Recenze: Michael Třeštík – Aspoň jsem to zkusil

• 

Vytvořeno 16. 1. 2020 0:00

Autor: Jitka Culková

Michael Třeštík se mezi širší čtenářkou veřejnost probojoval až s vydáním sbírek svých facebookových statusů. Vystudovaný architekt, milovník poezie, malíř, sběratel a glosátor je toho času důchodce, který popírá zažité představy o nerudných stařících, kteří nerozumí době a pro něž jsou vrcholem týdne slevy v Kauflandu.

Po dvou sbírkách vtipných a neotřelých facebookových statusů se Michael Třeštík rozhodl do třetice uspořádat soubor vybraných glos ze sociální sítě. Každá sbírka je ale trochu jiná, výhradně statusy obsahuje jen ta první Jen aby, řekla moje žena. Druhá kniha se jmenuje Ledaže se spletu a kromě statusů v ní najdete různé úvahy a postřehy všedního dne. I třetí kniha měla kromě krátkých textů z facebooku obsahovat něco navíc. Původním plánem byly deníkové zápisky proložené již publikovanými statusy. Nakonec je výsledná kniha bez statusů a myslím si, že pan Třeštík udělal dobře. Proč se rozhodl uprostřed psaní změnit plán, se ostatně dozvíte v samotné knize Aspoň jsem to zkusil.

Kniha je sice pojata jako deníkové zápisky, dataci v ní ale nehledejte. Michael Třeštík se totiž řídí svým vlastním časem. Přes zimu je v Praze, a jakmile počasí dovolí, stěhuje se do rodinné chaty na Vyžlovce. Popis života na Vyžlovce je o něco čtivější než zápisky z naší metropole. Na Vyžlovce je totiž autor ponechán sám sobě a umění v různých jeho podobách. A má tu Bais – boxerku, která se také na půl roku stěhuje na chatu.

Díky humoru a klukovskému pohledu na svět se čtou zápisky lehce. Ovšem přeskakování mezi tématy je místy matoucí. Některé změny totiž mají důvod, historka nakousnutá na začátku kapitoly může být přerušena a v závěru dojde k pointě. Někdy ale vyústění chybí. Chtělo by se říci, že tak už to chodí, život vždycky pointu nenabídne – a kniha je přece deník. Nicméně zde to tak úplně neplatí, protože deník pana Třeštíka je stylizovaný a nepojednává jen o událostech, které se mu právě dějí. Naopak se často zabývá různými více či méně intelektuálními problémy.

Je radost číst o umění, když vypráví někdo nejen erudovaný, ale i zapálený pro věc. Ze zápisků cítíte lásku k daným básním či umělcům, a i když nejste milovníci ani poezie, ani výtvarného umění, nebudete se u knihy nudit. I obava, že kniha vám nic nového nepřinese, protože jste věrní sledovatelé facebookového profilu pana Třeštíka, je lichá a budete příjemně překvapeni. Ani ne tak skutečnými historkami, které jsou skutečně fanouškům autora známy, ale spíše hloubkou znalostí a zaujetím, které z textů vyzařují.

Kromě umění se Michael Třeštík věnuje i sportu. Pravda, jde o sport méně náročný, což lze očekávat vzhledem k tomu, že je pan autor důchodce a trochu nešika. Třeba: vypilovat čas chůze jednoho kilometru, nezabít se během projížďky na motorce či přežít pokus o překonání rychlosti chůze na jeden kilometr. I úrazy a nezdary (nejen ve sportovní sféře) bere Michael Třeštík s humorem a nadhledem. Je radost číst o všech uměleckých pokusech (ilustrovat oblíbené dílo o poezii), originálních nápadech (Holanovy verše nečitelně vepsané do obrazů) a naprostých blbostech (pokus sbírat botasky).

Protože má Michael Třeštík i veřejně známé příbuzenstvo, dočteme se nejednu zajímavost o práci jeho ženy Heleny. Deník pokrývá dobu, kdy Helena Třeštíková dokončovala dokument o Miloši Formanovi. I proto se v knize objevují úvahy o tvorbě Formana, zvláště pak o filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Sám Třeštík film zhlédl až v době psaní této knihy. Důvod měl stejný jako autorka recenze, která film viděla jednou a už ho nikdy znovu vidět nechce. A věřte, že to nesouvisí s negativním názorem na film či na Miloše Formana. To, jak moc kniha, podle které Forman svůj oscarový film natočil, ovlivnila Michaela Třeštíka, koneckonců dokládá i název recenzované knihy Aspoň jsem to zkusil. Věta vystihuje jak hlavního hrdinu filmu, tak i přístup k životu Michaela Třeštíka. Ne vše, co začne, dokončí nebo se mu povede, ale alespoň to zkusil.