Ukázky z knih

Ukázka z knihy: Kamarádka vodka

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
sklenicka
V květnu tohoto roku vydalo nakladatelství Columbus knihu Kamarádka vodka od americké komičky Chelsea Handlerové. Ta vystupuje v různých podnicích se svými one woman show a také v televizi, nyní se pustila i na dráhu spisovatelskou. Recenzi na její knihu, v níž vypráví jednu neuvěřitelnou příhodu za druhou, jsme zveřejnili již dříve na těchto stránkách. Nyní vám přinášíme i ukázku z knihy pojmenovanou Večeře potmě.

 

Večeře potmě

obal knihyKonečně jsem měla v ruce dokumenty schvalující adopci dvou dětí z cizích zemí. Jedno byla devítiletá holčička z Guatemaly a druhé třináctiletý chlapec ze Zimbabwe. Ještě lepší zpráva však spočívala v tom, že hned nepřijedou, aby se mnou žily. Budu jim jen platit jídlo, ošacení a školní učebnice. Jakmile jim bude osmnáct, budou za mnou moci přijet, pokud se na tom všichni dohodneme. Já za nimi samozřejmě mohla jet kdykoliv, ale Guatemala a Zimbabwe nefigurovaly v seznamu deseti zemí, které bych ráda navštívila. Dívala jsem se na jejich vážné výrazy na fotografiích, které mně poslaly, a těšilo mě, že jsem udělala přesně to, co jsem si umínila, když jsem si kupovala děti na internetu – vybrala jsem si ty, které vypadaly nejvíc naštvaně.
Rozhodla jsem se, že jim oběma budu říkat Earl.
Pak začal vyzvánět telefon. Můj vydavatel z Velké Británie chtěl vědět, zda bych nebyla ochotná přelétnout louži a udělat malou tiskovou kampaň k chystanému britskému vydání mé knihy. Potěšil mě, že mé služby budou zapotřebí deset únorových dní, což se naštěstí shodovalo s termínem, kdy jsem neměla žádné pracovní plány. „Na to vemte jed. Přiletím moc ráda,“ prohlásila jsem ve svém nejlepším vtělení Madonny.
Zavolala jsem kamarádce Sarah, která se právě rozešla se svým kubánským přítelem a byla jediná osoba, která se potřebovala dostat ze země dříve než má paní na úklid. Sarah a její snoubenec spolu chodili sedm let a on jí dva týdny před svatbou řekl, že už ji nemiluje. Shodou okolností na to přišel poté, co se vyspal se servírkou z International House of Pancakes v jejich ulici.
Sledovat, jak se vaše kamarádka dozvídá takové věci a s jakými emocemi ruší svatbu a vše, co s ní spojovala, je srdcervoucí. Chtěli byste zasáhnout a dát to do pořádku, ale jste stejně jako všichni ostatní naprosto bezmocní. Ten večer, kdy se rozešli, jsem si přísahala, že nebudu mít nikdy děti, a to hlavně ze strachu, že jedno z nich by mohlo být holčička a prožít si totéž. Proto jsem se rozhodla pro adopci.
„Chtěla by sis udělat placenou dovolenou v Londýně?“ zeptala jsem se jí, když vzala hovor.
„Chtěla, ale musíš mi dát čas, abych dala výpověď v práci.“
Štvalo mě, že musím opustit děti tak záhy poté, co jsem je získala, ale byla jsem vyčerpaná. Mateřství nebyla žádná legrace stejně jako ležet každý večer v posteli a přemýšlet, kde jsou a jestli měli štěstí a měli za celý den alespoň trochu rýže. Také jsem ale cítila, že si maminka potřebuje odpočinout. Mým dalším krokem bylo vyřídit si vše potřebné k cestě do ciziny.

