Recenze: Anthony Ryan – Královna ohně. Stín krkavce: kniha třetí

• 

Vytvořeno 29. 12. 2016 1:00

Autor: Iveta Lužná

Podzim do českých knihkupectví opět přinesl nový díl trilogie Anthonyho Ryana, tentokrát poslední. Královna ohně se co do stylu vyprávění vydává ve stopách druhé knihy, tedy používá více hledisek, a dějově přímo navazuje na svého předchůdce. Čtenáři přináší především rozklíčování dosud upozaděných mystických intrik, ale také nové lokace, množství bitev, střípky z minulosti Vélinova světa a dilemata hrdinů nutící k zamyšlení.

Ve třetím dílu – Stínu krkavce – mají hrdinové před sebou stále jednu válku, kterou je třeba ukončit, na obzoru se však už rýsuje další tažení, vedené z mnohých důvodů. Lyrna se ujímá vlády ve své zničené zemi a rozlíceným poddaným slibuje spravedlnost. Cumbrélinci do boje následují svou požehnanou lady – Reva je sice přesvědčená o nezbytnosti svých kroků, na druhou stranu těžce nese tíhu životů zmařených kvůli její lži. Frentis si musí odpykat zločiny, kterých se dopustil proti své vůli a které si přesto dává za vinu. Stává se vůdcem vlastní malé války, přínosné pro královnin nový řád i jeho klidné spaní. A Vélin se vydává odhalit skryté nebezpečí, které si teď už všichni uvědomují, ale stále nevědí, jak proti němu bojovat. Sice ho opustila píseň krve, s čímž se zpočátku těžko vyrovnává, časem však zjistí, kde hledat oporu, která mu pomůže překonat vzniklou prázdnotu a rozeznat správnou cestu.  

A nejasné zlo skrývající se v pozadí konečně získává pevné kontury. Všichni tuší, že stejně jako byla předchozí válka hlavním záporákem podnícena, je tato nadcházející jedinou cestou k jeho zničení. Anebo se pletou a naopak do jeho promyšlených plánů zapadá? Kniha je prodchnuta novými poznatky o identitě skrytého zla a nastal také čas odhalit mnohá dlouho tušená tajemství. Zatímco některé výrazné postavy předchozích knih již posloužily svému účelu a ztrácejí se v davu početných jmen románu, vrací se jiné, aby se staly zásadními pro další osud světa.

„Na tom nezáleží.“ Z jejího hlasu vyprchaly i poslední zbytky emocí, oči jí pohasly a ramena poraženě poklesla. „Nezáleží vůbec na ničem. Postav si svoji flotilu, vybuduj armádu a pošli je všechny na smrt. Stejně jsme jen figurky na jeho šachovnici, a pokud se hra příliš zamotá, začne hrát jinou. Už stokrát jsem zemřela a budím se v jedné schránce za druhou. Pokaždé se modlím, aby mě tentokrát nechal být. Když jsem se poprvé probudila v této, neslyšela jsem jeho šepot a myslela jsem…“ Svěsila hlavu a objala si tělo pažemi. (Str. 255)  

Je znát také tematická návaznost na Pána věže. Druhá kniha trilogie líčila vynucenou válku s Volary s nevázaným naturalismem a líčení hrůz prolínaly výroky mírotvůrců. Nyní se hrdinové ženou do střetu, pro nějž se víceméně sami rozhodli. Postavy tak mají možnost diskutovat o tom, kde končí spravedlnost a začíná bezduchá msta. Je nová královna skutečnou osvoboditelkou, nebo jen dalším tyranem, který žene tisíce lidí na smrt? Autor se snaží zachytit Lyrnu více očima, včetně jejích vlastních, díky čemuž čtenář získává jednak vhled do jejího rozhodování, ale také může posoudit, nakolik se její ambice setkávají s pochopením poddaných. Právě na této postavě je dobře patrná i další z výrazných myšlenek díla: moc je potřebná pro plnění vyšších cílů, ale především je to nebezpečná a svůdná hračka, jíž málokdo dokáže nepodlehnout.

Neotřesitelnou pravdu vojevůdců tiše zpochybňuje existence postav, jejichž životy či duševní zdraví byly válkou narušeny – ať už se jedná o celý regiment složený z obětí války, či starého známého Alucia, ztroskotaného básníka a pijana. Jsou hlasem svědomí, který čtenáře upozorňuje, že válka, v níž bojují, není samozřejmá, a nutná je jen proto, že si to myslí ti, co ji vedou.

„Prošel jsem celé Severní provincie i království,“ řekl Nortah. „Za pár měsíců jsem zabil víc lidí než za všechny roky v řádu. Vedl jsem svůj regiment vstříc bojům, ohni a útrapám, protože jsem byl přesvědčen, že je to tak správně… a protože mi má žena řekla, že je to nutné. Ale nechci se jí dívat do očí, až spatří muže, který se účastnil masového vyvražďování.“ (Str. 456)

Autor pokračuje ve způsobu vyprávění děleném mezi hlediska čtyř hlavních hrdinů z dvojky, k nimž se ještě přidává Alucius. Jak se jednotlivá PoV střídají, jejich cesty se opětovně sbíhají a rozcházejí, takže je občas některá z výrazných událostí nahlédnuta více očima a také některé poznatky jsou duplikovány. Až na několik výjimek (např. lišící se názory na Lyrninu vládu; specifické snové pasáže u Frentise) se však jednotlivá hlediska od sebe nijak neliší, jejich mnohost slouží především k zaznamenání událostí ve vzdálených koutech světa. Kapitoly jsou, až na občasnou současnost linek, řazeny chronologicky. Hlavní dějová linka je rámována zápisky alpírského kronikáře Verniera, jenž má na celou věc vlastní „nezaujatý“ názor.

Královna ohně Ryanovu trilogii uzavírá v duchu předchozích dílů. Stín krkavce je akčním příběhem o válce, bojích a válečnících, také ale o lidech, kteří se s tím vším musí nějak vyrovnat. Hovoří o smrti a víře v záhrobí, vypráví o ranách z bojů a rozpadu společnosti a hledá něco, co všechny hrůzy přetrvá. Od podobných děl fantasy žánru se liší především světem neobvykle chudým na příšery a kouzla, zato však plným skrytých sil a mystiky. Píseň krve považuji za nejpovedenější díl trilogie, a to pro její vypravěčskou propracovanost, zatímco zbývající díly staví především na rozsáhlosti příběhu. Nicméně i tak je Stín krkavce příběhem, který stojí za to vyslechnout.