S Vladimírem Poštulkou nejen o jeho nové knize Hřbitovní kvítí na smetaně

• 

Rozhovory

Vytvořeno 17. 9. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Velice rád bych vám představil Vladimíra Poštulku, ale není to vůbec jednoduché. Počet jeho aktivit je pozoruhodný. Mohl bych sice vás - čtenáře - odkázat na příslušnou stránku Wikipedie, neuškodí však, když alespoň některé informace, hlavně ty, které mám v hlavě pevně zafixované, uvedu hned zpočátku.

 

Vladimíra Poštulku mám primárně spojeného s texty populární hudby. S těmi, které patří do skupiny „jsou o něčem“. Díky televizi a barevným časopisům o něm také víme, že má rád dobré jídlo a kvalitní kuchyni natolik, že se věnuje kulinářské žurnalistice. I jeho nejnovější kniha o tomto tématu pojednává. Výrazná je i jeho práce v oblasti filmu, mimo jiné napsal i scénář k filmu Evžen mezi námi, natočeném režisérem Petrem Nýdrlem se skvělým Janem Krausem v hlavní roli. Pro náš magazín je však nejdůležitější oblastí literatura, a pokud pominu tu gastronomickou, musím jmenovat především romány Blues pro Stalina a Půdorys harému. Jak vidíte, i poměrně úsporně psaný úvod postačí pouze na zběžné představení tohoto všestranného autora.

Vážený pane Poštulko, z mnoha otázek, které se díky všem vašim aktivitám nabízejí, není jednoduché vybrat. Na mnoho z nich jste určitě odpovídal tolikrát, že už možná do toho ani nemáte chuť, ale pro čtenáře mohou být zajímavé. Jaké byly vaše začátky? Jaká cesta vás vedla ke psaní písňových textů?

Je to historka trošku bizarní. Já jsem byl ve svých sedmnácti považován za začínajícího básníka. Ale byl jsem chudý a potřeboval jsem si nějak vydělávat. A měl jsem dva kamarády, Zdeňka Rytíře a Jirku Štaidla, kteří naopak chtěli být básníky a to se jim nedařilo, ale vydělávali si poměrně slušně psaním písňových textů. A ti dva chlapci mě přesvědčili, že bych měl psát texty, abych se uživil. Bral jsem to jako řemeslo a nepovažoval jsem se coby textař za umělce.

Vzpomenete si na první text, který se skutečně realizoval? Jaký to byl pocit, slyšet jej nazpívaný?

První písnička natočená na desky se jmenovala Starý pán, muziku napsal Honza Spálený a zpívala Yvonne Přenosilová. Měl jsem určité výhrady, ale když ji slyším dnes, musím uznat, že není tak špatná.

Změnil se nějak ten pocit, když už jste byl uznávaným textařem?

Myslím, že jsem míval u většiny písniček podobné pocity.

Na který text jste nejvíce hrdý? Existuje takový, nebo se ke všem svým „dětem“ chováte se stejnou láskou?

Znovu opakuju, že jsem bral psaní textů jako řemeslo. Nepovažoval jsem to za umění. Ale přiznávám, že dnes se mi některé texty docela líbí, nacházím v nich i cosi téměř uměleckého. Jsou to hlavně texty, které jsem psal pro Pavla Bobka, nebo třeba písnička Měli jsme se potkat dřív, kterou zpívala autorka hudby Marie Rottrová.

Začátek vaší kariéry vypadá v životopise relativně přímočaře - z Ostravy přišel do Prahy, vystudoval FAMU a pak skládal texty, psal divadelní a filmové scénáře... Tak jednoduché to asi nebylo, že?

Na FAMU jsem šel až ve chvíli, kdy už jsem se textováním slušně živil. Mezitím jsem vystřídal asi dvacet zaměstnání. Byl jsem například topičem nebo svářečem vysokotlakého potrubí.

Svůj první román Půdorys harému jste vydal až po roce 1989. Pokusil jste se beletrii psát i dříve?

Na konci osmdesátých let jsem vydal novelu Nemluvme o tom. Vyšla v nakladatelství Olympia, protože hlavní postavou byl sportovec. A vyšla ve svazku tří podobných novel. Do té doby mi totiž prózy vraceli, nebyly přijatelné. Ale sportovní téma jaksi prošlo.

Váš román Půdorys harému má autobiografické prvky a sleduje období přechodu od vlády komunistů k dnešnímu režimu. Přesto jste se dokázal vyhnout tehdejší nectnosti literátů - stěžování si na perzekuci ze strany komunistů a naznačování, co vše mohli dosáhnout, nebýt socializmu. Volil jste tento decentní tón záměrně, vědomě?

Nepovažuju to, co se stalo na konci roku 1989, za revoluci. Byl to převrat. Lidé, o kterých jsem psal, si mysleli totéž. Teprve dnes jsou naše názory potvrzeny. Politika funguje vlastně pořád stejně, jako fungovala. Kdo chce udělat kariéru, vstoupí do strany, která je u moci. Zajímali mě lidé, kteří se za jakéhokoli režimu dokážou chovat slušně a přitom vlastně svobodně.

V knize Blues pro Stalina se výrazně projevuje stavba připomínající filmový scénář. Vycítíme v něm místa střihů a podobně. Existoval scénář dříve než kniha?

Ano, nejprve jsem psal scénář. Ten potom dostal cenu Českého lva. Tedy jeho česká verze, protože původní scénář je psán anglicky. Je to scénář pro hollywoodský film. Zatím se mi však žádný americký producent nejevil natolik důvěryhodný, abych mu ten scénář prodal. Román je ovšem rozšířen o druhou část, příběh ze současnosti.

