Rozhovory

S Adamem Georgievem o kritice, sebevědomí a provokaci

1 1 1 1 1 (10 hlasů)
autor

Okolo Adama Georgieva a jeho poslední knihy Večeře u spisovatelky (recenze ZDE) se v nedávné době rozvířilo něco, co je občas interpretováno jako literární skandál, který autor využívá pro svou propagaci. Tento názor nakazil i recenzi knihy uveřejněnou v letošním čtvrtém čísle časopisu HOST a Adam Georgiev se proti ní ohradil otevřeným dopisem adresovaným šéfredaktorovi zmíněného časopisu. 

 

autorText dopisu je k dispozici například ZDE. Večeři u spisovatelky jsem měl možnost také recenzovat (zde) a mohl jsem tak porovnat názor recenzenta časopisu HOST se svým. S Adamem Georgievem jsme si následně vyměnili několik mailů, které mi alespoň trochu přiblížily, o jakého člověka jde. Je to autor, jenž dává otevřeně najevo své obrovské sebevědomí, a to je bohužel v naší zemi neodpustitelné, sám jsem se však přesvědčil, jak vážně se dokáže zamýšlet nad kritikou. Položil jsem mu tři otázky, z nichž vznikl tento rozhovor.

Pane Georgieve myslíte si, že jste schopen přijímat kritiku (ne výpady), aniž by se ve vás spustila taková automatická reakce - vše hned negovat, popřít?

Já opravdu nemám s kritikou problém, pokud není urážlivá a hloupá. A takové ty výpady, jako v Hostu, poznám už podle titulku nebo volby slov, ironického uvozovkování apod. ("proslavil se" - to nedokáže napsat etabloval se, uvedl se, upozornil na sebe, stal se známým?). U kritiky jsou pro mě důležité, dejme tomu, dvě věci - první trochu v nadsázce a na základě zkušeností je podle Norberta Frýda: Není důležité, zda je kritika dobrá či špatná, ale jak je dlouhá. A druhou, vážnou, je zajímavost a chytrost - jestli kritik odhalí něco zajímavého, co jsem třeba ani já nevěděl, nebo si souvislost neuvědomil. Bez ohledu na to, zda je hodnocení pozitivní nebo negativní. Zkrátka další chytré oči, které se ale dívají jinak. Třeba recenze Lidových novin, o jejíž autorce v knize spisovatelka říká, že je hloupá a nic nepochopila, mi nepřišla tak zlá. Byla tak napůl pozitivní, myslím, že ona "hloupost" spočívala spíš ve schopnosti nahlédnout literární kvalitu, ale byly tam velmi zajímavé postřehy, které jsem ocenil. Já dokážu být chladně objektivní a i kritikovi přiznat, že má pravdu. Mám - a myslím si, že je to předpoklad spisovatelské profese - velký přístup ke svému podvědomí. Nikdo do mě nevidí tak dobře jako já sám. A pokud se někomu podaří podívat se trochu hlouběji do mě, velmi to ocením. Bohužel se ale stává, že vidí jen velmi povrchně. Já se ke všemu přiznám, byť třebas někdy implicitně, a oni z mého přiznání dělají své odhalení. Třeba Putnovi klidně přiznám, že má cesta od roku 2007 je satisfakční. A že Eva Kantůrková byla "znovu a znovu nejvyšší potvrzovatelkou mého talentu". A proč by nebyla? V zemi, kde každý výrazný talent a osobnost musí být ušlapány. Dokonce i to, že jsem se „zaštítil slavnými jmény“. Já jsem se zaštítil v prvé řadě profesně vynikajícími osobnostmi. Nezapomeňte, že jsem měl zkušenost s českou hloupostí a ignorantstvím už od sedmnácti let. Tak jsem zřejmě podvědomě hledal advokáty, velké autory, kteří poznají velikost. Velcí musejí pomáhat velkým, vždy jsou v nehorázné menšině a ohrožení. Ale to ostatní v jeho studii jsou jen literárně a sociologicky nekompetentní vývody a dokonce spekulace a polopravdy, předem ví, co chce dokázat, podle toho vybírá citace a zamlčuje souvislosti, zkrátka napíše jen to, co se mu hodí, a to ještě ohne. Tak vědec nemůže postupovat, nemůže své subjektivní názory prezentovat jako objektivní vědecká fakta v publikaci vydané Academií. A proto, čistě z odborného hlediska, souhlasím s prezidentem, že nemá být profesorem. A jeho odbornou nekompetentnost potvrdila zahraniční kritika. Ať se klidně stane papežem, přeju mu to, na věcech věčných, tedy umění, to nic nezmění. Opravdu je pro mě podstatné, co řekla Hollandová, Kantůrková, Szczygiel, Justl, Černík, tedy lidé, kterých si profesně vážím. A pokud z kritiky čiší nevraživost a žárlivost z každého řádku, netřeba se vyjadřovat. Kdo si to přečte, uvidí to sám. A že jsem nepopsal pravdivě současnou gay komunitu? Každý, kdo se v tom pohybuje, se tomu směje. Gay aktivismus některým zatemňuje mozek.

