Psaní beru jako svůj koníček

• 

Rozhovory

Vytvořeno 13. 3. 2023 1:00

Autor: Veronika Pechová

„Vždycky jsem věděla, že jednou budu psát knížky, jenom jsem si k tomu chtěla správně dozrát,“ přiznává Dagmar Digma Čechová, pro kterou je psaní koníčkem. Působí jako jazyková korektorka a editorka.

Své první básničky jste napsala již v pěti letech. Ve druhé třídě ZŠ vaše verše přednášeli vaši spolužáci. Ve třetí třídě vaše práce otiskl časopis Ohníček. O čem byla vaše raná poezie? Pamatujete si některé ze svých veršů dodnes?
Pamatuji si ten úplně první: „Šla slepice na procházku, vedla červa na provázku.“ O něco později jsem jej doplnila o další: „Kohout jí to nevěřil, tak ho sezob k večeři.“ Ale to jsem opravdu ještě nechodila do školy, takže logiku v tom úplně nehledejte. Pak mě paní učitelka poplatně dané době (bylo to ještě v socialismu) navedla na témata obdivu k hasičům a pionýrům, až jsem skončila klasicky u veršíků pro rodinu a kamarády. Máme dochované přáníčko pro maminku z doby, kdy mi bylo asi osm:

„Má milá maminko,
už nejsem miminko.
Ráda ti pomáhám,
ráda tě také mám.
Dovedu si představit,
jaké by to mohlo být,
kdybych tě neměla,
kdybych osaměla.
Proto jsem tuhletu
básničku složila,
aby jsi matičko
všecičko věděla.“

Básničky jste po čase opustila a začala psát pohádky, na mateřské jste se dostala ke psaní scénářů a divadelních her pro děti a dospělé ochotníky a to vám vydrželo patnáct let. Co vás na psaní divadelních her bavilo a zahrála jste si v nějaké?
Ve scénářích jsem se dlouho realizovala. Dvakrát ročně jsem napsala pohádku ve verších a pak ji připravila pro rodiče a školu v Novém Kníně. Veršovali mi tam puberťáci, často ti největší „sígři“, které to bavilo a „balili na to holky“. K dospělému ochotnickému souboru jsem původně přešla jako herečka, hráli jsme staré hry, kterým jsem říkala „černobílé filmy pro pamětníky“, a protože se soubor postupně omlazoval, přišla poptávka po něčem oddechovějším, modernějším. Takže jsem napsala první scénář divadelní hry (tehdy to byla zmodernizovaná verze známé pohádky, která se ale v našem podání jmenovala Tři kožíšky pro Kotelku), kterou jsem si i zrežírovala a zahrála si v ní. A tak mi to už zůstalo. Později jsme založili divadelní soubor i u nás v Kytíně a tam jsem v tom pokračovala. Tahle trojkombinace mi skvěle vyhovovala, stejně jako to, že jsem zásadně psala komedie, které herce bavily hrát a diváci se u nich smáli. Užívali jsme si tu reálnou okamžitou zpětnou vazbu.

Jste autorkou několika knížek pro děti. Co vás přivedlo k psaní pro malé čtenáře?
Pohádky jsem psala na zakázku pro společnost, která z nich vyrábí personalizované knížky (originalniknihy.cz), tedy vychází vždy právě jeden kus pro konkrétní dítě, kde ono je hlavním hrdinou. Nedají se nikde jen tak koupit, musíte si zadat objednávku právě pro obdarovávané dítě, doplnit o něm osobní detaily – jméno a příjmení, datum narození, adresu, s kým žije, barvu očí a vlasů, oblíbenou barvu, nejlepšího kamaráda… a tyto informace se v knize objeví. Výsledkem je skutečně „jeho“ příběh, ke kterému já jsem psala kostru. Většinou jsem dostala zadanou jen cílovou skupinu (věk), někdy konkrétní téma, samotný příběh byl ale zcela na mě. Těší mě, že právě ty své příběhy vídám mezi nejoblíbenějšími od dané firmy.