Jakmile jsme se ocitly v Londýně, uvědomila jsem si, že jet na dovolenou se Sarah není o moc příjemnější než nechat si vsadit skleněné oko. Měla víc energie než Energizer Bunny, neustále něco plánovala a studovala průvodce, mapy a barevné grafy, aby zjistila, co by se dalo každý den vidět. Zahrnula do toho i nákupy a muzea, měly jsme jít do parlamentu a na Bond Street, na Piccadilly Circus, do Cambridge a na London Eye. Výlet se měnil v děsivý sen a mě napadlo, proč se s ní snoubenec rozešel: pravděpodobně se s ní bál jet na svatební cestu.
Se Sarah můžete zažít spoustu legrace, protože je chytrá, zábavná, pije jako duha, ale pro někoho, kdo nemá návyk na metamfetamin, má příliš mnoho energie. Patří k lidem, kteří musí neustále vést nějakou volební kampaň nebo park s divokými zvířaty.
„Poslyš, ty huso,“ napomenula jsem ji, „tohle není žádnej hon. Potřebuješ odpočívat. Mně se už z těch tvejch aktivit motá hlava. Nemůžeme jít jen tak do nějaký hospody a dát si fish and chips?“
Už po třech dnech pobytu v Londýně jsem používala všechny jejich hovorové výrazy, a to částečně proto, že mám ráda anglický přízvuk, ale hlavně proto, že to Sarah nesmírně štvalo. Nedokázala uvěřit, že „cheers“ mohlo znamenat „hello“, „good-by“ i „thank you“, takže jsem trávila každou bdělou chvíli tím, že jsem to říkala všem, s kým jsme se začali bavit. A nemuseli jsme se s ním ani bavit. Říkala jsem to lidem, které jsme potkávaly na ulici, v parku, ve výtahu, na toaletě, v autobuse. Nejvíce ji štvalo, že lidé reagovali téměř automaticky. Slova „cheers,“ případně „bollocks“, „blimey“ a „rubbish“ jsem si tak oblíbila, že jsem jimi odpovídala téměř na vše. Přestala jsem s tím teprve tehdy, když jsme jednou přišly domů silně podnapilé a ve dvě v noci si objednaly na pokoj jídlo.
Když přišel číšník, otevřela jsem dveře a vykřikla „Bollocks!“
Poté, co se číšník vzpamatoval a sesbíral naše burgery, rozseté jako šrapnely z trubkové bomby po celé chodbě, dala jsem mu sto liber jako kompenzaci za to, že jsem ho tak vyděsila.
Následujícího dne, po propagaci knihy v nějakém pořadu pro ženy, který je anglickou obdobou Oprah v méně nákladném provedení, mně můj nakladatel informoval, že máme večer volno a můžeme si dělat, co chceme.

