Recenze: Knihy pro dospělé

François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu

1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Recenze
Vytvořeno 21. 1. 2010 1:00
Autor: Hana Veselá
voda

Kdo by neznal snad nejvýraznějšího a nejznámějšího básníka francouzského pozdního středověku Françoise Villona. Českému čtenáři je jeho dílo známo zejména díky jedinečnému překladu Otokara Fischera. Nakladatelství Dokořán se v loňském roce vrátilo k tomuto překladu a vydalo z něj tzv. Malý testament a dalších 7 básní pod názvem Já u pramene jsem a žízní hynu.

 

Z života Françoise Villona známe jen prvních přibližně 33 let, než se nám jeho stopa ztrácí po odsouzení k trestu vyhnanství z Paříže. obal knihyCo však o těchto několika letech víme, svědčí o bouřlivém a pohnutém životě nadaného mladého básníka stráveném na jedné straně mezi vzdělanci a na druhé mezí zavrhovanou spodinou. Jeho spletitý život se odráží i v jeho tvorbě, pro kterou je hlavně typická živost, expresivita a osobní pohled či spíš nadhled nad lidským osudem. Protože Villonovy básně odráží jeho pohnutky, dostávají lidštější tvář a dotýkají se přímo čtenářovy duše. Právě díky této stránce jeho textů je Villon považován za jednoho z nejlepších básníků středověku a zároveň za předchůdce tzv. „prokletých básníků“, jakými byl např. Verlaine, Rimbaud, Mallarmé atd.

Protože se Villon pohyboval mezi šlechtou a jeho básně mají také šlechtu za publikum, navazuje na tradici dvorské poezie s charakteristickými rysy, jako jsou aristokratické hodnoty a formální dokonalost básně. Zároveň téma dvorského ideálu mění a obohacuje o vlastní zkušenost a životní realitu každého člověka. S lehkostí stylu a ironií se snaží odkrýt a upozornit na lidský úděl, proto se u něj může objevit i taková postava, jakou je stará a škaredá prostitutka.

Proč se vlastně cyklus Villonových básní nazývá Malý testament? Středověká společnost je prostoupena tématem smrti, která byla pro středověkého člověka na denním pořádku. Ve Villonově poezii se však nachází vedle smrti další důležité motivy, jako je rozloučení a pomíjivost věcí. 

Snad každého čtenáře na první pohled upoutá Villonův styl svými neustálými protiklady, protože pro poezii s takovýmto subjektivním pohledem je těžké zachytit pravdu, která se mění právě s každým člověkem. Villon vlastně zachycuje různé stránky skutečnosti a nejistotu vyjádření se o skutečnosti. Právě díky tomu jej snad i můžeme označit za prvního moderního básníka.


Ukázka:

Balada, kterou Villon napsal léta Páně 1458 na námět,
jejž u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský

Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jako červ, oděn jak prelát sám;
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní;
srdečně přijat, každým odmítán.


Sbírku Já u pramene jsem a žízní hynu vydalo nakladatelství Dokořán