S Kočárkem do války – rozhovor s Bohuslavem Kočárkem

• 

Rozhovory

Vytvořeno 22. 10. 2014 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Četli jste někdy podařenou prvotinu? Ne? Tak nyní máte možnost se do toho pustit. Bohuslav Kočárek napsal knihu Utajený odposlech, která vyznívá, jako kdyby ji napsal nějaký spisovatelský harcovník. Má perfektně rozehraný děj, několik poloh, které do sebe bez zádrhelů zapadnou. A navíc, její faktická část vychází z utajovaných a posléze neochotně odtajněných informací. Nejen, že se u knihy pobavíte, ale zároveň před vámi vytanou informace, ze kterých budete až nebezpečně překvapeni. Po dočtení se budete s podezřením rozhlížet po okolí. Je pravda to, kolem čeho denně chodíte? Máte pocit, že to, co dýcháte, je skutečně vzduch? Ponořte se do našeho rozhovoru s Bohuslavem Kočárkem a chytněte slinu. Utajený odposlech se čte jedním dechem.

Napsal jste román z prostředí armády. Naplněný akcí, napětím. Splnil jste si tím klukovský sen, nebo jste vycházel částečně z vlastních zkušeností? Potažmo, jaké jsou vaše vzpomínky na dobu strávenou v armádě?

Zamlada se o psaní, kromě zamilovaných básniček, hovořit nedá. V posledních letech jsem zkoušel napsat něco trochu zavánějícího konspirací, ale vždy to skončilo po několika, třeba i desítkách stránkách a pak už nějak nebylo o čem. Leželo mi v hlavě téma, o kterém jsem se dozvěděl někdy okolo roku 90. Loni o dovolené na rybách jsem to zase zkusil a celkem s překvapením jsem zjistil, že najednou jde psát dál a dál. Když už bylo stránek přes padesát a mnoho fotek postahovaných z internetu, tak jsem se začal vážněji zajímat o to, jak by taková opravdová knížka měla vypadat. Tak jistě, formát stránek, práva na fotky, pokud fakta, tak zdroje odkud se čerpalo, velká metla spisovatelů je gramatika. Tak jsem začal v podstatě znovu a to nejprve tím, že jsem hledal a shromáždil větší množství fakt o tématu. Jako čistá fakta se mi to psát nechtělo, a tak jsem okolo skutečných fakt vystavěl příběh hlavních hrdinů. Vlastní zkušenosti, případně zkušenosti z armády v příběhu promítnuty nejsou. V armádě jsem sloužil u protivzdušné obrany, dnes už to snad mohu napsat, když jsem ten děda na penzi. Sledovali jsme co na nebi, hlavně v oblasti hranic, létá. Museli jsme umět rozpoznat víc než stovku letadel a i podle zvuku na noční obloze určit, o jaký druh letounu se jedná a nějaké ty parametry okolo těch letadel. Byl to pro mě v té době spíš koníček, i když vojna jako taková, ta zrovna ne.

Jak vzpomínáte na studenou válku? Pamatujete si ještě na věčné ohrožení? Celorepubliková cvičení při předpokládaném zásahu atomovou bombou? Běhání po kopcích s plynovými maskami na obličeji? Jak na takové chvíle vzpomínáte?

Studená válka, ohrožení. Tenkrát se to tak nebralo. Maďarsko, karibská krize, ano jako dítě o tom člověk slyšel ve škole i doma, ale nácviky schovávání se do krytu i s maskami jsme brali jako bojovou hru, skoro jako „sranda“ závody. Na vojně jsem s tím přišel znovu do styku. Jako bažant při výcviku často. V maskách jsme například drbali dlouhou dřevěnou chodbu kartáčky na zuby a podobné švandrlíkovské komedie byly časté. Tenkrát se tomu neříkalo šikana, ale výcvik.

Nedá mi to a zeptám se. Jak pohlížíte na zrušenou povinnou službu v armádě, tedy na její profesionalizaci?

Vojna jako taková, hlavně tedy prvním rokem, byla děsná „pakárna“. Druhým rokem, komu se podařilo získat v odbornosti 1. třídu a takových nás ne bylo mnoho, tak byl voják volný jako pták, zavřený za plotem. Pravda je, že vojna naučila mladého kluka pořádku a poslouchat. To ale bylo asi tak do života vše. Na půl roku či rok bych povinnou vojnu viděl pro některé prospěšnou. Profesionální armáda? Spíš bych to nazval: povolání – voják. Člověk si při té otázce nesmí vzpomínat na tehdejší lampasáky z povolání, jinak by se nepřestal uculovat.

K vašemu románu Utajený odposlech. Kde jste získal informace o popisované problematice odposlouchávání ponorek na vzdálenost i několika tisíc kilometrů? A… vycházíte skutečně z reálných podkladů, nebo jste se někdy oddal i literární nadsázce a informace přizpůsoboval hladkému plynutí děje románu?

