Miloš Kratochvíl: „Věřím, že dětský čtenář dokáže ocenit hezky napsanou knížku“

• 

Rozhovory

Vytvořeno 8. 5. 2011 2:00

Autor: Marta Šimečková

Dnešní rozhovor je výjimečný. Zpovídanou osobou je totiž spisovatel Miloš Kratochvíl, který má na svém kontě řadu televizních scénářů, knih pro dospělé i pro děti.  Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my, Rybáři a hastrmani, Modrý Poťouch, Puntíkáři, Duchaři, Kouzláci a Bouráci ze série Pachatelé dobrých skutků i sbírky veselých básniček, například Potkal kočkodán kočkonora nebo Deset malých Bohoušků, patří v dětské literatuře k nejoblíbenějším. K úspěšným titulům se přiřadil i nedávno vydaný pohádkový román Strašibraši aneb Tajemství věže v Kamsehrabech. Tato kniha získala mezinárodní ocenění White Raven Award 2011, což ji řadí mezi 250 nejpozoruhodnějších knih pro děti a mládež v Evropě. Jak tato kniha vznikala? A proč se autor začal vůbec věnovat dětské literatuře? To se dozvíte v následujících řádcích.

Měl jste v dětství rád příběhy o strašidlech? A kdy vás poprvé napadlo napsat o nich knihu?

Ve strašidelných příbězích jsem se nikdy nevyžíval. Neměl jsem je rád jako kluk a nemám je rád dodnes. Horory a všechny děsivé, brutální a šílené velkofilmy jdou mimo mě. Pořád mám ze strašidelných bytostí nejradši Ladovy hastrmany a bubáky, létající na svázaném proutí, a Drdovy čerty. K těm se hlásím ve všech svých televizních pohádkách – například Taneček přes dvě pekla, Čerte, tady straší!, Jak vyženit z pekla štěstí, ale i v knížkách.
Baf a Bubu, strašikluci z knihy Strašibraši aneb Tajemství věže v Kamsehrabech, jsou ze stejného rodu, ale má cesta k této knížce vedla jinudy. Ve čtyřiceti letech jsem ze dne na den onemocněl panickou atakou. Je to příšerná duševní nemoc. Člověka paralyzuje strach z čehokoliv a nedokáže sám sebe přesvědčit, že vyjít z domu není nic těžkého, že ho to nezabije. Nedokázal jsem vyjít z domu sám sedmnáct let. Když jsem tu nemoc s pomocí doktorů dostal pod kontrolu, cítil jsem, že mám dostatečnou aprobaci k tomu, abych dětem připomněl strach jako veličinu, s níž se musíme naučit žít i zacházet, protože je nebezpečná a každému může přerůst přes hlavu.
Strašibraši jsou veselou knížkou o tom, jestli strašit nebo nestrašit. Toto dilema řeší dvě malá strašidýlka. V situacích hrají roli strachy zbytečné, nutné, přehnané, ukáže se, že není strach jako strach a že není řešením našeptat všechny strachy do jednoho pytle a ten pak spálit.     

Jak vlastně probíhala tvorba celého příběhu? Kolik jste nad ním strávil dní (a nocí)? Čekal jste vždy, až přijde „ta pravá chvíle“, nebo máte nějakou pevnou „pracovní dobu“, kdy píšete, píšete a korigujete už napsané?