Ve výčtu knih nevěnujících se gastronomii jsem se nezmínil o Dějinách pornografie v datech. Zaslouží si takové téma seriózně napsanou publikaci?

Samozřejmě. Na tom tématu není nic špatného. Jen výsledky. Většina pornofilmů jsou slátaniny, z filmařského hlediska naprosto neprofesionální. Ale znám několik vynikajících pornofilmů, například od režiséra Paula Thomase. Už kvůli těm několika filmům stojí za to vysvětlit běžnému publiku, oč vlastně v tomto žánru jde. Moje kniha je ovšem něco jako učebnice dějepisu. Popisuju dějiny soubojů mezi mocí, tedy establishmentem kdekoli na světě, a popisováním a zobrazováním sexu. A je úplně jedno, jestli establishment představuje církev nebo komunistická strana.

Čtenáři se mohou těšit na vaši novou knihu, jejíž vydání se připravuje. Název, který nese, je poměrně zajímavý - Hřbitovní kvítí na smetaně. Ten evokuje dobrou českou kuchyni, svíčkovou, králíka. Je jídlo jedním z témat, které kniha zpracovává, nebo chcete čtenáře trochu navnadit či zmást? Co je vlastně hlavním tématem vašeho nového románu?

Název románu je trošku ironický, naznačuje, že problémy, o nichž píšu, neberu tak vážně, jak je obvyklé. Hlavní postavou je mladík, který se vyučil kuchařem, ale stal se shodou okolností básníkem a textařem písniček. Takže je zde mnoho odkazů na vaření, nejen pokud jde o českou kuchyni. Avšak jsou zde také esejistické kapitoly o slavných spisovatelích, o souvislostech mezi jejich soukromými životy a tím, o čem psali ve svých knihách. Román vyjde začátkem října a jsem velmi zvědav, jak ho čtenáři přijmou. Je to vlastně copánek upletený ze tří provázků. Jedním je vlastní příběh zmíněného hrdiny, který existoval nejprve jako filmový scénář. Na jeho motivy byly natočeny dva filmy. Dalším provázkem je pak ta esej o spisovatelích. A třetím provázkem je něco, co by se dalo nazvat mými memoáry. Celek tedy je a zároveň není pohledem do mého života. Hrdina se jmenuje Evžen a jsem to trošku já, ale zároveň to já sám rozhodně nejsem. A o tom to celé je. Co z našich životů se dá považovat za literární téma?

Filmem, který byl natočen podle vašeho scénáře, máte na mysli film Evžen mezi námi? Který je ten druhý film? Evžen má tedy výrazné autobiografické rysy, měl je i ve zmíněném scénáři? Pokud si pamatuji, filmový Evžen podlehne pokušení, dá přednost penězům. Čelí podobným svodům i Evžen knižní?

Evžen mezi námi byl natočen na motivy mého scénáře Hřbitovní kvítí. V původním scénáři se Evžen stal reklamním textařem, režisér Nýdrle z něho udělal textaře angažovaných písní. Druhý film byl středometrážní, jmenoval se AEIOU a režírovali ho Bezouška s Kukalem. Tam se hlavní postava stane esenbákem. Nyní má románový Evžen poněkud složitější osudy. Mohu prozradit jen to, že emigruje. Ne však kvůli penězům.

Pochází románový Evžen také z malého města jako filmový? Máte pocit, že i Ostrava měla některé rysy takového maloměsta?

Ostrava nebyla v původním scénáři Evženovým rodištěm, teď však je. Přesněji řečeno vesnice u Ostravy. Nejde tedy o maloměsto. Evžen byl a je spíše vesničan, který nakukuje do velkého světa. Tam je v jeho příběhu nejvíce podobností s příběhem autora.

Patří k memoárům, k vaší třetí románové linii, i bilancování?

Pokud jde o bilancování, nazval bych to spíše sebeironickým pohledem zpátky. O bilanci jít nemůže už z toho důvodu, že Evženův příběh končí v roce 1974.

Na čem pracujete v současné době?

Věnuji se jednak své webové stránce Zápisník labužníka (www.postulka.blogspot.cz), ale také závěrečným úpravám dvou knih. Jedna se jmenuje Labužník na cestách a je to šestnáct kauzérií o lokalitách, jež jsou pro české turisty dnes velmi zajímavé. Pokouším se jim poradit, co by měli v těchto regionech ochutnat, jaká jsou tamější typická jídla. A také doporučuji restaurace, jež mají v dané oblasti nejlepší pověst. Druhá kniha je soubor povídek a nemá ještě název. Jde o povídky staré někdy i čtyřicet let, ale také o povídky zcela nové. Některé z nich vyšly v časopisech, některé nebyly ještě nikdy publikovány.

Co vás žene stále dopředu, co vás nutí stále něco tvořit?

Postrádám obvyklé hnací motory, jako je například touha vyjádřit se. Zřejmě jsem popoháněn jednak svými vlastními nerozumnými sliby a potom smlouvami, které musím dodržet. Například když mám napsat text k písničce, dokážu se k tomu přinutit snad jen proto, že si chci sám sobě dokázat, že to ještě umím.

Pane Poštulko, děkuji vám za rozhovor, přeji mnoho dalších nerozumných slibů a také sílu k jejich splnění. Těším se na vydání Hřbitovního kvítí na smetaně a čtenářům přineseme recenzi knihy co nejdříve.