Kolem roku devadesát proskočila zprávička, že USA odtajnily informace o objevu z roku 1937 o šíření zvuku pod vodou. Proběhla okrajově a jen jednou, jako že jde o výzkum podmořských živočichů, mořských proudů, zkoumání reliéfu mořského dna a podobné povídačky. To bych byl špatný zastánce konspiračních teorií, kdybych uvěřil, že kvůli pískání delfínů pod vodou byl utajen objev. Internet už v té době byl, a tak jsem hledal a hledal, až jsem zakopnul o pojem SOSUS. Tenkrát toho nebylo tolik jako dnes. Skoro to tam vlastně nebylo, jen když se hledalo na amerických serverech, tak se odpůrcům vlády sem tam podařilo něco propašovat. Většinou taková zpráva v krátké době zmizela a na stránkách se objevilo: The United States government banned the display of other content. Teda jako, že vláda USA zakázala zobrazování dalšího obsahu. Bylo vidět, že je to pěkně štve, že na ně někdo žaluje. A tak jsem zjistil, že jim nešlo o kytovce, ale o odposlech ponorek. Všechny konkrétní údaje, vztahující se k možnostem, které nabízí využití SOFAR kanálu, tedy jako například, že když nastartuje ve Vladivostoku ponorka se slyšitelnou poruchou motoru, tak v odposlechových stanovištích na západním pobřeží USA technik může ohlásit, že nastartovala ruská ponorka třídy Foxtrot a že je to na tuti 323 a je v azimutu směr Vladivostok. Tak to jsem právě hovořil o faktech. Fakta v knížce nejsou, že hlavní hrdinové spolu tancovali a třeba také i kde konkrétně byla umístěna tajná služba v Clevelandu. To co má v knize charakter beletrie, výplň děje, to většinou fakta nejsou. To, co tam zní jako scifi, jsou vždy skutečná dohledatelná fakta. Tak vím, zní to dost bombasticky, ale ona to pořád ještě pořádná bomba je, i když už to bylo vyzrazeno v šedesátém osmém a veřejně aktivisty odhaleno kolem roku devadesát. Mohu říci, že jsem zatím nepotkal nikoho, kdo by o tomto objevu a o celosvětovém odposlechu ponorek něco věděl. Proto tolik nedůvěry, zdali to není vymyšlené. Není. Dodnes USA ten systém používají, i když tvrdí, že ne. Dnes už je málo účinný. Poté, co USA zjistily, že je odposlech vyzrazen (1988), tak už do něj neinvestovaly.

Díky knize jste si založil vlastní nakladatelství. Jsou nějaké výhody toho, založit si vlastní nakladatelství? Nebylo by jednodušší obejít se bez toho a vydat knihu prostě vlastním nákladem?

Jednodušší by to bylo, ale přišel byste o ty výhody. Chcete-li, aby byla kniha dobře chráněna autorským zákonem, tak je třeba, aby měla ISBN, které může dát jenom nakladatel. Mohl jsem nějakého oslovit, také jsem to udělal. Zájem vydat knihu byl, ale bylo to spojeno s náklady asi 10 až 15 tisíc, ještě než knížka spatří světlo světa, a to se mi příčilo. Teď, když jsem nakladatel, vlastně i vydavatel, tak to vidím z druhé strany a ty náklady chápu, ale takto, jak jsem to pojal já, jsem je vydat nemusel. Druhá výhoda, kterou jsem zjistil, až když jsem chtěl dostat knížku do obchodů, byla, že obchody s jednotlivci nechtějí jednat, knihy berou od distributorů a distributoři nechtějí moc brát knížky od autorů, raději je berou od nakladatelství. Tak jsem ten problém nevědomky promptně vyřešil.

Kdybyste měl poradit autorovi, který napsal svůj první román a chtěl by si ho vydat sám, před čím byste ho varoval? Co byste mu doporučil? Jistě jste narazil na nějaké situace, se kterými jste měl velké potíže a které byste nyní, po jejich zvládnutí, hravě obešel nějakým trikem, nějakým šikovným obchvatem.

