Rozhovory: Zdeněk Hanka

1 1 1 1 1 (3 hlasů)

Vytvořeno 11. 6. 2018 0:00

Autor: Radka Jakubíčková

Zdeněk Hanka, český autor a lékař žijící v Kanadě, letos v květnu opět zavítal do své rodné země. Byl hostem na knižním veletrhu Svět knihy a také uspořádal šňůru besed se svými čtenáři v mnoha koutech – jak sám rád říká – Československa. Stejně jako při jeho minulé návštěvě jsem jej i tentokrát požádala o rozhovor.

Od našeho posledního rozhovoru uplynuly téměř dva roky. Jaké jsou vaše bezprostřední pocity z vaší letošní návštěvy České republiky?

Setkal jsem s mnoha zajímavými lidmi a také se svými skvělými přáteli, projížděl jsem báječnou zemí, jako by mi někdo přichystal do cesty malovanou zahrádku. Zavítal jsem do měst větších i menších a viděl, jak jsou upravená a malebná. Bylo to úžasné, prožil jsem barevný řetízek dnů, naplněných po okraj jen tím nejlepším. A tady chci opravdově a upřímně poděkovat všem, kteří celý ten festival plný překvapení a radosti připravili.

Jak často se do Česka dostanete?

Někdy vyvstanou okolnosti, které mě přivedou přes oceán v hustém sledu i několikrát za rok. Zpravidla však přiletím jednou za tři roky.

To potom musí být náročné navštívit všechny příbuzné, kamarády a stíhat se dostavit včas na besedy a pořady. Zaregistrovala jsem veletrh, křest knihy, tři návštěvy v rozhlase a besedy se čtenáři na třech různých místech. Všechno proběhlo, jak mělo?

Ten kompletní harmonogram vypadá jak záznam letu kolibříka. To je jeden z prvků, který mě na tom tak baví. Tím spíš, když všechno klapne přesně na minutu. Všechno proběhlo tak, jak mělo.

Jakým způsobem se po Česku a Slovensku pohybujete?

Tady opět odevzdávám svůj hluboký dík mým přátelům. Úžasné přivítání na letišti a odvoz samotný byly povýšeny návštěvou pravé české restaurace. Vůz, který jsem směl svobodně využívat po celou dobu svého tažení, stál na dohodnutém místě, koně pod kapotou osedlaní a předání klíčků by nepřehlédl s úctou ani James Bond.

Je rozdíl mezi dopravní situací u nás a v Kanadě?

Trefa! To tedy je, ano, rozdíl tady je. Protože v tomto případě jde o zdraví a životy lidí, odpovím bez obalu a dokonce připojím svůj necenzurovaný osobní názor. Po zkušenosti s návštěvami předchozími mě už nepřekvapila agresivita a drzost řidičů. Riskantní předjíždění, maniakální rychlost, ignorování pravidel a povýšenectví o něčem svědčí. A následuje můj soukromý výklad. Počíná si tak jedinec, který cítí své slabiny tu i onde a kterému se dostane do ruky jakýmsi řízením náhod volant silného vozu. Získává tak náhle nástroj ke kompenzaci svých nedostatečností a své prťavosti. Tím spíše, že zůstává v anonymitě za sklem vozu. Proto vězte, pokud se na váš nárazník bude tlačit zuřivec, neposmívejte se mu. Pusťte ho. Vždyť třeba spěchá se svým problémem k lékaři.

Svou literární část návštěvy jste zahájil slavnostním křtem vaší nejnovější knihy Střípek malachitu (recenze knihy zde). Můžete čtenářům, kteří se nemohli zúčastnit, prozradit, jak křest probíhal?

Z mého pohledu to bylo skvělé. Předně opět chci a musím poděkovat všem, kteří křest uspořádali. Když uvážím zasazení křtu do předvečera zahájení veletrhu Svět knihy 2018 a skutečnost, že hovoříme o Paláci knih Neoluxor uprostřed Václavského náměstí, nemohl bych dopřát postavám příběhu lepší šťastné hvězdy. U čelního stolu seděli lidé, které mám rád, kterých si vážím a kteří mají smysl pro srandu. Nálada proto kvetla nespoutaným veselím nejen u našeho stolu, ale právě tak nad hlavami příchozích čtenářů. Jako malou ochutnávku jsme nabídli přečtení jedné z kapitol a potom paní Vanda Károlyi svým osobitým a vpravdě výtečným pokřtěním knihy ještě celou akci umocnila.