Na psaní této knížky nebylo nic mimořádného. Kolik dní jsem Strašibrachy psal, to si nepamatuji, ale vím bezpečně, že jsem s nimi žádnou noc nestrávil. V noci nepíšu a nikdy jsem v noci nepsal. Od roku 1980 mám psaní jako jediné povolání, takže na něj mám dost času přes den. A přes den je to práce jako každá jiná. Kdybych čekal, až přijde ta pravá chvíle, jak říkáte, tak bych toho asi moc nenapsal. Když je spisovatel na volné noze, je sám sobě šéfem i podřízeným. Jako podřízený mám přirozený sklon k lenosti, a proto musím být  jako šéf hodně tvrdý. Dělám každý den. Dopoledne píšu nový text tužkou do kostičkovaných bloků, odpoledne to přepíšu do počítače a vytisknu a pak mezi čtvrtou a pátou odpolední si dělám zase do bloků poznámky na druhý den. Jde spíš o vymýšlení legračních situací, gagů, fórů, nějakého jiskření v dialogu atd. V současné době mi připadá, že jsem mezi čtvrtou a pátou hodinou nejbystřejší. Možná je to pitomost, ale každý z nás si o sobě přece něco nalháváme, a když chcete psát knížky, musíte si toho nalhávat dost. Jinak byste si lehli a četli si, protože všichni víme, že už toho bylo napsáno strašně moc a dost často skvěle!
Ale abych dokončil popis svého pracovního systému. Druhý den, než začnu psát nový text do bloku, proškrtám a opravím ten vytištěný z předchozího dne. A takhle to běží pořád dokola. Nic vzletného, co?

Došlo při psaní Strašibrachů k tomu, že byste se „zasekl“ na místě a nemohl jste psát dál? Nebo se vám kniha psala „jedním dechem“?

Jedním dechem se dá knížka přečíst, ale napsat asi ne. Aspoň já to nedovedu a neumím si to představit. Zaseknu se vždycky. Ne, že bych nevěděl kudy s příběhem dál, ale najednou se mi nezdá třeba jeden odstavec tak šikovně napsaný, aby bylo všechno úplně jasné. Taky mám nerad dlouhý výpadek z psaní. Stačí mi odjet na tři besedy a restartování je pomalé.

Kterou postavu ze Strašibrachů máte nejraději? A vznikla některá z nich na základě skutečné osoby, třeba taková paní Jouzová nebo některý z dvojice strážníků?

Z téhle knížky mám asi nejradši dědu Tenkráta. Děda Tenkrát jsem já – trochu snílek, duší věčný kluk, člověk, který se snaží, aby bylo i to všední něčím zajímavé a neobyčejné, ale při tom to mělo řád, chlapík se silnou vazbou k místu, kde vyrůstal… Jiné postavy už nejsou nikomu konkrétnímu moc podobné, i když vlastnosti a různé drobné detaily si od lidí z okolí půjčuji. Přiznám se – a to platí nejen o této knížce –, že rád píšu epizodní figurky. Popis zařízených interiérů vynechávám úplně, přál bych si, aby hlavní postavy knížek bydlely v bytech čtenářů, ale epizodní figurky vytvářejí kulisy daleko podstatnější.   

Musím se vás zeptat, protože jde o mou oblíbenou pasáž... Jak vás napadla zápletka s proměněním holohlavého strážníka Rejhy v Zlatovlásku?

To je vždycky hrůza, když se mě někdo zeptá: Jak vás tohle napadlo. Pravdivá odpověď je: Nevím, nějak mě to napadlo. Ale jestli chcete jinou odpověď, tak třeba: Udělal jsem tu proměnu pro své potěšení – nemám rád uniformy a líbí se mi blondýnky. Stačí?

Je na knize něco, co byste rád pozměnil? A nepohrával jste si třeba s nápadem napsat pokračování?

Jediné, co bych na Strašibraších pozměnil, je jejich váha. Knížka je Markétou Vydrovou nádherně ilustrovaná, a aby ilustrace vynikly, dostaly prostor a kvalitní křídový papír. Kniha je velká a tři čtvrtě kila těžká. Když jich vezu s sebou třeba dvacet na besedu, mívám dost podobný výraz jako strašidlo Šklebištník. O pokračování neuvažuji, protože stárnu a už bych to neunesl (smích).
Ale vážně – myslím, že je v knížce všechno, co jsem do ní chtěl dát, a končí tak, že se ani pokračovat nedá. V Kamsehrabech někdo věří, že v jejich věži Baf a Bubu bydlí pořád, někdo tomu nevěří, ale úplně jistý si není. Dvě poslední věty ocituji: A proto se tam žije tak pěkně, slušně a spořádaně. Je jedno, jestli věříte na strašidla jako v Kamsehrabech nebo na něco jiného, ale je dobré chovat se vždycky tak, jako že se na nás někdo shora dívá.   