Tak teď bych měl říct, že know-how se neprozrazuje, ale ono toho moudra zas tolik není. Každý začínající, já také, píše proto, že si sobě i okolí chce dokázat, že by ta kniha napsat šla. Tak vzletně řekněme, že chce něco publiku sdělit, o něco se podělit. Jak se ta kniha formuje, vypadá, že se blíží k dokončení, přijdou myšlenky, že by to snad kromě darování blízkým mohlo jít i na pult. Ti neskromní, a nedívejte se na mě tak, nebo to je tolik vidět, se chtějí dostat mezi 3 % úspěšných. Takhle to vypadá hodně namyšleně, ale ono je to jinak. Říká se, že 97% všech autorů na světě neprodá 500 knih. Dnes už vidím, že to nebude taková legrace, přeci jenom nejsem kuchař z Novy, a tak o té knížce ví jen málo lidí a tím je podmíněno, kolik lidí bude mít o to dílko zájem. Dnes už ta moje kniha leží na pultech mnoha kamenných obchodů a to je zatím jediná devíza, aby si jí lidé mohli všimnout. Na internetu o ní najdete spoustu informací, stránek, ale …, to je to ale, jen když do vyhledávače zadáte její název. A to je to, co devíza není. A teď tedy k těm radám začátečníkovi. No, jako bych stál před zrcadlem. V každém případě psát, napsat, dotáhnout do konce. První knížku bych, tak jako já, nejdříve vydal jako e-knihu. Na rozdíl ode mne, bych ji nenabízel do e-shopů. Stejně, pokud tam není na první straně, tak se neprodává. Smysl e-knihy vidím v tom, že desítky vašich známých vám mohou přispět k dalšímu formování toho dílka i vás jako spisovatele. Názory blízkých bývají shovívavé, ale s tím se musíte nějak poprat, abyste se o nedostatcích v knize něco dozvěděl. No a potom, jak ji vydat? Chcete-li ji (jen) rozdávat, i to dělám, tak ji klidně vydejte sám. Reklamu, kde to vydat, tu dělat nebudu, ale stačí kouknout, kde jsem to vydal já. Mám tam dobré zkušenosti a vydají vám třeba 30 knížek i méně. Ale to nikdo neudělá. Pokud si autor myslí, že by ta knížka mohla uspět, a ještě jsem neviděl takového, co by si to nemyslel, tak je tu dilema. Oslovit nakladatele, nebo si založit nakladatelství. Doporučuji tu druhou cestu, i když úplně jednoduchá není a nemělo by to být jen kvůli té jedné knížce.    

Jsou nějaké metody, jak dostat knihu do povědomí čtenářů, které se vám skutečně osvědčily a které byste začínajícímu autorovi doporučil?

Jééé, to kdybych věděl, tak strčím Viewegha i s Hruškou do kapsy. Oni mi to pánové prominou, moc dobře poznají, co je nadsázka. Nemám osvědčený recept. Zapíchnout někoho, aby se psalo v černé kronice: to byl ten, co napsal tu knihu, to nebude moje kafe. Bude to mravenčí práce, jak bojovat o své místo na slunci. Podle mě jsou dvě zásadní věci. 1. Kniha musí být na pultech co nejvíce obchodů, e-shopy nic neřeší. 2. Lidé musí někde zahlédnout název té knihy, sami si ji už potom najdou. Může být i za třetí. Teď si budu protiřečit. Dát tu knihu na jeden e-shop, který umožňuje prohlédnout ukázku z e-knihy. Tím usnadníte čtenáři rozhodování, jestli se mu bude kniha líbit. Ve vyhledavačích na internetu se potom ten shop automaticky zobrazí, když zadáte název knihy i bez vašeho přičinění.

Co říkáte na názor, že kniha, která není vydaná přes oficiálního, zavedeného nakladatele, nemůže být kvalitní, protože nakladatel je prvním, který určuje kvalitu díla?

Kvalitní může být od kohokoliv, ale zavedený, zkušený nakladatel je jistě větší zárukou, že kniha bude profesionálněji zpracována. Jsem si vědom, že v tomto ohledu jsem odborné veřejnosti zůstal trochu dlužen. Dobrý nakladatel pohlídá, aby ve vaší knize nebyly gramatické chyby. To stojí těch 8 až16 tisíc za korektora. Nehovořím o románu Vojna a mír, to by stálo 80 tisíc. Vydavatel upraví váš „surový“ text, aby měl „štábní kulturu“. Aby v něm nebyly školácké chyby úpravy textu. Nějací ti sirotci, volná písmenka na konci řádku, no je toho víc, ale to se dá naučit, když někdo poradí. Musím souhlasit, že když vydá knihu zavedený nakladatel, tak tam ty drobné chyby, které čtenář většinou nevidí, nevnímá, tolik nejsou. Odborník u toho ale trpí. „Čtenář je nevidí a těch drobných chybek není mnoho“. To jsem si několikrát opakoval, když jsem se rozhodoval, jak to udělám já. S tímto problémem se každý (nakladatel) musí srovnat sám, je to potom i jeho vizitka a minimálně od kritiků se mu to vrátí. Pokud jde o kvalitu obsahu díla, tu nakladatel téměř neovlivní. Ten to buď k vydání vezme, nebo to odmítne. 

Chystáte se napsat další knihu?

Tak začal jsem psát. Zatím spíš tvořím osnovu a mám pár epizod, které v tom budou. Snažím se poučit z kritik, které byly na první knížku, i když žádný ze čtenářů se v duchu toho, co se nelíbilo kritikům, nevyjádřil.  Uměl bych se také kriticky vyjádřit k té kritice kritiků, ale k čemu by to bylo. Zkusím něco z toho vyčítaného příště napsat jinak. Pochopil jsem, že neznámému autorovi může pomoci dobře zvolený název díla, a tak to příští bude něco mezi „Vize na prodej, aneb jak porazit Mafii“. Věděl bych, jak to udělat, ale když jsem malý na to, to v životě použít, tak o tom alespoň napíšu.  

Děkování za rozhovor si rozdělíme. Dnes vřele děkuji já. Snad někdy v budoucnu …

A já mnohokrát děkuji vám, byl to velmi pěkný rozhovor.