„Už jsem pro nás udělala rezervaci,“ prohlásila Sarah.
„Má to bejt překvapení?“
Sarah si udělala tři kopie rozvrhu mé propagační kampaně ještě před odletem do Londýna. Jednu pro sebe, druhou pro mě a třetí pro recepci v našem hotelu.
„Jdeme do Dans le Noir. Máš se na co těšit,“ prozradila. „Budeš jíst potmě!“
„Proč?“
„Ve Francii je to rozšířený a bystří to smysly. Když nevidíš, získá konverzace a jídlo mnohem důležitější roli. Uši a chuťový pohárky si to užijou.“
„Nečteš z průvodce Zagat? Zdá se mi to stejně hloupé.“
„Chelseo, copak jsi ještě neslyšela o večeři potmě?“
Zastavila taxík a po dvaceti minutách jsme vystupovaly před restaurací, která vypadala jako nedostavěná. Vešly jsme dovnitř a ocitly se v předním sále. Za barem stál barman a tři špatně umístěné koktejlové stoly vypadaly, jako by je tam jen tak někdo přinesl a odešel. U jednoho z nich seděli dva homosexuálové; velká černoška, která vypadala na to, že si dala změnit pohlaví, seděla sama u dalšího. Neuvěřitelně se nudící francouzský číšník vzal naše kabáty a pozdravil nás s přehnanou zdvořilostí, „Dámy! Buďte vítány v Dans le Noir, což je název restaurace, v níž mate rezervaci. Mohu vám dát klíč od skříňky?“
„Naší skříňky? Jsme snad v YMCE?“
„Skříňky jsou pro vaše kabáty a cenné věci. Nic z toho si neberte ke stolu!“ řekl nám se zdůrazněnými r a dramaticky vyslovovanými hláskami z a s. Byla jsem tam pouhých pět minut, ale už jsem ztratila chuť k jídlu.
„Nesmíme si vzít ke stolu kabelky?“ zeptala jsem se ho.
„Ne, proto jsou tady skříňky. Tady je váš klič. Pak se vraťte a podívejte se na menu.“
Vyvalila jsem oči, podala Sarah kabát a kabelku a zamířila k baru. „Trojitý Ketel One s ledem a citronem.“ Každý opravdový alkoholik, který byl v Londýně ví, že opít se tam je téměř nemožné, protože barmani odměřují na jeden drink přesně jednu unci alkoholu. Není proto žádný div, že tam všichni pijí Guiness. Uprostřed vysvětlování barmanovi, že „trojitý“ znamená „tři“ mě Sarah přerušila.
„Myslím, že se číšníkovi nelíbíme.“
„Nikomu se nelíbíme, Sarah, protože jsme Američanky. Všichni nás nenáviděj.“
„Asi máš pravdu,“ řekla a objednala si trojitý suchý Bombay martini. Vzala jsem menu a otevřela ho. „No tedy,“ prohlásila jsem. „Podívej se na jejich výběr! Maj ‚kachnu‛ nebo ‚překvapení‘.“
Byly to jediné dva pokrmy uvedené v menu. „Kachnu,“ objednala jsem si a dodala: „A překvapení.“
Don Juan DeMarco k nám přišel a vysvětlil nám, že můžeme mít buď jedno, nebo druhé.
„To je tedy výběr!“ poznamenala jsem. „Dám si překvapení.“
„Máte, dámy, na něco alergii?“ zeptal se. „Musíme to vědět, než začneme jídlo připravovat.“
„Ano,“ prohlásila jsem, „jsem alergická na kachní maso.“
„Aha. A co vy, paní?“ pohlédl na Sarah.
„Já si dám kachnu.“
„Dobře, dámy, a teď se jdete posadit a chvíli počkejte.“
Nemohla jsem si pomoci, ale podezřívala jsem ho, že francouzský akcent předstírá. Nikdo, kdo to má v hlavě pohromadě, by nemohl mluvit takto afektovaně.
Posadili jsme se k jednomu stolu v přední místnosti. Po chvíli se otevřely dveře vedle skříněk, vystrčil z nich hlavu číšník, který se zdál být slepý, a přivolal dva muže, kteří seděli u jednoho z dalších koktajlových stolků. Vstali a šli za číšníkem, který se k nim otočil zády, vzal prvního muže za ruku, položil si ji na rameno a vedl ho do propastné tmy.
