J. R. R. Tolkien hrdinský

• 

Recenze

Vytvořeno 23. 5. 2013 3:00

Autor: Petr Kuběnský

V posledních měsících se v knihkupectvích objevily hned dvě publikace, které ilustrují Tolkienův vztah k veršované hrdinské epice. Jednou z nich je český překlad autorových "zlomků" eposu o Sigurdovi a Gudrún, který vydalo Argo, současná domovská stáj slavného průkopníka žánru fantasy. Druhou knihou, o níž budeme mluvit, je epopej neznámého básníka Sir Gawain a zelený rytíř, k níž měl Tolkien dlouholetý srdečný vztah a jejíž text sám transponoval do moderní angličtiny. Vyšla pod patronátem malého nakladatelství Sanch.

Anglosaské hrdinské poezie je jako šafránu. Obzvláště to vynikne v porovnání s germánskými zeměmi. Je to možná jeden z důvodů, proč se profesor Tolkien, milovník středověké epiky obracel ve svých bádáních tak často k jiným jazykovým proviniencím - zabýval se Eddou i Ságou o Völsunzích, o nichž bude ještě řeč, a kvůli čtení Kalevaly se naučil finsky a na finštině posléze postavil i řeč vznešených elfů ze Středozemě.  Avšak intenzivně zkoumal alespoň to málo britských památek, které se dochovaly. Eposu o Béowulfovi věnoval nejednu přednášku na Oxfordu a český čtenář se s knihou mohl seznámit díky chvályhodné iniciativě nakladatelství Torst už v roce 2003. Na druhý významný objekt Tolkienova zájmu, báseň o rytíři Gawainovi, jednom z členů Artušovy družiny, jsme si museli počkat až do minulého roku.

Rukopis básně pochází ze 14. či 15. století, látka samotná je však mnohem starší. Ostatně kořeny artušovského mýtu můžeme datovat až někam do 5. století. První zmínka o Gawainovi se objevila už ve 12. století v historickém (a značně nepřesném) shrnutí britské historie v podání Geoffreyho z Monmouthu a v následujících ranných pramenech je jeho jméno frekventované přibližně stejně jako jméno Lancelotovo. Teprve časem jeho hvězda poněkud pohasla vedle legend o Merlinovi, Artušovi či Percivalovi. Každopádně rukopis byl objeven pro veřejnost až v roce 1824, kdy se dostal do rukou osvícenských badatelů a zmocnil se ho nastupující romantismus.

Pro Tolkiena se stal Sir Gawaina a zelený rytíř odrazovým můstkem k vědecké kariéře, když připravil ve dvacátých letech jeho kritické vydání. Až do profesorovy smrti však jen málo lidí tušilo, že se Tolkien také postaral o překlad básně do moderní angličtiny. V rukopisech jej nalezl editor tolkienovského díla, autorův syn Christopher, spolu s překladem dalších dvou středověkých básní. Sám spisovatel ho však nepořizoval za účelem vydání, ale čistě jako oporu pro pochopení smyslu textu. Tolkienův převod se stal také jedním z pramenů českého překladu.

Báseň vypráví vcelku jednoduchý příběh, jehož síla - jak už to u středověkých památek bývá - tkví především v méně zjevných detailech. Na Artušův dvůr přijíždí v době novoroční hostiny zelený obr, zakutý do brnění stejné barvy a provokuje královy družiníky, zda se jeden z nich odváží uštědřit mu úder sekerou. Jeho popichování nevydrží Artušův synovec Gawain a přijme podivnou výzvu, která obsahuje i dodatek, totiž že druhou ránu bude muset strpět Gawain sám přesně za rok. Mladý rytíř setne obrovu hlavu. Zelený bojovník ji však zvedne, nasedne na koně a předtím než odjede, vyzve Gawaina, aby ho přesně za rok vyhledal v jeho sídle, Zelené kapli. Většina následujícího vyprávění se věnuje rytířově strastiplné pouti za splněním svého závazku.

Báseň o Gawainovi se vyznačuje typckými prvky rytířské literatury. Charakter literární postavy určují především vznešené vlastnosti ducha, připisované rytířům (vzpomeňme na známější Píseň o Rolandovi) − zbožnost, udatnost, zdrženlivost či dostání slovu. Samotný text pak protkávají četné odkazy k Bibli a jejím hrdinům a důraz je kladen také na biblickou symboliku (např. v obsáhlém výkladu znaku na Gawainově štítu). Zároveň však epos svědčí o významném vlivu pohanské mytologie, ať ve zmínce o bojích s obry, při setkání s čarodějnicí nebo v obrazu samotné Zelené kaple, která spíše než chrám zbožnosti připomíná keltské obětiště. Zároveň může pozorný čtenář objevit v textu prvky - např. četná antroponyma v případě jmen ostatních rytířů kulatého stolu, která bohatě dokládají pravděpodobný přenos artušovské mytologické látky z francouzské Bretaně na anglickou půdu, ačkoli postava samotného Gawaina je pravděpodobně ostrovního původu. Pozoruhodné paralely se dají najít i v případě zeleného rytíře, který nezapře možné příbuzenství s leprikóny či předkřesťanským přírodním kultem "Zeleného muže", později zpodobňovaného na fasádách secesních domů.

Zkušená překladatelka Anna Valentová si v českém převodu pozoruhodně dobře poradila s charakteristickými znaky Gawainova verše. Jazyk básně si uchoval lehkou historizující patinu, která však neomezuje srozumitelnost. Přepis napodobuje původní metrickou strukturu, která spíše než rýmy akcentuje aliteraci (typický středověký prostředek kompozice) a zachovává i typické čtyřverší ("bob and wheel") na konci strofy. Je jen škoda, že doprovodného materiálu v knize není mnoho. Potěší sloha s barevnými fotografickými reprodukcemi středověkých i novověkých zpodobnění Gawainova mýtu, ale trochu zamrzí stručný třístránkový doslov bez interpretačních aspirací. Obzvláště to vynikne ve srovnání s druhou knihou, o níž budeme mluvit - Legendě o Sigurdovi a Gudrún z pera samotného Tolkiena. Zde tvoří doplňkový materiál asi polovinu knihy a přiznejme si, že bez přiložených informací by si čtení samotných básní užil jen znalec severské literatury (což, sluší se férově přiznat, není případ přímočaře vyprávěného Sira Gawaina).

Aby nedošlo k omylu, je zapotřebí zdůraznit, v čem se obě básnická díla liší. Zatímco Sir Gawain a zelený rytíř je autentickou anonymní středověkou památkou, v případě Legendy o Sigurdovi a Gudrún jde o autorské dílo, které ovšem styl staré eddické poezie napodobuje. Tolkien ho psal moderní angličtinou a díky bilingvnímu vydání si ho mohou čtenáři vychutnat jak v originále, tak v pečlivém překladu. Mluvím o "díle", i když ve skutečnosti jde o dva eposy, které na sebe bezprostředně navazují. Tzv. Nová píseň o Völsunzích čerpá z ústředního příběhu Eddy o hrdinovi Sigurdovi (pro čtenáře Písně o Nibelunzích též "Siegfriedovi"), potomku bájného zakladatele rodu Völsungů, který přemůže draka Fáfniho a stane se tak majitelem jeho bájného pokladu. Následně Sigurd zachrání sličnou valkýru Brynhlild zakletou k spánku bohem Ódinem a předtím, než se rozejdou, se jí zaslíbí. Svůj slib ale poruší na dvoře rodu Niflungů, když se pod vlivem čarovného nápoje zamiluje do dcery krále Gjúkiho, Gudrún a pojme ji za ženu. Svár, který to vyvolá, způsobí hrdinovu zhoubu rukou nevlastního bratra Gudrún a Brynhild posléze ulehne vedle svého snoubence na jeho pohřební hranici.

Nová píseň o Gudrún, jak jsem už předeslal, na předchozí dění bezprostředně navazuje. Gudrúnina matka, která namíchala lektvar zapomnění pro Sigurda, tentokrát přesvědčí svoji dceru, aby se vdala za hunského náčelníka Attliho. Ten se však pouze se sňatkem nespokojí a tak vyláká Gudrúniny bratry na svůj dvůr, aby na nich vymámil podíl na Sigurdově pokladu. Že i tento příběh končí tragicky, je jasné každému, kdo kdy zavadil o severskou literaturu.

Text těchto písní, byl nejzasvěcenějším Tolkienovým vykladačem - tedy synem slavného spisovatele Christopherem - nalezen v pozůstalosti a vydán byl i v angloamerickém prostředí poměrně nedávno. Ti, kdož jsou obeznámení s obtížemi při sestavování Silmarillionu (existence mnoha textových verzí různých příběhů z historie Středozemě), budou pravděpodobně překvapení zjištěním, že originální text obou legend byl čistopisný a Tolkien byl tedy s jeho definitivní podobou spokojen, přestože sám jej k vydání nikdy nenabídl. Je tedy pravděpodobné, že jej profesor zveršoval čistě pro vlastní potěchu. Existuje však minimálně jeden závažný důvod, který při psaní sledoval. Je však pro něj třeba malého exkurzu do historie.

Jak jsme si řekli, Tolkien byl znalcem eddické poezie. Poté, co se v roce 1925 stal profesorem anglosasštiny na Oxfordu, začal paralelně přednášet o staré severštině. To, co běžně označujeme výrazem "Starší Edda", je nesourodý soubor písní, které vznikly kolem 10. století na Islandu za vlády Haralda Krásnovlasého a jedná se o konvolut mýtů, pohádek, hrdinských bájí a milostných příběhů. Tou dobou však písně žily v ústní tradici a zapisovány byly až o dvě či tři staletí později už bez znalosti kontextu mytologie a náboženství, což dobře dokládá mladší "Prozaická Edda" vytvořená Snorrim Sturlunsonem ve 13. stol., který v ní používá nashromážděný básnický materiál pouze jako složku výkladu o "staré poezii" své země, jejíž tradice je už zapomenuta. Další život Starší Eddě vdechlo sběratelství folklóru v 17. století, které se rozmohlo v kontinentální Evropě. V roce 1662 poslal dánský král Frederik III. posla s dopisem k islandskému biskupovi Brynjólfrovi Sveinsonovi, který byl sběratelem starých rukopisů, aby pro něj shromáždil materiály k starobylým vikingským dějinám. O rok později mu Brynjólfr poslal to nejlepší ze své sbírky a mezi tímto materiálem byl i tzv. Codex Regius, který obsahuje záznam Starší Eddy. Tento název byl ale knize přiřazen až dodatečně, analogicky s prozaickým dílem Sturlunsona. Kodex naštěstí přečkal i katastrofální požár Kodaně v roce 1728 a dochoval se až dodnes. Problematické ovšem je, že jednotlivé příběhy, vytvořené různými autory a zápisem vzdálené několik staletí svému originálu, se ve svém podání legend často stylově i fakticky rozcházejí. Nemluvě o dalších zpracováních téže látky, která známe z Ságy o Völsunzích (islandského původu ze 13. stol.), německé Písně o Nibelunzích či již zmiňovaných fragmentů v Mladší Eddě Snorriho Sturlunsona.

Pokus o zveršování klíčového příběhu Eddy se tedy patrně zakládá na Tolkienově badatelské snaze dobrat se podstaty legendy o Sigurdovi (mimo jiné se jedná o pokus zacelit ztrátu asi 250 slok z vyprávění o Sigurdovi a Brynhild, které z kodexu v průběhu dějin zmizely) a odhalit její historický i literární smysl. Čtení, doprovázené fundovaným komentářem Christophera Tolkiena, tedy připomíná fascinující exkurzi nejen do starých germánských dějin, ale je možné ho zároveň vnímat jako příběh o znovuodkrývání podstaty středověké hrdinské epiky.

Číst Legendu o Sigurdovi a Gudrún není pro začátečníka - měřeno optikou staré severské poezie - žádný med. Zasvěcené výklady o dávné metrice a smyslu aliterace, úvodní kosmogonická pasáž samotné básně, která bez nutnosti cokoli vysvětlovat přivádí na scénu jednu bájnou postavu za druhou a neustálá nutnost číst paralelně jednotlivé verše a připojené poznámky k nim, činí z Legendy cokoli jiného než oddechové prázdninové čtivo. Avšak jak Legenda, tak i Sir Gawain jsou vzrušující cestou jak po středověkém literárním myšlení, tak i zajímavým příspěvkem k lepšímu poznání Tolkienova díla a český čtenář, kterému se obě knihy dostávají do rukou v překladu poprvé, by tuto příležitost neměl nechat ujít.

Knihu Sir Gawain a zelený rytíř vydalo nakladateství Sanch

Knihu Legenda o Sigurdovi a Gudrún vydalo nakladatelství Argo