Ukázka z knihy: Dějiny světla

• 

Ukázky z knih

Vytvořeno 8. 11. 2013 2:00

Autor: Redakce

Napadlo vás někdy, jak by vypadal příběh napsaný paprskem světla? Za prvé nebyl by to obyčejný příběh, ale neobyčejný osud; za druhé jeho hrdinou by byl fotograf, opatrovník světla; a za třetí byl by to osud plný stínů, samozřejmě.

Kdo to vlastně byl František Drtikol? Dandy z hornického maloměsta, světově známý fotograf, jehož živnost krachovala, mistr aktů, jenž nikdy neměl štěstí na ženy, mystik a buddhista, který uvěřil v komunismus; muž mnoha vnějších rozporů a jejich vnitřní syntézy.

Jan Němec (1981) přichází s rozsáhlou a pro současnou českou prózu zcela nezvykle pojatou románovou freskou, uměleckým a duchovním Bildungsromanem, který pokrývá více než půl století: ožívají zde příbramské stříbrné doly, Mnichov v době secese i prvorepubliková bohéma, po řádcích se procházejí nahé modelky a světlo zatím nepozorovaně splývá s vědomím…

Ukázka:

Krev se v tobě jen vaří, takhle sis svou budoucnost nepředstavoval. Ale v kvartě jsi zaznamenal nedostatečnou z němčiny a latiny a otci nezbylo než se smířit s tím, že ve vyšším gymnáziu pokračovat nebudeš. Co s tebou? Vzal by tě k sobě do krámu, ale tomu se dařilo čím dál hůř. Chvíli uvažoval, že by tě mohl poslat do Prahy do nějakého lahůdkářství nebo cukrárny, aby ses zaučil v luxusním sortimentu a dostal se mezi klientelu, která nemá hluboko do kapsy. Ale pak dostal skvělý nápad: Nasadí Mattasovi do hnízda kukaččí vejce!
Za všechno samozřejmě mohl Šípek, ten kůň. A pak také skutečnost, že Drtikol starší jako většina jeho současníků sledoval pokrok se zatajeným dechem a moc dobře věděl, že málokterý vynález se stal tak populárním jako fotografie.
Ateliér Antonína Mattase sídlí na rohu Plzeňské a Svatojanské ulice, mezi C. k. poštovním a telegrafním úřadem a Hudebním ústavem. Odbočíš z ulice do průjezdu a projdeš růžovou zahradou k nízkému domku ve dvoře. Neochotně vezmeš za kliku lehkých dřevěných dveří a ocitneš se v poněkud stísněné chodbičce. Z ní vedou dvoje dveře — ty nalevo do malého krámku přepaženého v polovině pultem, ty napravo do čekárny. V krámku se prodávají propriety pro fotoamatéry: skleněné desky různých rozměrů a kvality, první celuloidové filmy, kopírovací papíry, expoziční tabulky, vybavení do fotokomory atd. Na pultu stojí kalamář s perem a několik razítek, ale skutečnou jeho dominantou je čerstvě zakoupené, velké mechanické počitadlo.
Vejdeš do čekárny, kterou zdobí portréty a skupinové snímky podle dobových zvyklostí. Trochu se vymyká jen zarámovaná platinotypie rodiny v zahradním altánu, na níž si jedno dítě rozmázlo nohy, jak dělalo stojku; těžko říct, zda šlo o chlapcův spontánní projev, anebo se fotograf nacházel v neobvykle žertovné náladě.
Z čekárny se vchází do samotného ateliéru. Zaklepeš, Mattas si tě změří a kývne. Severní stěna a část stropu je prosklená, tabulemi z čirého a mléčného skla proudí denní světlo a rozlévá se po dřevěné podlaze z prochozených prken. Jsou tu rozkládací zástěny a bílé nařasené závěsy na kolejnicích, u stěny pak různá malovaná pozadí, která zákazníka zasadí buďto do luxusního biedermeierovského salonu, anebo do jakési mytologické zahrady s klokotajícím pramenem v popředí a můstkem a starými stromy v dáli. Bytelné křeslo několikrát předběhlo ve frontě na čalounění své chudší sourozence z čekárny. A v rohu ateliéru je odloženo pár nesourodých dekorací ze skladiště dějin: sádrový odlitek hlavice dórského sloupu, velká kameninová váza s uraženým uchem a kus točitých barokních schodů.
Uprostřed ateliéru trůní kamera na masivním kuželovém podstavci.
Tak tohle je můj Goldmann, pronese Mattas, když ti ateliér předvádí. Majetnicky položí ruku na dřevěný rám takřka metrového přístroje a zabubnuje prsty: Jeden z nejlepších vídeňských výrobců už v době mokrých desek. Pak v rychlosti přidá několik poznámek, které si většinou nedokážeš spojit s ničím určitým. Pravý kožený měch s dlouhým výtahem. — Solidní základní deska s pevným objektivovým rámem. — Prkénko pošinovací nahoru dolů a doleva doprava. — Zadní rám s jemným posunem pomocí pastorků. — Neobyčejně ostré a přesné zaostřování na matnici. — Multiplikátor pro kazety. — A všimni si také stativu: masivní a zároveň flexibilní, umožňuje natáčení a sklápění kamery do všech stran a úhlů.