„To je směšný,“ poznamenala jsem k Sarah.
„Začínám se bát,“ prohlásila s rozzářenýma očima a chichotala se jako nějaká školačka.
„Nejsi šťastná, že Albert zrušil svatbu? Jinak bys nikdy neměla příležitost povečeřet v Dine la… Už jsem zapomněla, jak se to tady jmenuje.“
„Noir. Dans le Noir. Je to idiot. Doufám, že od tý servírky něco chytne.“
„To nejspíš chytne. A až bude na tom svým mexickým zadku něco mít, doufám, že přijde o práci a natáhne si kolenní šlachy.“
„Je to Kubánec, Chelseo.“
„To je jedno.“
„Ty si myslíš, že ho nechá?“ zeptala se mě.
„Jo, to si myslím. Je to smolař a navíc má ženský tvary. Má zadek jako ženská.“
„Myslíš?“
„Jo, má ženský tělo a s přibývajícím časem bude stále víc vypadat jako děvka.“
„Má docela velký prsa,“ zamyslela se.
„Sarah, má je větší než já. Musí mít nejmíň čtyrky.“
„To máš pravdu. A kromě toho v posteli nebyl nic moc.“
„To je jasný, s takovejma kozama to nemohlo za něco stát. Muselas mít pocit, že po sobě hopsáš s nějakou holkou.“
Číšník otevřel dveře do tmy a řekl několik slov vrchnímu číšníkovi, než zamával na nás. „Slečny, doufám, že se vám Dans le Noir líbí,“ prohlásil hrůzu nahánějícím hlasem jako Willy Wonka představující všechny Oompa Loompas svým hostům v továrně na čokoládu. „Dobrou chuť.“
Náš číšník, který byl nepochybně slepý a díval se při hovoru s námi vlevo ode mě, se představil jako Brian. Nebyl Francouz, ale jeho akcent nebylo snadné identifikovat, protože měl stejnou výšku hlasu jako Michael Jackson. Sarah se samozřejmě chvěla vzrušením. Nejenže budeme večeřet ve tmě, ale do našeho špatného snu nás navíc zavede opravdový slepec.
„Položte si ruku na mý rameno,“ prohlásil, otočil se a vedl nás do temné chodby. S pocitem, že to zní jako lyrická píseň, jsem položila Brianovi ruku na rameno, Sara zase na mé, a Brian nás vedl kamsi, co připomínala studnu. Nejenže tam byla černá tma, ale musela jsem se při orientaci spoléhat na slepce, který měl hlas čtyřleté holčičky.
„Už vás to začíná bavit?“ zavolal přes mé rameno.
„Proboha, Chelseo, vůbec nic nevidím,“ zašeptala Sarah a stiskla mně rameno.
„Jen klid a pohybujte se pomalu, “prohlásil Brian, vedoucí nás za hlasy a cinkotem. „Zhluboka dýchejte, ať toho na vás není moc.“
„Teď mluvíte jako režisér porna, Briane.“
„V pořádku, děvčata, už jsme tady.“ Zavedl nás k židlím a ignoroval můj komentář. „Stůl je přímo před vámi.“
„Děkuji vám, Briane. Bez vás bych to nikdy nedokázala.“ Sedla jsem si. opřela se lokty o stůl a roztáhla nohy jako stěhovák. Když mě nikdo nevidí, tak toho využiju a poruším veškerá pravidla u stolu, která do mě vtloukali. Jediné, co jsem postrádala, bylo párátko a přenosná vysílačka.
Brian vyslechl, co si přejeme k pití, a odešel. Někde poblíž bylo slyšet hlasy, ale ne v bezprostřední blízkosti.
„Chelseo, začínám mít klaustrofobii.“
„Tak pořádně dýchej.“
„To dělám,“ odpověděla a sevřela mně ruku, „ale mám strach.“ Zachichotala se, ale jakýmsi pasivně agresivním způsobem, takže jsem se trochu děsila, jestli nebude následovat záchvat paniky. „Sarah,“ prohlásila jsem přísně, „jsou jen vypnutý světla, to je všechno. Pořádně dýchej ústy a zhluboka vydechuj.“
„Je mi vedro.“

