„Píše-li autor knihu, nedokáže si všechny osudy vymyslet sám… musí umět naslouchat,“ prozrazuje Stanislav Rudolf

• 

Rozhovory

Vytvořeno 22. 2. 2012 1:00

Autor: Jana Semelková

Stanislav Rudolf se proslavil především jako autor románů pro dívky. Už ten první – Metráček –, který vyšel v roce 1969, zaznamenal obrovský úspěch a znají ho čtenářky několika generací. Ve své literární tvorbě nezapomněl ani na dospělé čtenáře, pro které napsal několik románů a novel (Barvoslepý, Pyžamo po mrtvém, V každém okně Julie…). K nim patří také Operace mé dcery, která opět vychází po víc jak třiceti letech.

Pane Rudolfe, v loňském roce se na trhu znovu objevil román Metráček, v čem si myslíte, že je jeho kouzlo a nadčasovost?

Pokud jste v souvislosti s touto knížkou použila slovo kouzlo, pak to mé první knížce dodal zcela určitě film podle ní natočený ve zlínských filmových atelierech. Bezesporu se o to zasloužili svými výkony herci, a především pan režisér Josef Pinkava. Víte, on byl svým původním povoláním kantor, takže problémy, pocity i chování svých žáků jistě dobře znal.

Umíte si představit zástup paní a dívek, které tento román četly a pro něž se stal doslova biblí?

Snad moje odpověď nebude znít neskromně. Ano, zástup paní a dívek, když to poměřuji náklady knížky nejen u nás, ale i v zahraničí, by byl bezesporu značný. Rozhodně by v něm ale dnes převažovaly ty čtenářky, které si musí po přečtení knížky ještě skočit na poštu pro důchod.

Metráček vloni dostal i podobu audioknihy, kterou načetla Bára Hrzánová. Máte rád audioknihy? Čtete rád ušima?

Tak knížek, které jsem, jak říkáte „přečetl ušima“, nebylo zatím příliš, přesněji tři. Klasickou knihu totiž lze číst ve vlaku, v autobusu, jste-li žákyně, či studentka, tak ve třídě pod lavicí… Ale slibuji, že se polepším!

Dívkám jste věnoval většinu své tvorby, jak se píše muži pro dívky? Pomohla vám vaše pedagogická praxe?

Především díky tomu, že jsem byl učitel, poznával jsem důkladně mnohé ze svých žáků a později i studentů. Na devítiletce v Lázních Bělohradu jsem, kromě češtiny, učil také tělocvik. Při jedné hodině, když hrála třída vybíjenou, došlo k tomu, že jsem přemluvil jednu kulaťoučkou žákyni 8. třídy, aby ze sebe vydala co nejvíc sil a vypálila míč na někoho ze soupeřů. Poslechla mě – a my jsme pak Jarouška delší dobu v kabinetě křísili. Ostatně tuhle scénku si budete asi z filmu pamatovat. K tomu, abych po Metráčkovi psal co nejvíc knih pro holky, mi radily redaktorky různých nakladatelství. Většinou jsem je poslechl.

Jako puberťačka jsem doslova hltala vaše romány – jejich hrdinky mi byly blízké, měla jsem pocit, že píšete o mně. Myslím, že tento pocit mělo víc dívek. Vedle Metráčka patřily k mým oblíbeným Kopretiny pro krásnou paní. Dokonce mne nezklamala ani jejich filmová podoba. Pohlídal jste si filmování? Psal jste sám scénáře k filmům podle vašich knížek?

Ano, psal jsem i scénáře. Ale na tvorbě filmu se vždycky podílí spousta dalších lidí, takže výsledek se skoro vždy od prvotní předlohy, nebo i scénáře tak trochu, někdy i dost liší. S tím se musí autor námětu smířit, i když někdy trpí.

Mladým mužům jste mnoho knih nevěnoval, snad kromě Nepřeletí mne ptáci nikde není mladík hlavním hrdinou. Takže dívky se vám „tvořily“ snáz? Mají vaši hrdinové předobraz ve skutečném světě?

Píše-li autor knihu, nedokáže si všechny osudy svých budoucích hrdinů vymyslet sám. Stejně tak odlišná jsou i prostředí, v nichž se děj knížky bude odehrávat. Takže musí použít zážitky jiných. Nu a já jsem zjistil, že pokud zaručíte dotazované osobě anonymitu, ať už mladým, nebo těm dospělým, dovíte se někdy fantastické věci, které byste sami nevymysleli.

Z knížek pro dospělé mne kdysi zaujal román Barvoslepý. Myslíte si, že je natolik nadčasový, že by mohl vyjít i dnes?

Myslím, že problémy, které v románě řeším, jsou většinou už mimo nás. Snad jen ta barvoslepost trvá. A to i v mém případě.

Vzpomenete si, jak jste objevil námět k titulu Operace mé dcery?

Ano. Pracoval jsem tehdy jako redaktor v časopise Květy. Jednou jsem psal reportáž z pražského IKEMu, kde už tenkrát úspěšně pracovali na transplantacích lidských orgánů. Prostředí i práce lékařů byly pro mne natolik motivující, že jsem se rozhodl toto téma literárně zpracovat. Moje knížka zaujala zřejmě nejen čtenáře, ale i lidi na Barrandově, takže o dva roky později tam vznikl stejnojmenný film.

Téma otcovství je dnes dost často přetřásané tiskem – zaměněné děti, pátrání po identitě. Vždy se na toto neblahé zjištění přijde náhodou. Stejně se tak stalo vašemu hrdinovi – byl napsán podle skutečného člověka, kterému se něco podobného stalo, nebo jste tuto osobu a její osud stvořil svou fantazií?

Odpovím velice stručně: v tomto případě jsem si vše vymyslel.

Můžeme se těšit na další knihy od Stanislava Rudolfa v letošním roce? Prozradíte nám, na které?

V současné době pracuji na románě, který bude mít název Starci na webu. Titul už tedy mám, zbývá mi napsat ještě dvě stě, tři sta stránek. Takže čtenáři se mohou těšit na knížku a já na honorář!

Název budoucí knihy vypadá velmi lákavě, máme se tedy nač těšit. Přeji hodně zdaru při psaní a děkuji za rozhovor.