V roce 2020 vám vyšla první knížka pro dospělé nazvaná Nemusíš! Pak přišly další, jako Nesejdeš z cesty, Okno s dívkou a ptáčkem, Jedna z pěti, Co když žádné zítra nebude? a letos vám vychází romány – Podívej se podruhé…, Víš, že nemusíš? a Kdo ti píše? O čem ráda píšete? A co vás přivedlo k psaní beletrie?
Vždycky jsem věděla, že jednou budu psát knížky, jenom jsem si k tomu chtěla správně dozrát. Kromě tréninku ve slohu a později v podobě psaní scénářů šlo také o orientaci v knižním průmyslu, která mi hlavně na začátku určitě hodně pomohla. Většinou zpracovávám témata obyčejných žen, na která sama narážím – ať už se stala přímo mně, nebo někomu z mého okolí. V mých knihách tak najdete spoustu autobiografických prvků zakomponovaných do vyfabulovaných příběhů. Postupně jsem zpracovala ta, která mě nějakým způsobem tížila nebo oslovovala zevnitř, a teď mi často stačí jedna věta nebo obraz a vzbudí ve mně otázku, jak by se daly rozvinout. V tomto ohledu jde mozek „natrénovat“ – aby si všímal, aby nepřehlížel situace, které by mohly vést k další knize, jež osloví mnohé čtenáře. Baví mě i dávat sama sobě výzvy – nechci chrlit knihy jako přes kopírák, a proto jsou mnohdy velmi různorodé. Zatím mi vycházela vždy dvě čistě ženská témata a pak jedna kniha, kde je hlavním hrdinou muž, teď si tuto pravidelnost poněkud naruším, protože vyjde pokračování úspěšné prvotiny Nemusíš! a po ní kniha, psaná rovnocenně z pohledu dvou hrdinů – ženy a muže. Soustředím se zejména na témata mezilidských vztahů, ale romantiku v mých knihách příliš nehledejte. Život totiž nebývá jako z romantických filmů a já píšu příběhy z reálného života. V aktuálně vyšlé novince jsem například zpracovala téma domácího násilí (nebojte se, není tam nic drastického), ale opačně, než jak jej většinově chápeme. Manipulátorem je zde totiž žena a obětí muž, jemuž jsem přisoudila roli sobě dobře známou – je to spisovatel.

Pracujete na nové knížce? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?
Kdybych právě pracovala na nové knize, nejspíš bych vám nebyla schopná poskytnout rozhovor :) . Já totiž vždycky říkám, že jsem druh spisovatele „psavec záchvatovitý“ – své příběhy nosím týdny či měsíce v hlavě, rozvíjím je například při vaření či řízení, a jakmile uzrají, opouštím běžný svět a zavírám se do svého. Začnu psát a cca za 8–10 dní ve flow napíšu celý román. Nepotřebuji jíst ani spát, příběh mě nepustí, dokud není napsána poslední tečka. Takže teď právě jsem ve fázi, kdy vím, o čem bude příští příběh, ale ještě nemá dostatečně jasné kontury na to, abych se do něj pouštěla. Jakmile dozraje, zavřu se opět na své chatě a nikdo mě pár dní neuvidí.



Jste spisovatelka, editorka, jazyková korektorka, jako redaktorka jste pracovala v literární agentuře, byla šéfredaktorkou lifestylového časopisu Tukutuku. Ve které z vašich profesí se cítíte nejlépe?
Psaní beru jako svůj koníček. Co se týče práce, většinou dnes dostávám zakázky buď od nakladatelství, nebo přímo od autorů a jedná se o nejčastěji o korektury, případně redakce textu. Obojí má své nesporné výhody – díky zakázkám od nakladatelství si rozšiřuji obzory a dostanu se i k textům a tématům, které bych jinak sama nevyhledávala. Takže třeba pracuji jeden den na laické učebnici astrofyziky, další na dětské knize o bakteriích a pak zase na erotickém románu, knize o exotickém ptactvu či skutečném příběhu sériového vraha. Moc mě baví pracovat zejména se začínajícími autory, kterým mohu pomoci a předat to, co sama vím, a pak sledovat úspěch jejich knihy na trhu.

Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, někdy terapie nebo od všeho něco, co se skloubí a vytváří celek?
Bohužel je velmi těžké se na našem trhu uživit vydáváním knih. Na to už musíte být hodně známí a mít opravdu vysoké prodeje, aby příjem z vašich knih byl dostatečný. Ten koláč financí, které čtenář zaplatí za knihu, se u nás rozděluje systémem, který je k autorům velmi skoupý. Takže na otázku, jestli mě psaní knih živí nebo jestli jsem díky nim už zbohatla, s úsměvem odpovídám, že je to koníček, který mě peníze nestojí. Když někdo chodí na ryby nebo hraje tenis, musí do svého koníčku investovat. Já ne, já díky němu jedu na dovolenou k moři, abych načerpala potřebné sluníčko a někdy i inspiraci. Psaní knih mě velmi baví a dává mému životu smysl – už sice nesklízím bezprostřední potlesk diváků, jako tomu bylo u divadla, ale zpětné vazby od čtenářů chodí průběžně a znovu a znovu mě utvrzují v tom, že to má význam. Mnoho z nás si potřebuje od svých problémů nebo někdy stereotypních životů odskočit k těm, jež prožívá někdo jiný, a mě nepřestane těšit, když mi někdo napíše, že ho příběh zcela pohltil, dodal mu emoce a třeba ho dovedl k zamyšlení nad vlastním životem. Tím, že má témata jsou čtenářům blízká, často se s nimi ztotožní a mně pak chodí zprávy „Kdy jste byla u nás doma?“ nebo „Uvědomila jsem si, že tohle zažívám taky, jen jsem to neviděla.“ Někdy je v tom z mé strany i kousek terapie, například když mi někdo svým chováním ublíží, zpracuji to v příběhu a „vyřeším si to v něm“ – to ale čtenáři zpravidla nezjistí.

Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Dáváte přednost klasice nebo hledáte nové autory? Zaujal vás v poslední době někdo?
Bývala jsem velmi náruživá čtenářka. Jako dítě jsem byla v knihovně pečená vařená a vždy odcházela s plnou taškou – tehdy převážně klasiků: Jiráska, Němcové, Čapků. Pocházeli totiž ze stejného kraje jako já (od pěti let jsem žila v Hronově) a já jsem s nimi cítila jakousi sounáležitost. Mojí nejoblíbenější knihou dlouho byla Jarmily Loukotkové Navzdory básník zpívá. Později jsem se přirozeně přeorientovala na příběhy běžných lidí ze současnosti, kde jsem se cítila nejlépe – takže jsem hltala Třeštíkovou, Soukupovou, Hartla… Dnes už si hotovou vytištěnou knihu přečtu pouze na dovolené, protože celý den „koukám do písmenek“ knih, které teprve vydány budou. S výjimkou zadané práce od nakladatelství, kde to bývají i překladové tituly, čtu výhradně české autory a téměř vždy se jedná o kolegy, které znám minimálně z online a mnohdy i z offline světa. Nejčastěji jsou to mé oblíbené spisovatelské kolegyně a kamarádky: Petra Langová, Sabina Zelená, Miriam Blahová či Dagmar Česká. Moc ráda vidím, že naši čtenáři přichází tuzemským autorům čím dál více na chuť, a jsem přesvědčena, že máme co nabídnout.

Co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte volný čas?
Kromě toho, že celý den ležím v písmenkách, ať už právě pracuju, či píšu, a jezdím po besedách a autorských čteních, kde doháním kontakt se živým publikem, také ještě doučuji angličtinu a jsem zastupitelkou obce, kde vydávám i zpravodaj, mám na starosti kroniku či pomáhám při přípravách a organizaci kulturních akcí. Na své chatě pak pořádám spisovatelské srazy a workshopy, občas někde lektoruji tvůrčí psaní, knihy si i sama prodávám a to všechno dělám proto, že mě to baví. Jsem už mnoho let na volné noze, abych si mohla sama organizovat čas a ideálně vždy dělat právě to, do čeho mám chuť. Jsem totiž přesvědčená, že když člověk dělá to, co dělá rád, dělá to dobře – a pak to má smysl. Nepotřebuji tedy od svých běžných činností relaxovat u dalšího koníčku, nicméně si ráda posedím s přáteli, ať už v osadě Chouzavá, kde se nachází má chata a kde se za hezkého počasí scházíme u studánky, nebo třeba v hospůdce u nás v Kytíně, kam pravidelně chodím hrát šipky. Nutně potřebuju sluníčko, takže ráda cestuju do Řecka (z jehož prostředí jsem napsala už několik knih) a za mou kamarádkou, zmiňovanou spisovatelkou Sabinou do Austrálie. Jsem soutěživý typ, takže miluju stolní hry a občas se mihnu i v nějaké televizní zábavné či vědomostní soutěži – teď právě se chystá jeden projekt, díky kterému by mě snad na podzim měli čtenáři mít možnost sledovat, jak dělám něco pro své zdraví a zároveň pro naši obec. A v neposlední řadě miluju hudbu, takže jezdím na koncerty oblíbené kapely Epydemye nebo za svými kamarády, kteří hrají i na křtech mých knih – ať už litoměřické písničkářky Veroniky Lánské, či kluků z kapel okolo Radka Hoška (RH+Band nebo Friday Guitars). Mám velmi pestrý život plný úžasných lidí a jsem za to nesmírně ráda.

Dagmar Digma Čechová:
Narodila se v Červeném Kostelci v roce 1975.
Pracovala jako redaktorka v literární agentuře a šéfredaktorka lifestylového magazínu Tukutuku. Je autorkou divadelních scénářů pro dětské i dospělé ochotníky.
Knihy pro děti – Pohádky pro kulíšky 2, Davídek a malý kocourek, Deniska a milé koťátko, Katka na táboře, Petrovy táborové lapálie, Nelinka ve světě dinosaurů, Šimonek a opravdoví dinosauři.
Knihy pro dospělé – Nemusíš!, Nesejdeš z cesty, Okno s dívkou a ptáčkem, Jedna z pěti, Co když žádné zítra nebude?, Podívej se podruhé …, Víš, že nemusíš?, Kdo ti píše?