„Tak se napij vody.“ Hmatala jsem po stole a shodila na podlahu část příboru. „Tady máš.“
„Myslím, že si budu muset svlíknout svetr.“
„Tak si ho svlíkni.“
„To nemůžu,“ prohlásila šeptem. „Nic pod ním nemám.“
„Sarah, tady tě nikdo nevidí, tak je to jedno. Sundej si ho a klidně si opři kozy o stůl. Mám sama chuť si rozepnout a stáhnout kalhoty, abych si trochu ulevila.“
„Myslím, že to budu muset udělat. Jsem úplně přehřátá.“
„Tak už to, prosím tě, udělej. Udělej si pohodlí,“ přemlouvala jsem ji, vstala a hmatala jsem kolem sebe, dokud jsem na ni nesáhla. „Nechceš, abych ti nalila na hlavu sklenici vody?“
„Ne, to ne. Budu v pořádku,“ prohlásila a zhluboka dýchala. Jakmile si svlékla svetr, uklidnila se. Pak přišel k našemu stolu Brian.
„To jsem já,“ prohlásil šeptem. „Všechno v pořádku?“
„Ano,“ odpověděla. „Jsem jen trochu klaustrofobická. Nemohla bych dostat trochu vody?“
„Já bych si dala ještě Ketel One,“ dodala jsem. „Určitě jsi v pořádku?“ zeptala jsem se Sarah.
„Jo, jsem. Už se posaď.“
„Sarah?“
„Kdyby ses měla milovat dvě hodiny s vrchním číšníkem nebo půl hodiny se Star Jones, co by sis vybrala?“
„Vrchního číšníka.“
Nahmatala jsem svoji židli a posadila se právě v okamžiku, kdy se vrátil Brian a položil mi ruku na rameno. „Ahoj,“ řekl, „to jsem já.“
„Já vím.“
„Pokládám vám vodku napravo,“ sdělil mi a vedl moji ruku tak, aby se dotkla sklenice. „A vám, Sarah, dávám vodu taky napravo.“
Po deseti minutách se Brian vrátil a posadil k nám dvě mladé Angličanky. Jedna byla velmi příjemná, ale druhá zřejmě nechtěla mít s Američankami nic společného. Usoudila jsem tak proto, že když jsem je pozdravila, ona zamumlala: „No, to jsme to chytly, jsou to Američanky.“
Dokážu pochopit názor cizinců, že Američané jsou hluční a mají nepřístojné chování. Mnozí z nás, včetně mě, takoví jsou. Ale to, že máme prezidenta, který nedokáže vyspelovat slovo „auto“, ještě neznamená, že jsme pro něho hlasovali. Společně s obrovským počtem jiných voličů počítám dny, kdy převezme úřad Barack Obama nebo Ryan Seacrest.
Ta příjemná dívka se zeptala, zda jsme v této restauraci poprvé, a jak jsme se o ní dozvěděli. Sarah vpadla do hovoru a vysvětlila, jak ji vypátrala na internetu, jak vznikla v Paříži a bla bla bla. Příjemná dívka byla do výzkumu a plánování zjevně stejně zapálená jako Sarah, a když to nepřichází od někoho, kdo je vám blízký, může to být příjemnější. Řekla jsem si, že až budeme samy, budu to muset Sarah říci.
Sarah dívce sdělila, že se nám tady moc líbí a že je to nejlepší chvíle z celého našeho pobytu v Londýně. „Máte štěstí, že žijete v tak úžasným městě,“ prohlásila a vzrušeně si povzdechla.
„To je pravda,“ prohlásila jsem ve snaze zapojit se do konverzace.
V té chvíli se vložila do rozhovoru i nepříjemná dívka.
„Je asi pěkný dostat se do civilizace, co?“
Než jsem stačila odpovědět, přišel Brian a naklonil se nad námi. „Ahoj, to jsem já.“
„Ano, Briane. To víme. Vždycky jste to jen vy. Já jsem já a vy jste vy.“
„Dámy, omlouvám se, ale musím vás požádat, abyste si oblékly svetr a kalhoty.“
„Cože?“ vykřikla nepříjemná dívka sedící po mé pravici. „Co jste zač, nějaký lesby?“ zaječela s nosovou výslovností.
„Ne,“ odpověděla jsem, „nejsme lesby. Bylo nám horko a kamarádka měla potíže s dechem. Myslely jsme si, že nás nemůže nikdo vidět, protože je tady naprostá tma.“
„Nevědí snad holky u vás nic o slušným chování?“ vyjela na nás.
„A teď ti něco řeknu já,“ obořila jsem se na ni. „Jsi zlej člověk. Měla bys bejt otevřenější a nesoudit lidi podle toho, z který jsou země. Já si tě taky neptám, proč chlapi u vás nemaj obřízku.“
„To je tedy úžasná odpověď,“ prohlásila.
„Přitom je to odporný. Vypadaj jak hrabáči a je mi to protivný,“ prohlásila jsem a cpala se při tom do džínsů. „Sarah, nepůjdeme?“
„Jdeme!“ řekla a zařvala: „Briane, to jsme my!“