Než jste knihu nabídl ke zveřejnění, zkusil jste ji nechat přečíst nějakému dětskému čtenáři, abyste věděl, zda se mu kniha líbí či nelíbí? A myslíte si, že dnešní dětští čtenáři dokáží ocenit kvalitní literaturu? Často se totiž setkávám s názorem, že děti dnes buď nečtou vůbec, nebo čtou brak.

Rukopisy nedávám číst dětem už z toho důvodu, že děti nenadchne papír formátu A4 shora dolů pokrytý písmeny a přistoupily by k tomu už předem znuděně, prostě úplně jinak než ke knížce. V textu vytištěném na počítači není dítě ochotné a možná ani schopné vidět knížku. Pro ně je knížka až to krásné, barevné, plné obrázků. Vím to z besed, kde si ti menší představují, že jsem tím, kdo sám udělá knížku tak, jak ji dostanou do ruky.
Věřím tomu, že dětský čtenář dokáže ocenit hezky napsanou knížku. Problém je v tom, že se k němu takové knížky těžko dostávají. Trh je plný braku a v knihkupectvích jsou v prvních řadách vystavené strakaté překladové knížky a knížky, u nichž se děti zastaví a vykřiknou: „Hele, to znám z televize!“ Dítě přestane mít pocit, že je v tom velikém obchodě ztracené, a logicky si takovou knížku na rodičích vynutí. Osvícenost knihkupců je v nenávratnu, zbývají knihovny, v nichž většina knihovnic dělá pro dětskou literaturu ohromně záslužnou práci, a samozřejmě školy a rodina. Bez pomoci rodičů cesta k dobrým knížkám nevede.    

Příběhy o strašidlech (a zvláště o kouzelnických školách) jsou dnes ve veliké oblibě. Jak se vy sám díváte na příběhy o Harrym Potterovi? Četl jste některý příběh o tomto kouzelníkovi, případně viděl jste filmové zpracování?

Harryho Pottera jsem samozřejmě četl. Jestliže se objeví takový fenomén, co poblázní děti na celém světě, bylo by ignorantstvím si to nepřečíst. Musím smeknout před autorčinou fantazií. Já si na tom nejvíc vychutnával takové ty drobné lahůdky, jako například že vlak do Bradavic odjížděl z nástupiště 9 a ¾ – je tam velká spousta skvělých nápadů a fórů, ale v dílu, kdy se mladí kouzelníci z Bradavic rozhodnou „vzít věci do svých rukou a nastolit nové pořádky“, mi to silně připomnělo Timura a jeho partu a dobu, kdy nás ve školách učili Mozkomorové. Tam jsem se čtením skončil. A zfilmovaný jsem viděl jenom první díl. Já filmovou okázalost, triky, dlouhé scény a všechno to, co patří k velkofilmům, opravdu nemusím. Ale to už jsem říkal.

Pořádáte rád autorská čtení? S jakými ohlasy se setkáváte u dětských čtenářů?

Pokud mi to čas dovolí jezdím po besedách. Beseda je pro děti lepší než autorské čtení. Čtu třeba 15 minut, pak si povídáme, někdo při tom ukáže na jinou knížku, než o níž byla řeč, tak změníme téma a čtu z jiné knížky. Je to docela náročné na přípravu, protože při besedách mám knížek „ve hře“ už hodně, ale přistupuji k těmto akcím s vědomím, že já jsem tam kvůli dětem a ne ony kvůli mně, takže jim nechávám právo volby. Nepřežil bych, aby se na mých akcích děti nudily.
Dostávám tolik pozvání, že opravdu nelze vyhovět všem, ale snažím se. Hlavním tématem teď jsou knížky série Pachatelé dobrých skutků. V anketě SUK – Čteme všichni byly předloni první dva díly Puntíkáři a Duchaři na pátém místě mezi nejčtenějšími knížkami, loni skončil třetí díl Kouzláci třetí. Z toho mám velkou radost a při setkání s dětmi se mi násobí.  