Provokujete lidi okolo sebe? Pokud ano, děláte to vědomě? Souvisí provokace s uměním? Nebo lidé zaměňují pravdu za provokaci?

Některé lidi určitě provokuju. Nedělám to vědomě. Ty, které provokuju otevřeností, orientací apod., vůbec nebudu řešit. Pak jsou lidé, které provokuju talentem a sebevědomím. Jelikož ho Alexej Mikulášek nazval v recenzi "neklamným", je v pořádku. Sebevědomí vadí lidem, kteří ho sami nemají. Jen člověk, který miluje sebe, může milovat ostatní. Dokážu se ocenit, ale zrovna tak dokážu maximálně ocenit druhé. Když vidím, slyším, čtu něco skvělého, hned křičím: to je skvělé! Vrátím se tím k předchozí otázce: já bych asi nedokázal být kritik. Nějak nemám potřebu napsat, že je něco špatné. Mohl bych být kritik, který píše, jen když ho něco nadchne. Co se týče druhé části otázky, zda souvisí umění s provokací, myslím, že ne. To až sekundárně může tak působit. Jestli tvoříte s nezvyklou otevřeností, což je předpoklad, vždy to bude neotevřené provokovat. Myslím, že provokace je víc přítomná, alespoň v současnosti, ve výtvarném umění. Jeden český mladý umělec, jméno si nepamatuju, udělal předložky ze psů. Tak jako jsou z tygrů nebo medvědů. Působilo to otřesně, bylo to úžasné. Tady si myslím, že ho předem vedla snaha vyprovokovat, upozornit na něco, a přesto to bylo skvělé. Tedy to souviset může, ale u mě ne. Jednou jsme o tom vedli písemnou debatu se spisovatelkou, je to v Bulváru slunce. Kdo chce, může si to přečíst. Některé aspekty Večeře u spisovatelky budou asi vnímány jako provokační. Může to být přidružené, ale rozhodně ne hlavní a prvotní cíl. Já bych svou literaturu tímhle způsobem nikdy neponížil. Je to o něčem jiném. Nedokážu psát o něčem, s čím nejsem maximálně emočně svázán. Fabulovanou literaturu ani, až na výjimky, neuznávám. Většinou jsou to také pěkné sračky. Sedí a vymýšlejí, místo aby žili. Nikdo není zajímavější autor než život. O sobě tedy píšu ne z egocentrismu, ale z nutnosti. A pravda a provokace? To lidé určitě zaměňují. V rozhovoru pro Právo jsem už kdysi položil tuto otázku: Proč je pravda považována za kontroverzi? Já jsem velmi rád, že mám zkušenost s Polskem. Jinak bych si snad myslel, že ta česká atmosféra je normální. A možná bych i začal věřit, že jsem literární nýmand. Oni o věcech jinak přemýšlejí. Ale dokonce i v Bulharsku, které je dost homofobní, srovnávali můj rytmus s Beigbederem nebo Gutiérrezem (které jsem mimochodem nečetl). V českém časopise, literárním!, napsali před pěti lety, že bych se měl v zájmu svém i čtenářů věnovat něčemu jinému než literatuře. Až teď vyjde v Polsku má nová kniha, chci to tam přidat k lepšímu. Uvědomujete si, čemu jsem musel (a musím stále) čelit? Je to kunderovská zkušenost, v tom Kunderu beru. Nebýt právě toho sebevědomí, které je nutnou součástí talentu, už by mě Češi dávno zašlapali do země. Vidíte, že jsou schopni zkritizovat i to, že jsem v posledních pěti letech vydal dost knih. Přitom to je především nekomerční poezie. Ale co všechno to stálo, jaké úsilí jsem musel v době, kdy publikovat mají problém i velká jména, vynaložit, nevidí. Spíš by mě za to měli pochválit. Kam jsem to dotáhnul bez jakékoliv vnější podpory, zázemí silného vydavatelství, českých institucí v pronikání do zahraničí. Abych parafrázoval Adinu Mandlovou - dneska už se na to můžu vysrat. Mám dokonce mecenáše, který se sám mému vydavateli přihlásil. Vždy se najdou lidé, kteří se k dobru a kvalitě přimknou. Má tvorba je hlavně o naději a touze po spasení, vyvedení z vězení. Jsem jednou nohou venku.