O tři minuty později jsme byli v přední místnosti a odemykaly skříňky. Zaplatily jsme účet, vrchnímu číšníkovi, který před námi uhýbal očima. Bylo zřejmé, že se již dozvěděl o našem striptýzu a nepokládal to za vhodné. „Au revoir,“ řekla Sarah a odešly jsme.
„Cheers!“ zavolala jsem tak vesele, jak jsem dokázala. „Nedáme si někde fish and chips?“ navrhla jsem Sarah.
„Máš rozepnutej zip,“ oznámila, zavrtěla hlavou a vstoupila do silnice, aby zastavila taxík. „Kdy sis svlíkla kalhoty, Chelseo, a proč?“
„Chtěla jsem tě podpořit! Z náklonnosti k tobě.“
„To bylo od tebe hezký, díky.“
„Není zač.“
Nasedly jsme a Sarah požádala taxikáře, aby nás vzal někam, kde mají fish and chips.
„Musí tam bejt ale taky bar,“ přála jsem si.
„Ano,“ souhlasila. „Restaurace, kde podávaj fish and chips.“
„Začínám si už připadat trapně, že jsem Američanka,“ svěřila jsem Sarah. „Mám pocit, že naší jedinou nadějí jsou dvojčata Olsenový, ale co to říká o nás?“
„Moc ne. Taky nesnášíte Američany?“ zeptala se taxikáře, který vypadal nejspíše na Pákistánce.
„Proč? Není důvod,“ odpověděl. „Jen ty hlučný. Dávaj dobrý dýška.“
„To jo,“ řekla jsem, vytáhla peněženku a dala mu dvacet liber.
„Mohla jsi počkat, až dojedem na místo,“ napomenula mě Sarah. „Navíc si myslím, že dvacet liber je za pětiminutovou jízdu trochu přehnaný.“
„Jestliže neexistuje jinej způsob, než si jejich respekt koupit, pak to budu dělat takhle.“
„To je velice šlechetný, Chelseo.“
„Vezmu vás do Fish Central v de Barbicon,“ informoval nás taxikář svým pákistánským akcentem.
„Cheerios,“ řekla jsem. „Pozdravujte vaši matku.“
Vešly jsme se Sarah do restaurace a byly usazeny v zadní části vedle staršího páru. „Dala bych si cigaretu,“ prohlásila Sarah.
„Vždyť nekouříš,“ namítla jsem.
„Kouří tady každý a po dni, jakej jsme měly, by se hodilo mezi ně zapadnout. Nerozumím tomu. Ještě včera se k nám všichni chovali hezky a dneska se zdá, že nás nenáviděj.“
„Víš, co mi nedává smysl?“ zamyslela jsem se. „U nás máme víc cizinců než kdekoliv jinde a takhle s nima nezacházíme. Já bych se nikdy k nikomu, kdo je v Americe na návštěvě, nechovala špatně.“
„No, my pouštíme do země každýho. Možná si postěžujem na lidi, který neuměj řídit, ale to je tak všechno.“
„A na lidi, který vlastní řetězec Seven Elven,“ dodala jsem. „Ale jinak jsem hodně otevřená.“
„Opravdu bych si dala cigaretu.“
„Hlavně ji tady od nikoho nechtěj. Můžou dostat vztek, že žebráme, a svádět to na naši zem.“
„Sežeň ji od někoho ty,“ vyzvala mě. „Já nemám náladu se s někým bavit.“
Pohlédla jsem na starší pár sedící vedle nás. Oba kouřili. Naklonila jsem se k nim a svým nejlepším britským akcentem řekla, „Mohla bych vás požádat o cigáro?“
Byli příjemní a jednu mi podali. Dala jsem ji Sarah. „Díky,“ řekla dvojici a zaklonila se. „Styděla jsem se požádat o ni sama.“
Podívala jsem se na ni a v duchu se ptala, proč jsem cigaretu musela vyškemrat já, když se s těmi lidmi baví. O dvacet minut později jsem se divila, proč si s tím párem ještě stále povídáme. Navíc jsem nadále mluvila se směšným anglickým přízvukem.
„Kde jste vyrůstala?“ zeptal se muž. „Máte zajímavej akcent.“
„To ano,“ vmísila se s úsměvem do hovoru, „řekni jim to, je to zajímavej příběh.“
„No,“ začala jsem a pátrala v hlavě po něčem, co by bylo alespoň trochu pravděpodobné. „Narodila jsem se v Devonshiru a rodiče se rozešli, když mi bylo pět. Pak jsem bydlela v malým městečku, který se jmenuje Lewisham, jižně od Londýna.“ Věděla jsem o Lewishamu jedině proto, že jeden můj bývalý přítel byl odtamtud a před lety jsme tam měli jet navštívit jeho matku. Bylo to jediný místo za Londýnem, o kterým jsem něco věděla.
„Znám Lewisham dobře,“ řekl pán. „V který části jste žila?“
„Řekni mu, Chelseo, kde jsi bydlela,“ pobídla mě Sarah.
Měla jsem chuť ji zfackovat. Proč to dělá, když jsem pro ni před chvílí vyškemrala cigaretu? Kdybych věděla, že se z toho páru stanou moji noví nejlepší kamarádi, mluvila bych normálně.
