Bílá paní v novém historickém románu

• 

Recenze

Vytvořeno 21. 9. 2015 3:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

O Perchtě z Rožmberka, alias Bílé paní, už jste jistě slyšeli. Román z pera Jaroslavy Černé, který vydalo v červenci 2015 nakladatelství Alpress, není první, a jistě ani poslední, který o jejím životě vypráví. V každém případě je pojat velmi originálně a určitě stojí za vaši pozornost.

Perchta z Rožmberka byla donucena ke sňatku z rozumu. Tak jako mnohé jiné ženy v 15. století si nemohla podle své vůle a lásky vzít Petra ze Šternberka, kterého milovala, ale musela se stát manželkou Jana z Lichtenštejna, kterého jí vybral otec. Důvod byl jasný. Otec měl velké dluhy a bylo třeba je řešit. Jak jinak, než svatbou dcery s lakomým, ale bohatým Janem, u kterého by snad nemuselo vadit, že Perchtino věno nebude vyplaceno ihned.
   
Perchta sice svého chotě nemilovala, ani ve snu by ji však nenapadlo, jaká budoucnost ji čeká. Nejenže byl její manžel opilec, zhýralec a absolutně se o ni nezajímal, navíc dělal zásadně to, co nakázala jeho matka. Škodil jí, jak mohl. Po příjezdu na Mikulov Perchtu čekalo nepěkné překvapení. Žádné uvítání, studené strohé nevybavené komnaty, k jídlu skýva chleba a kousek sýra. Ne, že by byli Lichtenštejnové tak chudí. To vůbec ne. Janova matka Hedvika a její dcery, které na Mikulově žily, měly všeho dostatek a jejich život byl jeden velký přepych. Perchtu však na Mikulově nechtěly a tak dělaly vše pro to, aby jí život ztrpčily. A manžel? Ten za ní přišel jen v podnapilém stavu, aby splnil manželskou povinnost. Perchta a její dvě přítelkyně a komorné, Mary a Machna, žily o hladu, zimě, strádaly fyzicky a především psychicky. Situace se nezměnila, ani když Perchta počala, ani když dala Janovi děti.
   
Jaroslava Černá zachytila Perchtin život od doby, kdy přijíždí na Mikulov a je čerstvě vdanou paní. Zde mi chyběla na začátku milostná zápletka s jejím milovaným Petrem ze Šternberka, která by příběh mohla oživit. (Ale to je jen můj osobní názor.) Perchta v autorčině podání je nevýrazná osoba, která nijak moc netruchlí nad ztrátou svého milého. Píše se rok 1449. Autorka pokračuje dalšími lety, kde ukazuje jedno Perchtino utrpení za druhým a končí rokem 1455. Pak náhle přeskakuje 15 let, kde opět vstupuje rovnou do Perchtina aktuálního života, aniž by se nějak zmiňovala, proč najednou Perchta žije na Krumlově a ne se svým manželem, co se mezitím stalo, atd. Důvodem je ukázat Perchtinu dobrotu, kdy začne vždy na Zelený čtvrtek obdarovávat chudé jídlem, aby nestrádali. Chce tak oplatit dobrotu těm nejchudším, protože právě oni jí pomáhali na Mikulově, když neměla co do úst, a dávali jí jídlo na dluh.
   
V poslední kapitole pak autorka ukazuje několik scén v průběhu let až do současnosti, kdy oživuje mýtus Bílé paní a představuje Perchtu jako bílý přízrak, zjevující se ve zdech rožmberských sídel. Je to sice zajímavě pojato, ale určitě bych to neuváděla jako poslední kapitolu. Spíše jako Epilog nebo Doslov. Takto je to v textu poněkud matoucí, i když autorka vždy pečlivě uvádí, kde a v jakém čase se příběh odehrává.
   
Stejná datace a umístění se objevují v celé knize. Čtenáři to usnadňuje orientaci. Vzhledem ke strohosti, s jakou byl román napsaný, to považuji dokonce za povinnost. Autorka téměř vůbec nerozepisuje děj, úvody či popisy. Nevíme tudíž, jak vypadal Krumlov, z něhož odjížděla, Mikulov, na který se přivdala, nevíme, jak vypadaly Valtice, kam prchla před svou tchýní a jejími dcerami. To, na co se autorka soustředila, byly především dobře napsané dialogy. Přesto mě trochu mrzí, že nevyužila potenciál, který zde měla, a nevytvořila román, ale spíše hodně strohou historickou fresku.
   
To všechno se však dá odpustit. Je nutné přiznat, že autorka má zcela originální styl a určitě se najdou čtenáři, kterým vyhovuje. Co však nemohu opominout, jsou překlepy podstatného rázu, a to hned dvakrát na jedné straně (150). Ve chvíli, kdy se Perchta dozvídá, že její milý Petr ze Šternberka umírá na těžkou nemoc, autorka dvakrát používá ekvivalent „mladý Rožmberk“. Tak kdo tedy zemřel? Zarazilo mě také chybné používání „ji – jí“ a některé čárky ve větách. Více pozornosti korektora by zde určitě prospělo.
   
Výše vytčené chyby a překlepy, stejně jako nevyužitý literární potenciál mě mrzí, neboť to byla krásná knížka se zajímavým příběhem a autorka dokázala, že umí psát tak, aby vtáhla čtenáře do děje. Když už se začteme a pochopíme, kde se hrdinové nacházejí a v jaké situaci, s trochou vlastní fantazie si představíme Mikulov v 15. století, tak nás příběh dokáže opravdu upoutat, je napínavý a má spád. Autorce navíc dávám plus, že se příliš neodkláněla od historických skutečností a historický materiál využívala i v textu. Některé dopisy, které v knížce najdeme, citují téměř doslovně skutečnou korespondenci mezi Perchtou, jejím otcem a bratry. Samozřejmě s tím rozdílem, že autorka přizpůsobila dobový jazyk dnešnímu čtenáři.
   
Pokud tedy hledáte příjemné oddechové čtení, nijak nezatížené popisností, máte rádi historické příběhy či rožmberská sídla, určitě po knížce sáhněte.

ČERNÁ, Jaroslava. Perchta z Rožmberka: prokletí Bílé paní. Vydání první. Frýdek-Místek: Alpress, 2015, 213 stran. ISBN 978-80-7466-695-7.