Mezi záměrem autora a chápáním – interpretací čtenáře je často zásadní rozdíl. Co pro Vás znamená takový odlišný pohled na váš text? Probleskne vám v hlavě myšlenka „špatně jsem se vyjádřil“, „jak si to čtenář mohl tak nesmyslně vyložit“, nebo považujete odchylnou interpretaci za normální? Nebo ji dokonce vítáte, vidíte v ní znamení, že váš text je pro čtenáře inspirativní?

Nedávno mi jeden čtenář napsal, že má velikost spočívá v tom, že nejsem dogmatický, že jsem otevřen mnoha interpretacím. Asi to tak je. Já samozřejmě vím o přesné interpretaci, autorském pocitu, ale zřejmě ho čtenáři nenutím. Každý si v textu najde svoje. Někomu dodá text odvahu, někomu poznání, někomu katarzi. O tu mi jde hlavně, vždyť podle Aristotela je smyslem umění. Také si myslím. Pokud v současné české literatuře něco chybí, pak je to právě katarze a krása sama o sobě. To spíš u kritiky se mi stane, že nechápu, kde to vzali. Třeba v recenzi Hostu píše o „konjunkturální metafyzice“. Nejdřív jsem to vůbec nechápal, pojem metafyzika používám jen ve smyslu transcendence a věčných věcí, nebo duchovní poezie. Jak může být literární metafyzika konjunkturální? Ta buď je přítomná nebo není. Pak jsem pochopil, že má na mysli dvě drobné zmínky o numerologii a věštbě z karet. Těmto věcem věřím od dětství, tedy přes dvacet let, každý to ví. Nemá to nic společného s dnešní oblibou těch věcí. A jestli je v mé generaci někdo nekonjunkturální autor, pak jsem to já. Ale to není o interpretaci, nýbrž o podsouvání motivů. To sebevědomí, s jakým vás úplně mylně rozeberou, mě fascinuje. Jinak určitý opar tajemství, puzení k rozklíčovávání, je čtenáři myslím oceňovaný. Čtenářka mi teď napsala, že mé knihy mají tuhle tajnosnubnost, ale Večeře u spisovatelky je jasná a přímá, poprvé jasný Georgiev. Naproti tomu polský překladatel mi teď napsal, že jeden z mých textů nemůže přeložit, protože se s ním neztotožňuje. Když jsem namítl více možností interpretace, napsal, že právě s tím má problém, protože sám neví, jak text interpretovat. Jedná se o knihu Třepetavý zvuk ptačích křídel, můj nejlepší a možná nejkontroverznější text. Nemám s tím problém, přeloží ho jiný překladatel. Ale to zpěčování se textu mě velmi zajímá. Myslím, že je to důkaz jeho kvality, považuju ho za významovou chobotnici. Nemožnost autora jednoznačně interpretovat je možná opravdu znakem jeho kvality, vstoupení do nejvyššího literárního levelu.

Děkuji za rozhovor a doufám, že vás nepřízeň některých recenzentů neodradí od další tvorby.

Otázky Adamu Georgievovi pokládal Jiří Lojín 

Aktuality

  • Březen 2024 odstartoval svůj běh Knižním festivalem v Ostravě

    V prvních dvou březnových dnech proběhl v Ostravě 5. ročník Knižního festivalu. Jako vždy nadšení čtenáři nakupovali knížky, navštěvovali  nejrůznější besedy, trpělivě stáli v dlouhých frontách na podpis svého oblíbeného spisovatele nebo jiné známé osobnosti. Mohli se také účastnit  dvou živých rozhlasových vysílání.

    Číst dál...  
  • Česká vlna nakladatelství Host

    Není sporu o tom, že se nakladatelství Host v průběhu let podařilo pod svou značku shromáždit celou řadu vynikajících českých autorů. Svědčí o tom zájem čtenářů i odezvy v médiích. Host věnuje pozornost propagaci pravidelnou účastí na knižních veletrzích, ale také pořádá samostatné akce. Ta, která je nazvána Česká vlna, představuje čtenářům autory a jejich knihy.

    Číst dál...  

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení