Znásilnění pohádkáře

• 

Recenze

Vytvořeno 18. 5. 2013 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Dětská mysl je transformovatelná, přístupná ke změnám společnosti, protože ještě není ohraničena právě společností. Neplní plán výroby, fascinovaně zírá na vítr hrající si v kaluži, neodvádí poplatky z vlastní existence vrchnosti, s rozjařeností sobě vlastní se hrabe klacíkem v psím exkrementu, vidíc v tom dobývání hradu Camelot. Dětská mysl je myslí génia, kterou je potřeba výchovou a postupným zařazováním do stále těsnějších ohrad života donutit k sehnutí se, k podvolení se. Dětská mysl je myslí tvůrce, mysl dospělého myslí replikátora. Kniha Pohádka dánského spisovatele Jonase T. Bengtssona se rozhovoří právě na téma transformace dětské mysli.

Jedním ze základních prostředků k zařazení do společnosti jsou pohádky. Příběhy, kde dobro zvítězí nad zlem. Pohádky mají děti donutit podvolit se. Podvolit se ve smyslu dobroty. Poté mohou individua nectící hodnoty pohádek zběsile plenit lidskou ochotu býti dobrými. Společnost tak dochází do situace, kdy vládnou černokněžníci a bílí princové s blbostí sobě vlastní dřou na černokněžnickou rentu. Jonas T. Bengtsson se postavil k pojmu pohádky zcela jinak. Vytvořil dvě postavy, nazvěme si je králem a princem. Obě postavy jsou na věčném útěku před zavedenými pořádky a obě jsou dobré, rození kladní hrdinové. Vedle neustálého stěhování ze zaplivaného bytu do ještě zaplivanějšího bytu se dočkáme i krádeží v supermarketech, práce na černo či pohrdání. Ale nosnou myšlenkou knihy Pohádka je výchova. Udání směru budoucího života dítěte.

Král odmítá dát prince do školy. Putuje s ním od bytu k bytu a sděluje mu své zkušenosti s lidstvem, dává mu plnou svobodu, snaží se mu předat vlastní pojetí lásky ke všehomíru, a hlavně, dává mu do vínku nesmírný dar – obávat se lidí, a tím je vskrytu i nenávidět. Společnost je dle slov krále zhýralá, směšně neschopná hlubokého porozumění, ohavná ve své konformitě. Vkládá mu do srdce pro společnost tak odpudivou anarchii, tedy neúctu ke společenskému zřízení. Tam, kde je naznačena láska, domůže se člověk zvýšené míry nenávisti, tam, kde ho má čekat pohlazení, bude bit. Obrácením dedukcí se individuum nedočká pohlazení ani lásky, ale opět bití a nenávisti. Člověk zemře sám, stejně jako sám i žije. Opuštěnost v davu vynalezl až člověk, to pouze on je schopen plakat při pohledu na přejetého ježka a nehnout ani brvou při ztrátě vlastního já. Ona neusazenost ve vlastním životě dává každému možnost stát se smutnou ukázkou božího plánu na dokonalost, kde je více chyb nežli dokonalosti.

Obě hlavní postavy v knize Pohádka procházejí světem jako panoptikem deformovaných zrůd. Bohužel si král ani princ neuvědomují, že jsou také atrakcí panoptika. Přitlučeni, snaží se z podstavce utéct, a zbavit se tak potřeby útěku. Král s princem utíkají, aby nemuseli utíkat, a přesto vždy vyběhnou ve zběsilém tempu kamsi do dálek, kde se dočkají jen dalších monster s hranými úsměvy na tvářích.

Pohádka je ukázkou zbytečnosti výchovy. Otec, věren svému přesvědčení, plní hlavu dítěte divokými světonázory, kde není místo pro placení pojistného, odvádění daní, pravidelného chození do zaměstnání, otec učí dítě poznávat svět, učí ho o andělech, o ohavnosti spoluobčanů, o opuštěnosti a útěcích před perspektivami, které jsou po dlouhodobém použití vlastně hroby. A dítě přesto, po dospění, ač se semeny anarchie v duši, přijme společnost za svou, přitulí se k naději, že příští potlesk bude patřit právě jemu. Že otcova pohádka byla skutečně jen pohádkou, kde zvítězilo dobro nad zlem, protože smrt navštívila právě dobro a tím ho zbavila povinnosti vyhrávat.

Knihu Pohádka vydalo nakladatelství Odeon