„No, už si přesně nevzpomínám, bydleli jsme tam jen pár let, ale bylo to přímo naproti parku, když se přijíždí od Whiteheath.“ Nedokázala jsem si vzpomenout na název ulice, ale pamatovala jsem si, že tam byl obrovský park a za ním čtvrť pro bohatší vrstvy, o které jsem se domnívala, že se jmenuje Whiteheath.
„Myslíte Blackheath?“ zeptal se muž.
„Jasně, to je ono, věděla jsem, že tak nějak.“ Jeho manželka a Sarah se rozesmály, jako by byly na mé straně, ale v mužových očích vzrůstala nedůvěra a pokračoval ve vyptávání.
„A kde jste žila pak?“
„V jedenácti mě poslali do internátní školy v Kalifornii, kde jsem strávila sedm let.“
„A jak se vám podařilo udržet si anglický přízvuk?“
„Chodila jsem s jedním anglickým klukem. Byl to v podstatě jedinej člověk, s kterým jsem se bavila.“
„V jedenácti letech?“
„Ne, to víte, že ne!“ vyhrkla jsem, protože jsem zapomněla na věk, který jsem udala. „Začali jsme spolu chodit až ve dvanácti.“
„Mohla bych požádat ještě o jednu cigaretu?“ zeptala se ženy Sarah.
„To se divím,“ prohlásil muž nedůvěřivě. „Lewisham je dělnická obec. Jak to, že si vaši rodiče mohli dovolit dát vám takový vzdělání?“
Nezamlouval se mi rychlý sled otázek, kterými mě zasypával, ani nevhodnost jeho zájmu o příjmy mé rodiny. Nic mu do toho nebylo a zcela evidentně nevyrůstal ve stejné etiketě, v níž jsem byla vychovávána anglickými jeptiškami či jinými učiteli v internátní škole, do které jsem nikdy nechodila. Začala jsem žvýkat svoji smaženou tresku stále pomaleji a pomaleji, abych získala čas na vymyšlení věrohodných odpovědí na otázky mého vyšetřovatele.
„No, dostala jsem stipendium.“
„To je úžasný,“ prohlásila jeho manželka. „Strašně zajímavý.“ Viděla jsem díky její upřímnosti a dobrosrdečnosti, které se zračily v každém jejím úsměvu, že skutečně věří tomu, co jsem řekla.
„Co to bylo za stipendium?“ zeptal se Hitler.
Věděla jsem, že má odpověď bude ostrá, a nehodlala jsem vyhrknout nic směšného. „Kuželky.“
„Cože? Kuželky? Vůbec jsem netušil, že je možný dostat na to stipendium,“ zakvílel. Sarah si uvědomila, že nastal čas, aby přispěchala na pomoc.
„Ale ano, ve Státech je to běžný! Je to obrovsky populární sport a Chelsea patří ke špičce.“
„Už jsem vám toho o sobě řekla dost,“ ohradila jsem se. „A jak jste se vůbec seznámili vy dva?“
Žena, která se jmenovala Anne, nám začala vyprávět, že byla fanynkou jeho hudební skupiny, jezdila všude s nimi a teď už jsou spolu dvacet let. Sarah se jich zeptala, v jaké skupině hrál. „Pravděpodobně jste o nás nikdy neslyšela, ale říkali jsme si Eagles,“ pronesl pyšně.
„Neříkejte!“ vykřikla Sarah. „To víte, že jsem o vás slyšela!“ Dokonce i já, která jsem měla doma jen největší hity Whitney Houstonové a Hilary Duffové, jsem věděla, že Eagles byla známá skupina. Nemohla jsem uvěřit, že sedíme s Donem Henleyem a jeho manželkou.
Vyprávěli nám pak o svých turné po Novém Zélandu a Irsku a o drogách, které brali, a mejdanech, jichž se zúčastnili. Tato část rozhovoru se mi samozřejmě líbila a kladla jsem jim specifické otázky o účincích různých druhů extáze, které zkoušeli. V okamžiku, kdy padla zmínka o Irsku, jsem se chtěla dozvědět vše o skřítcích, ale věděla jsem, že vyslovit toto slovo předstíraným anglickým akcentem nebude snadné. Zkusila jsem si to několikrát potichu, dokud se mě nezeptal, zda jsem v pořádku.
„Jak se říká těm malejm zelenejm tvorům?“ zeptala jsem se.
„Žáby?“
„Ne, já myslím ty, který žijou v Irsku.“
Všichni tři na mě s obavami upřeně hleděli, dokud mi Sarah nepřišla na pomoc. „Má ráda malý věci,“ prohlásila. „Myslela skřítky.“
„Aha,“ kývl muž a pokračoval. „Takže jsme se do sebe zamilovali, zůstali jsme spolu, a tak to je, i když už máme vrchol života za sebou. Pořád jsme šťastný jako dvě hrdličky.“
Sarah vždy začala skoro slintat, když nějaký muž otevřel ústa. Nemohla uvěřit, že jsme v náhodně zvolené restauraci s fish and chips narazili na takový idol. „To je neuvěřitelný,“ opakovala stále znovu dokola.

