Recenze: Alen Meškovič – Ukulele jam

• 

Vytvořeno 9. 4. 2017 1:00

Autor: Renata Petříčková

Zlatá devadesátá léta. Na scéně Roxette nebo Haddaway, kdo by si nepamatoval. Ale také si vzpomínáte, že v tu dobu probíhal válečný konflikt na území Bosny? V tuto dobu se odehrává příběh Mikiho, patnáctiletého bosenského muslima, který dorazí s rodiči do uprchlického zařízení v bývalém turistickém komplexu. Ostatně některé komplexy kolem ještě fungují, a tak se mísí život turistů a uprchlíků.

Za sebou má Miki válečné zážitky, zranění a nezvěstného bratra. Přišel s rodiči o domov a snad jen jeho mládí a nezdolná síla a chuť žít jinak dává knize směr, který se stává tím hlavním – směr dospívání. Najednou je celá ta válka nějak upozaděná, i když neustále ovlivňuje běžný život i školní docházku. Kde se projeví, jde s ní v ruku v ruce pocit nesmyslnosti, nespravedlnosti a všeho toho, co nakonec vyústí v konečné rozhodnutí, které Miki udělá.

Že by i to byl vrchol dospělosti? Prošli jsme s Mikim jeho patnáctým, šestnáctým i sedmnáctým rokem a autor si skvěle naběhl na druhý díl, na pokračování, na které se popravdě velmi těším. Napíše ho?

Mládí nabité hormony a hudbou!
Snad za to mohou sugestivní dialogy nebo jen čistě mužský- pardon, chlapecký- pohled na svět, ale všechno to ve vás zanechá dojem živočišné bujnosti, kterou oplývají jen ti, kteří teprve objevují své dospělé síly a možnosti. První opití, první sex… citlivé a neobyčejně hluboké proniknutí do duše dospívajícího chlapce, který snad i díky prožitému roste ze své naivity do… a to je právě to, co zůstává v příběhu otevřené. Co naznačuje snad to, co Alen Meškovič napíše až poté. Kolem vás bude znít hudba, budete toužit po jamovém klubu Ukulele, v rádiu uslyšíte to, co si pamatujete – ale co není zrovna Mikiho styl. Jo, mladí mají prostě jasno!

Všední dny, které nejsou vůbec všední
Zvláštní roli tu hraje Švédsko, země, která se tu plíží s nádechem čehosi nového, jiného, diametrálně odlišného. Ano, je to země, kam lidé, kteří už vzdali svou domovinu a mír, odcházejí. A odkud přicházejí krásné pohledy, pozdravy a vzkazy. I přes živelnou chuť žít ucítíte společně s Mikim obrovskou touhu tu už nebýt. Opravdu dospět a začít svůj život někde úplně jinde.

S postupujícími roky a snad i dospívajícím vědomím hlavního hrdiny máme možnost sledovat, jak se vyvíjí ke zcela jinému náhledu na svět a budoucnost, než mají jeho rodiče. Jak ve všedních dnech a pubertálních náladách, zážitcích a zveličovaných problémech mladistvým prosakuje hluboké uvědomění a jak z nezodpovědného floutka roste mladý muž, který se už o sebe pravděpodobně dobře postará. Kde ubrat, kde přidat, kde se přizpůsobit a kde se naopak nenechat zlomit? To je téma celé knihy Ukulele jam.

Ochutnejte:

Večer jsme se scházeli u Damira a Samira v pokoji v přízemí D2. Jejich rodiče často odcházeli na návštěvu k někomu jinému v táboře nebo seděli přikovaní k obrazovce v televizní místnosti. Sedávali jsme tam všichni spolu, bez ohledu na národnost nebo školu. Společně jsme poslouchali kazety s výběrem, hráli karty, pili, pokud bylo co. Damir se Samirem byli Amarovými i mými absolutními hrdiny. Znali všechnu možnou hudbu – obzvlášť tu zahraniční – a bez ustání mluvili o svém velkém idolu Jimovi Morrisonovi, který napsal The End a zemřel ve vaně. Damirovi i Samirovi sahaly vlasy až po bradavky. Obecně hodně mluvili o vlasech. Bylo to poučné. Například jsem nikdy neslyšel o tom, že se mohou konečky třepit, a proto by se měly pravidelně zastřihovat. Nebo že jsou pro vlasy zdravé žloutky. Stačí je vmasírovat do pokožky na hlavě a nechat je před umytím působit. (str. 94)