Píšete raději pro děti, nebo pro dospělé čtenáře?

Dřív jsem se hlavně v televizních scénářích zajímal o palčivé problémy. Konkurs na chlapa byla první televizní inscenace o drogách, Cesty ze slepých map byly o rodině, kde si dítě myslí, že ho rodiče nemají tak rádi, jak by měli mít, dvoudílná inscenace Zatmění všech sluncí a Kdo ví, kdy začne svítat vyprávěla o normální slušné ženě-mámě, která se kvůli dvaceti tisícům dostala do kriminálu, a řešil se tam fakt, že trest není jen to, co vyřkne soud. Psal jsem o týraných dětech ve dvoudílném filmu Přes padací mosty… Pak přišlo zhroucení a dlouhá nemoc. Zjistil jsem, že v sobě už nedokážu otevřít velký konflikt a napsat drama. Nervové pavučinky uvnitř už mám moc potrhané a tenké, a tak jsem začal psát jen pro děti. Psal jsem i v nemoci a všechno bylo veselé. Pět sbírek básniček Potkal kočkodán kočkonora, Hodina smíchu, Zapište si za uši, Deset malých Bohoušků i Létací koště je pro zasmání, i když ve většině z nich je pod úsměvností ukrytá moralita, nabádání, připomenutí.
Baví mě vyprávět dětem s humorným nadhledem o problémech a vztazích, které jsou velice vážné a pro život zásadní. Připadá mi, že je to nejpřijatelnější a možná i efektivní cesta k dětským čtenářům. Humor má v povedeném případě velkou moudrost brát všechno v pravé míře – nezbláznit se štěstím, když se nám něco povede, a nehroutit se, když se něco nepovede.
A jestli napíšu knížku pro dospělé? Nakladatelé mě k tomu přemlouvají, něco jsem už trochu slíbil, ale na někdy… I když první krok jsem udělal už vloni. Knížka Kouzelné soboty je pro čtenáře od 9 do 99 let. 

Na čem nyní pracujete? A věnujete veškerý volný čas psaní, nebo vám zbývá i nějaký čas na jiné koníčky?

Dopsal jsem pátý a poslední díl série Pachatelé dobrých skutků. Jmenuje se Klofáci a vyjde na podzim. Letos mi už vyšel čtvrtý díl Pachatelů – Bouráci, dále Hloupežníci a Kočkopes Kvído. Myslím si tedy, že o mě na trhu není nouze. Ale jistěže mám v plánu další knížky. Prozrazovat ale víc nebudu. V našem řemesle vlastně nikdy nevíme, co bude a nebude. Dopíšete knížku a máte před sebou zase jen čistý papír a nemůžete zodpovědně říci, že se vám povede popsat ho něčím smysluplným.
S koníčky je to těžké. Jistěže rád čtu, ale často mi slast ze čtení kazí výčitky, že bych měl psát, a moc těch koníčků není. Asi jen jeden: Když mě nemoc propustila z domácího vězení, dali jsme si s manželkou předsevzetí, že budeme chodit po horách a vylezeme v deseti našich pohořích na nejvyšší  horu. Začali jsme v Bílých Karpatech Velkou Javořinou a už to máme splněné. Na Sněžku, Praděd a Javořinu jsme už vyšli dvakrát, znovu se chceme vrátit do Beskyd na Lysou horu, která má úplně nepopsatelné kouzlo. Tohle si po těch ztracených letech ohromně užívám.

Velice vám děkuji za rozhovor. A také za krásné příběhy, kterými těšíte nejen dětské čtenáře. Doufám, že vás inspirace bude provázet i dál.


Čtěte také:

Když nám straší ve věži