Recenze: Lindsay Hawdon – Jákobovy barvy

• 

Vytvořeno 25. 6. 2017 1:00

Autor: Slavka Čubanová

O druhé světové válce a holokaustu už bylo popsáno velké množství stránek a přece se dá přijít s něčím novým, neokoukaným. Přesně to se povedlo Lindsay Hawdon v knize Jákobovy barvy. Sledujeme osudy jedné rodiny, do kterých zasáhla zloba a falešné ideály lidí. Pomalu rozplétáme historii a skutečnosti, o kterých se jen velmi špatně mluví, zvlášť pokud jste malý chlapec.

Jákob je osmiletý cikánský chlapec, že čtvrtiny Rom, ze čtvrtiny Jeniš, a protože se narodil ve špatnou dobu, musí utíkat a skrývat se. Jeho otec ho naučil, jak se dá přežít v přírodě, jak se schovat, pokud nechcete, aby vás někdo našel. A Jákob se učil dobře. Je hladový a vyděšený, bojí se jakéhokoli setkání s lidmi, pronásledují ho vzpomínky, které mu berou naději.

Doba je zlá, plná strachu. Nikdo nikomu nevěří, každý každého pozoruje a snaží se vytěžit pro sebe to nejlepší. Ale i v této atmosféře se najdou lidé, kteří jsou ochotní pomáhat. Vystavují se tím velkému nebezpečí, ale ani to je neodradí od toho, aby prokázali lidskost. I Jákob jich pár potká a jen díky nim dokáže zůstat naživu.

Kniha Jákobovy barvy se však nesoustředí pouze na Jákobův příběh. Autorka sestavila barevnou mozaiku historie jedné rodiny. Jednotliví členové pocházejí z jiného světa, jiné společenské vrstvy, přesto si k sobě našli cestu a vytvořili celek. Každý z nich prožil nějakou tragédii a nese si ji v sobě. Jedině společně dokázali svou minulost překonat. Jenže jejich život zkřížila druhá světová válka a holokaust. Pár mocných se rozhodlo, že někteří lidé si nezaslouží žít. Zasáhla je nacistická genocida.

Kniha se nečte jednoduše, rozhodně od ní nečekejte jednohubku na nedělní odpoledne. Vzhledem k tomu, co vše malý chlapec zažije, je potřeba některé pasáže doslova strávit. Navíc se velmi rychle střídají dějové linie. Chvíli sledujete dětství Jákobovy matky, pak je to Jákob sám v lese a za chvíli si čtete o otci a jeho životě v cikánské kolonii. Vše se prolíná a pomalu spojuje v jeden velký barvitý příběh tří generací. Rozdílné je i prostředí, ve kterém se děj odehrává. Bohatá společnost, která si užívá večírky, a chudá maringotka plná cikánských dětí, které si hrají s plátěnou mičudou.

Jde o velmi smutný příběh, který jen pomalu nabývá reálný obrys. Jákob zvolna odhaluje, co se vlastně stalo, jaký je jeho osud a co ho nutí křičet ze spaní. Autorka vyprávění založila na pocitech, ty jsou to hlavní, vše zastřešují a dávají příběhu význam. Vše dokresluje barvitým popisem okolí, kterýzobrazuje nejen krajinu, ale i náladu okamžiku.

Lindsay Hawdon dala své první knize velmi zvláštního hlavního hrdinu. Jákob je dítě, ale nechová se tak. Jeho činy formovala doba, ve které se ocitl. Přemýšlí a jedná jako dospělý člověk. Přebírá na sebe odpovědnost, kterou by dítě mít nemělo. Právě pasáže s Jákobem jsou nejsilnější části příběhu.