„Máte nějaký děti?“ zeptala se jich.
„Nemáme. A co vy dvě?“
Sarah řekla, že žádné nemá, a já se chystala učinit totéž, dokud jsem si nevzpomněla, že se mohu pyšnit dvěma.
„Já jo,“ řekla jsem. „Devět a čtrnáct let. Každý má jinýho otce.“
„Jak se jmenujou?“ zeptala se žena ze zdvořilosti.
„Earl … a Earl.“
Sarah mě přerušila otázkami o tom, kolik cen dostala jeho skupina, a kolik hitů natočili. Byl velmi polichocený, ale všechno zlehčoval. Jeho skromnost byla okouzlující.
Pocítila jsem úlevu, že se pozornost přesunula od mé osoby jinam, ale nabyla jsem sebedůvěry a chtěla jsem opět s něčím přijít do debaty, aniž bych hovořila o sobě.
„Dovolte, abych se vás na něco zeptala,“ přerušila jsem je. „Jaké to je soupeřit se všemi těmi Brity, který vám zřejmě vykrádají vaše věci? Amy Winehousová, Lily Allenová, Shakira.“
„Můžete nám přinést účet?“ zařvala Sarah na číšníka přes celou restauraci.
„Cheers,“ řekla jsem oběma, když jsme spěšně zaplatily a zvedly se k odchodu.
„Cheers,“ odpověděli a políbili Sarah na rozloučenou. Na mě se jen trapně usmáli a spokojili se s tím, že mně podali ruku. Pak ještě Don dal Sarah svoji vizitku.
„Ty bys měla psát pohádky,“ prohlásila Sarah, když si omotávala šálu kolem krku. „Nechápu, proč píšeš příběhy ze skutečnosti, když máš nejmíň tolik představivosti jako J. K. Rowlingová.“
„Raději si něco rychle a spontánně vymyslím podle okamžitý situace.“
„Ne, Chelseo, tak se lidi dostávaj z obtížnejch situací, ale ty lžeš naprosto zbytečně a především absurdně. Někdy vypustíš věci, jaký by mně vůbec nenapadly.“
„Proč by tě taky měly napadat, když to jsou moje výmysly?“
„Ty mě udivuješ,“ odpověděla. „Myslím, že můžeš skončit jako naprostá sociopatka.“
„To není vyloučený,“ souhlasila jsem.
Sarah vytáhla z kapsy vizitku, kterou jí dal Don Henley, studovala ji a pokoušela se přečíst jeho jméno. „Chelseo, co znamená tohle?“
„Co?“ zeptala jsem se a naklonila se k ní, abych lépe viděla.
„Je tady napsáno ‚The Equals‘?“
„Opravdu, je to tam.“
„Jak jsem mohla bejt tak hloupá! Jmenuje se Pat Lloyd a já myslela, že je to Don Henley.“
„Já taky. Neměla jsem nejmenší představu, jak Don Henley vypadá.“
„Ani já,“ přitakala jsem.
„Můžu jen bejt ráda, že jsem se neztrapnila před hudební legendou, nic jinýho k tomu nemůžu říct.“
„Jsem si jistá, že to jednou určitě uděláš.“
Onoho večera jsem ležela s otevřenýma očima v hotelovém pokoji, poslouchala, jak Sarah chrápe, a přemýšlela o tom, že se nikdo jiný, koho znám, nedostává do takových situací jako já. Bylo mně už třicet a neměla jsem nejmenší tušení, jestli existuje nějaká věková hranice, kdy se mé chování změní.
Po namáhavém přemýšlení doprovázeném škytavkou jsem došla k závěru, že za všechno mohou Angličané. Jsou zodpovědní za to, že se stydím za své domorodé americko-židovsko-mormonské kořeny. Kdyby mě neustále nediskriminovali, nesnažila bych se používat falešný akcent, abych zapadla mezi ostatní Velkobrity.
Ten večer jsem se pomodlila. Nejen za Anglii, ale i za mé děti. Doufala jsem, že Early nikdy nepotkají taková protivenství, jakým jsem musela čelit já v Dans le Noir. Modlila jsem se za jejich budoucnost, za to, aby se jim dobře dařilo, a především za to, aby měli dobré způsoby a poslali mi děkovnou pohlednici. Poslala jsem oběma DVD s mým půlhodinovým vystoupením v Comedy Central již před dvěma měsíci a ani jeden z nich se dosud neozval.


Knihu Kamarádka vodka vydalo nakladatelství Columbus.


Čtěte také:

Vulgární, šokující... a přesto zábavná a oblíbená


Komentáře   

 
Jindřich Štantejský
0 Jindřich Štantejský 2009-11-29 12:31
V daném příběhu je největší chudinka zřejmě autobiografická hrdinka Sarah, která musí holt používat ne sobě zcela vlastní akcent proto, aby zapadla mezi "Velkobrity?"
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
Jindřich Štantejský
+1 re: Jindřich Štantejský 2009-11-29 12:33
Cituji Jindřich Štantejský:
V daném příběhu je největší chudinka zřejmě autobiografická hrdinka Sarah, která musí holt používat ne sobě zcela vlastní akcent proto, aby zapadla mezi "Velkobrity?"
teda pardon:-D Chelsea:-DD
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Aktuality

  • 7. ročník festivalu HorrorCon

    Již 7. ročník HorrorConu se dočkal několika změn. Tentokrát se všichni fanoušci horroru ve všech jeho formách umění vypraví 22. října do klubu Kotelna v pražských Strašnicích a navíc přijede jeden exkluzivní zahraniční host.

    Číst dál...  
  • Duna potřetí

    Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení