V hlavní roli Milena Jesenská

• 

Recenze

Vytvořeno 16. 11. 2013 2:00

Autor: Jitka Culková

Irena Obermannová je stálice české literární scény, ráda provokuje či spíše šokuje, občas je ale její touha po senzaci na škodu jejímu psaní. Naštěstí to pro knihu Dopisy Kafkovi příliš neplatí. Obermannová se stylizuje do Mileny Jesenské, která si s Franzem Kafkou mezi léty 1920, až do jeho smrti v roce 1923, psala. Skutečné dopisy Mileny pro Kafku se nedochovaly, a tudíž měla autorka volnou ruku.

Milena Jesenská byla rebel, ráda provokovala, stejně jako Obermannová. Přestože se kniha jmenuje Dopisy Kafkovi, nejde o dopisy v pravém smyslu slova, spíš o jakýsi deník, ve kterém se místo oslovení „Milý deníčku“ píše „Milý Kafko, Kafíčko“. V ich formě píše Milena Jesenská či spíše Irena Obermannová svému idolu už jako třináctiletá. Tedy v době, kdy skutečná Milena neměla ani tušení o existenci Franze Kafky. Kafka se stává ideálním mužem, důvěrníkem, kterého Milena vždy milovala a pouze čekala, až ho doopravdy potká. Dopisy ale nejsou klasickým monologem pisatele, Milena Ireny Obermannové je píše jako román – popisy osob, vnitřní monology, dialogy, to vše se v tomto „románu v dopisech“ najde.

Kladem této knihy je její velká čtivost, Obermannová nevrší metafory, ale úderně pojmenovává situace, vtipnou zkratkou popisuje osoby a živě přepisuje rozhovory. Proto je ale chybou prokládat dopisy skutečnými citáty z pera Mileny Jesenské. Jesenská byla novinářka, tudíž psát uměla, a dokonce velmi dobře, nicméně měla odlišný styl. Na rozdíl od Obermannové si libovala v dlouhých souvětích, vložených větách a samozřejmě měla i trochu odlišný slovník. Vždyť obě ženy od sebe dělí téměř století!

Šťastnější ruku měla Irena Obermannová s vkládáním citátů z dopisů Franze Kafky, v takových to pasážích působí dopisování Mileny a Franze téměř skutečně.

Místy probleskuje až vynucená touha šokovat čtenáře, z Mileny Jesenské se stává naivka, která Kafkovi píše jako pro dívčí časopis. Analyzuje své milostné vztahy jazykem naší, moderní doby a narušuje tak iluzi prvorepublikového galantního vyjadřování. Je to škoda, protože Obermannová se drží reálií ze života Jesenské, Kafky i historických událostí. Infantilita některých dopisů by se dala pochopit v případě mladičké Mileny, horší už je to u „zralé a životem unavené“ Jesenské.

Dopisy pro Kafku pokračují i po jeho smrti. Píše o své závislosti na drogách, komplikovaném manželství i vztahu s dcerou. Svému Kafíčku může říct vše, o ilegálních schůzkách s komunisty, o hádkách s Čapkem i o pobytu v koncentračním táboře. Dopisy Kafkovi proudí dál až do smrti Mileny Jesenské.

„Kafko,
Nenechám to tak. Mlč si. Já Ti budu psát vždycky, píšu Ti odmala. Už jsem Ti řekla, že nepřestanu ani po tvé smrti? […] S Tvým dopisem z pošty běžím do první kavárny, abych si ho mohla v klidu přečíst. Hltám Tvá slova…
Mileno, společnou možnost, o které jsme věřili ve Vídni, že ji máme, rozhodně nemáme, neměli jsme ji ani tenkrát.
Ne, ne, ne. Nevěřím, nechci.“
(OBERMANNOVÁ, Irena. Dopisy Kafkovi. Praha: Motto, 2013. s. 104.)

Dopisy Kafkovi jsou dobrým románem, velmi čtivým, se zajímavými hrdiny. Skutečné dopisy Mileny Jesenské by asi byly literárně hodnotnější, ale Irena Obermannová se látky chopila se ctí a Milena Jesenská z jejího pera je silná osobnost.

Knihu Dopisy Kafkovi vydalo nakladatelství Motto