:00

Autor: Petr Měrka

Šílený gonzo Spider Jerusalem dostává v osmé části Transmetropolitanu, nazvané příhodně Žalozpěv, doslova rozměr dramatu, jemuž však pořád nechybí patřičná porce černého humoru, který je od této vysoce kvalitní literatury neodmyslitelný.

Transmetropolitan můžeme považovat za angažovaný a to konkrétně sociálně kritickým směrem. Situován je do technologicky neobyčejně vyspělé budoucnosti. Na tomto patologickém základu pak autor vytváří děje spojené s nešvary současnosti. Jedná se kupříkladu o zkorumpovanou politiku – nebo možná právě o ni především.

Warren Ellis nám předestírá naši všední každodennost, jen dotaženou do ad absurdna, z něhož se mnohdy zvedá žaludek. Text a obraz jdou v tomto komiksu ruku v ruce. Skutečně se vzájemně doplňují. Uchvacující je smysl pro hravé detaily kreslíře Daricka Robertsona. Podobně vytříbenou vlastnost bychom mohli objevit u našeho Káji Saudka.

Spider Jerusalem vyrušen ve svém skalním sídle nesplněnými závazky z minulosti se ocitá zpátky ve městě. Civilizace ho pohltí a i přesto, jaká to je osobnost, ho semele. Ale on podobně jako don Quijote de la Mancha neustoupí a bojuje s větrnými mlýny navzdory fatálnímu poškození tělesné schránky, kdy i duše má na kahánku.

Spider Jerusalem se mění v lidskou trosku, ale s neuvěřitelnou vitálností si jde z posledních sil za svým. Vzepřel se moci a chce to dotáhnout do konce, což by se v jeho pojetí dalo připodobnit ke spláchnutí do hajzlu. Sám Warren Ellis je v tom případě takový bojovník, který se snaží lidem otevřít oči. Zábavnou formou je vytrhnout z pasivity a letargie a současně jim dodat naději. I přesto, že je jistý neúspěch, má smysl některé skutky podstoupit už jenom z důvodu běžně známého jako vyšší princip.

Transmetropolitan je výtečný grafický román a to po všech stránkách. Ke všemu v sobě obsahuje nemalý prvek humánnosti. Neobjeví se zde žádní superhrdinové, ale padouši na jaké běžně narazíme na televizních obrazovkách. S úlisnou přitroublostí se usmívají, nosí černé obleky s kravatami a ustavičně zdůrazňují, jak je důležité, aby se obyčejným lidem vedlo špatně a nebo ještě pokud možno hůř. A proč? Kvůli hrstce psychopatických pomatenců, kteří se z nějakého ryze iracionálního důvodu potřebují topit v miliardách. Chtějí si kupovat letadla, možná státy a později se určitě dostane i na planety. Kolem této zlovůle se vlastně točí hlavní meritum všech doposud vyšlých dílů série, která některými svými částmi může možná působit rozkolísaně, ale jako celek utváří mimořádné dílo.

Leckterý soudobý beletrista by se mohl od Warrena Ellise inspirovat a to především v tom, jak psát atraktivně, ale současně i moudře. Nepoučuje, ale předkládá k náhledu mírně apokalypticky laděnými podobenstvími jak to je a kam to povede, pokud zůstaneme lhostejní.

„To by nemělo bejt moc těžký. Viděla jsem, jak si nás barman vomrk, když jsme přišli.“
„Já vím. Chvíli jsem si myslela, že si vydloubne voči a mrskne ti je na kozy.“
„Nech toho. To se mi stalo jednou při striptýzu. Lepěj.“
(Ellis, W. Transmetropolitan 8: Žalozpěv. Přel. D. Šmíd. BB art: Praha, 2013, s. 61)

Komiks Transmetropolitan 8: Žalozpěv vydalo nakladatelství BB art