Jedním z témat knihy Střípek malachitu je konfrontace světa bezdomovců a bohatých lidí. Jakým způsobem jste se osobně setkal s prostředím lidí bez domova?

Vypluje-li loďka na otevřené moře, nutně se musí postavit vlnám a někdy se ocitá na jejich hřebeni, jindy sjede tak, až nabírá vodu. Ohlížím-li se, jsem přesvědčen, že taková zkušenost je zdravým vitamínem. Vitamínem, který propůjčí sílu, zbavuje únavy a současně vede k nesdělitelnému poznání a důstojné pokoře. S lidmi bez střechy jsem se setkal. Možná jsme málo ochotni zabývat se představou, jak řeší liják, kdy všechno na nich promokne, jak se poprat s bolestí zubu. Tím méně se zabýváme sociologickým a demografickým průřezem takového segmentu. O čem vlastně vypovídá takové či onaké procento lidí na ulici, zůstává bez odpovědi už nadobro.

Zúčastnila jsem se besedy s vámi na knižním veletrhu, kde jste hovořil o svých knihách vydaných v nakladatelství Alpress – Dopis do ticha (recenze knihy zde) a již zmíněný Střípek malachitu. Padla tam mimo jiné také otázka, z jakého důvodu si vybíráte témata ze sociální oblasti. Mohl byste, prosím, znovu odpovědět pro čtenáře, kteří na veletrhu nebyli?

Stali jsme se hosty, vstoupili jsme na jeviště života bez vlastního přičinění jen náhodným vržením hrací kostky. Někomu do ruky padly lepší karty, jiný takové štěstí neměl. V každém případě jsme tady na dobu určitou a tu cestu, na kterou jsme si vyšlápli, včetně počasí, jen těžko změníme. Ty karty, ať už jsou takové nebo jiné, nakonec ale máme v ruce my, a tak je do značné míry na nás, jak k té Velké Hře přistoupíme. Jsem dalek toho, abych rozdával scénáře. Mohu však popsat možné způsoby Hry a ponechám pak na čtenáři, zda nalezne paralelu.

Pořídil jste si na veletrhu nějakou knihu, která vás zaujala?

Ano, pořídil. Žel, je třeba vzít v úvahu hmotnost knížky. Nebudu konkrétní, ale mám knížku historickou, psychologickou, pohádkovou a pragensie.

Vím, že besedujete také na základních a středních školách. Jak vnímáte rozdíl mezi besedami pro dospělé a pro mládež?

Dospělý člověk je trochu svázán obavou, že se otázkou shodí, slova volí uvážlivě. Děti jsou jiné. Povídat si ve školách je úžasný zážitek. Žáci jsou bezprostřední, chytří, nadšení, vnímaví a dívat se na ty malé ukazováčky a prsteníčky, naléhavě se třepetajícími se nad hlavami žáků, je neopakovatelné. Jsou bezvadní a na každé takové povídání se těším. Mám dokonce za to, že z takových besed odcházím bohatší já, než oni.

Zmínil jste se, že na podzim vyjde kniha pro děti Tajemství pod Duhovákem. Řeknete nám něco o této knížce?

Velice rád. Je to příběh čtyř malých, trochu potrhlých dobrodruhů, kteří se z malé pohádkové vesničky Bezestín pod kopcem Duhovák vydají do neznáma. Mám opravdovou radost, že obrázky vytvoří paní Markéta Vydrová, neboť její ilustrace jsou měna, která neztrácí na hodnotě. Knížku vydává nakladatelství Pikola a měla být na pultech před Vánocemi.

Mnohokrát vám děkuji za rozhovor a přeji mnoho inspirace k další tvorbě.

Můj dík patří naopak vám a už teď se těším na další shledání se svými čtenáři. Nám všem společně pak přeji hodnotnou literaturu, protože právě umění, ať slovesné, hudební, dramatické či výtvarné, formuje řazení hodnot a tím etickou a kulturní úroveň společnosti.