Pak se zatváří ještě důležitěji: A pozor, objektiv. Vidíš, co je tu vyryto? Voigtländer! Speciální portrétní objektiv s vysokou světelností a velmi jemnou kresbou. Tahle firma vyrobila kdysi vůbec první objektiv, který za něco stál. Říká ti něco jméno Josef Petzval?
Zakroutíš hlavou.
A co se to v té škole vlastně učíte? Když našinec dosáhne světového úspěchu, ani vám to neřeknou. A to o sobě tvrdí, že jsou vlastenci?
Mattas se ve svém oboru orientuje a není to špatný fotograf. V každém městě se dá najít nějaký takový. Jsou to praktici řemesla, kteří se vyrojili ve dvou vlnách: v šedesátých letech devatenáctého století nastalo vizitkové šílenství, které z fotografie učinilo výnosnou živnost, a o nějakých dvacet let později se praxe zásadně usnadnila objevením technologie suchých želatinových desek. Právě na této druhé vlně se vyhoupl také Antonín Mattas. Žádné umělecké snímky od něj nešlo očekávat, ale o to také nikdo nestál. Co bylo vynalezeno rodinné album, patřilo v lepších rodinách k dobrému tónu průběžně ho zásobovat.
A teď ti předvedu, jak to všechno funguje v praxi, slibuje Mattas. Jdi si stoupnout tam, mávne rukou k malovanému pozadí.
Postavíš se před malbu rajské zahrady v horách a napjatě čekáš, co se bude dít.
Mattas si stoupne za velký přístroj a začne jím pošinovat. Namířím a snížím, říká a otočí velkou klikou, oddálím, mumlá a naučeným pohybem nohy odjistí kolečka stativu. Ještě chvíli tam něco kutí, moc přitom nemluví, a co si přes hlavu přehrne černé sukno, stejně mu není rozumět.
Stojíš tam jako tvrdé y, ohlédneš se za sebe do rajské zahrady a nejistě přešlápneš. Nedávno tě z ní vyhnali, dva cherubíni zkřížili plamenné meče za tvými plány jít na akademii. Znovu se tě zmocní zlost na otce, že tě sem poslal do učení. Proč právě sem? Fotografie je proti malířství tak tupá, taková hloupá služka skutečnosti, omalovánka pro pitomce, kteří nemají žádné tvůrčí nadání. Kdyby tě radši nechali malovat ta zdobná pozadí! Jenže otec řekl, že z kumštu penze nekouká, matka tě pohladila po hlavě, Ema výskla, že konečně bude mít portrét, a tím to pro ně bylo vyřízené.
Když už to postávání nemůžeš vydržet, řekneš: Můžu si to zkusit?
Hoho! Slyšíte ho? vyhrabe se Mattas zpod černé plachty. Je tu první den a chtěl by obsluhovat kameru! Goldmanne, slyšíš to? Udělá několik rázných kroků směrem k tobě a zašermuje prstem. Tak abychom si v tom udělali jasno: kamery se ani nedotkneš! A za druhé: jsi tu v učení, takže bys mě měl správně titulovat.
Nechápavě na něj hledíš.
Říkej mi prostě mistře.
Vůbec nic jsem nepochopil, říkáš.
Mattas zakleje a zavolá asistenta. Ze zadní místnosti se vynoří rozložitý muž, všimneš si, že při chůzi neohýbá nohu. Bohouši, v rychlosti, říká Mattas, máme učedníka, jmenuje se Francek Drtikol. Všechno mu pak ukážeš, co a jak má vzadu zastat, ale teď si prosim tě sedni támhle.
Bohouš si sedne na stoličku a opře se rukama o stehna. Přejdeš k Mattasovi a ten ti netrpělivě předvádí, jak se fotografuje. Když tě vezme pod ustavovací sukno, jste tím oba trochu zaskočení, v té tmě máte náhle hlavy těsně vedle sebe. Ale veškerou tvou pozornost poutá zářící vizírka. S hlavou pod látkou, ale s rukama venku Mattas posunuje rámem a na matnici se z prvobytné mlhy vynořuje převrácená postava muže, projasňuje se a získává pevné obrysy, jako bys ty sám předtím omdlel a nyní přicházel k vědomí.
Víc se však Mattas nemíní zdržovat. Takhle se komponuje, říká ještě a rychle zahýbe kamerou doleva doprava. Ale nejjistější stejně je umístit zákazníka na střed, vypadá pak důležitějc.
To je všechno? ptáš se.
To je všechno, mistře? ušklíbne se. Až máš zaostřeno, zafixuješ zadní desku šroubem, aby se už nehnula. Místo matnice zasuneš plotnu a spočítáš expozici. Můj Goldmann má hned za objektivem pneumatickou závěrku a uprostřed objektivu revolverovou clonu. Víš, co je to závěrka a clona, že?
Zakroutíš hlavou.
Proč tě otec vlastně poslal zrovna sem? zeptá se Mattas nakvašeně.
Pokrčíš rameny, to by tě taky zajímalo.
Tak dneska už toho necháme, říká. Viděl jsi, jak se to dělá, a teď ti Bohouš ukáže, kde bude tvoje místo.
Po cestě do kopírny Bohumil říká: Závěrka, to je jako dyž votevření voka, záleží na tom, jak dlouho světlo na plotnu dopadá. A clona, to je zas taková jako zornice, co ji má vobjektiv v sobě, rozšiřuje se a zužuje. A tohlencto musíš dát dohromady, aby toho světla bylo tak akorát.