Recenze: Michael Connelly – Hořící pokoj

• 

Vytvořeno 29. 4. 2016 3:00

Autor: Alena Lochmannová

Devět let stará nešťastná náhoda končí smrtí pouličního hudebníka. Starého zločinu, který možná vůbec nebyl nešťastnou náhodou, ale promyšlenou vraždou, se tak ujímá Harry Bosch, losangeleský detektiv téměř před důchodem. Na Harrym a jeho nové mladé kolegyni je rozplést síť povšechných informací a spřádat nitky důkazů, to vše pod tlakem politických představitelů i médií. Detektivní příběh Hořící pokoj autora Michaela Connellyho přináší napětí, intriky i jedinečný popis práce policejního sboru.

Je to devět let, co pouličního hudebníka Orlanda Merceda trefila na ulici zbloudilá kulka. Zdánlivá nešťastná náhoda, kulka, která vzešla z možného vyřizování účtů místních gangů a která připoutala Merceda na vozík, si po devíti letech vybírá svoji krutou daň a hudebník umírá. Zpráva z patologie hovoří jasně, jedná se o vraždu.

Případ na stůl dostává losangeleský detektiv Harry Bosch, kterému nezbývá příliš do poklidného důchodu, případu se přesto ujímá. Je si velmi dobře vědom skutečnosti, že se může jednat o jeden z jeho posledních případů, ne-li vůbec ten poslední. Po svém boku má na oddělení nevyřešených případů novou mladou kolegyni Lucii Sotovou, kterou má za úkol naučit něco ze svého proslulého detektivního umu. Ta však, jak se později ukáže, má své vlastní důvody, proč se o případ samotný zajímá.

Harry Bosch se v knize Hořící pokoj objevuje na scéně již po devatenácté a za tu dobu, co se s ním čtenáři setkávají, neztratil nic ze svého šarmu. Stále je to ten starý dobrý Harry, který jde za svým instinktem, který staví na svých zkušenostech a jde po pachateli, dokud jej neusvědčí. Ne vždy však jeho cesta dojde cíle, který si vytyčil.

To, co nelze Connellymu upřít, je smysl pro poctivý a detailní popis policejní práce. Na rozdíl od jiných detektivních románů se Connelly do jisté míry vyhýbá přespříliš dynamickému ději, naopak nechává děj plynout v poklidu, nikoli však nudně, představuje skrze příběh čtenáři aspekty policejní práce, ale též její úskalí od politických tlaků přes interní problémy až po sociální problémy současného i minulého života v Los Angeles, s nimiž se policisté musejí vypořádat. Nic z toho nechybí ani v Hořícím pokoji.

Pro čtenáře může být zprvu matoucí, že Harry řeší v podstatě dva na sobě nezávislé případy najednou, nicméně díky Connellyho vypravěčskému umu se velmi rychle zorientuje a dokáže sledovat linii obou případů.

Hořící pokoj je svižnou detektivkou ze staré školy, kdy autor nezabíhá do zbytečných nudných detailů, ale na druhou stranu ani nezatěžuje přemírou děje a akce. Za velkou devizu příběhu je možné považovat uvěřitelné policejní postupy a živé postavy s přirozenými charaktery. Též mladá parťačka příběh oživila, ač se jedná o nesourodou policejní dvojici, postupně k sobě oba aktéři nacházejí cestu. Pro milovníky detektivních příběhů je bez nadsázky povinností si Hořící pokoj přečíst. A kdo ví, třeba se jedná o poslední případ Harryho Bosche, minimálně v řadách LAPD.

A na závěr jedno malé doporučení pro opravdové milovníky příběhů Harryho Bosche. Michael Connelly popisuje v knize reálná místa v Los Angeles, stejně jako reálnou atmosféru těchto míst, ale i problémy, s nimiž se obyvatelé a policisté v takzvaném městě andělů potýkají. Podívejte se tak na mapu a sledujte, kde se Harry aktuálně pohybuje, v knize vám autor vždy napoví. Vnímejte informace v pozadí, které mají lehce sociálně či politicky kritický tón. Connelly do knihy promítá své názory, zkušenosti i realitu města, kde zní jazz z ulice, ale které má též svoji stinnou stránku.

Ukázka z knihy:

Lucii Sotovou zastihl Bosch na zadní nákladové rampě, kde se opírala o prázdný vozík a dívala se do telefonu. Byla to drobná, ale vypracovaná žena, která mohla vážit maximálně padesát kilo. Na sobě měla stylový kostým, který byl v poslední době u policejních vyšetřovatelek v módě. Byl střižený tak, aby jí umožňoval nosit služební zbraň u pasu, a ne v kabelce. Díky tomu vyzařovala z jeho nositelky taková síla a autorita, o jaké by se jí v klasických šatech mohlo jen zdát. Kostým měl tmavě hnědou barvu, k němu si vzala krémovou kabelku. Obojí dobře ladilo s její hladkou hnědou kůží. Když uviděla přicházet Bosche, zvedla hlavu a rychle se napřímila jako dítě, které přistihli u něčeho zakázaného. „Mám ji,“ oznámil Bosch. Zvedl důkazní sáček s kulkou. (Str. 12)