Vulgární zploditel

• 

Recenze

Vytvořeno 9. 9. 2011 2:00

Autor: Petr Měrka

Kniha Kecy mýho fotra mladého amerického spisovatele Justina Halperna, jejíž zárodek vykrystalizoval na twitteru, překypuje neobyčejnou mírou laskavého humoru, který je však okořeněn nadskutečnými dávkami víc než peprných verbálních kreací autorova otce, o němž vlastně pojednává a jejímž je středobodem – svým způsobem bychom ho mohli pojmout i jako takového hrabalovského pábitele.

Ten, ač povoláním vědec, je nám představen ve své veskrze intimní rovině v rodinném kruhu, kdy tato nanejvýš svébytná a až zemitá figura nemá nikterak daleko ke sprostému slovu.

Zde by asi bylo záhodno vysvětlit, jak se to s takovými slovy v literatuře vlastně má, neb náš přístup k nim bývá často nanejvýš pokrytecký a založený na falešné morálce. Avšak to jen navenek. V soukromí nám budiž odpuštěno a dovoleno mluvit, jak nám huba narostla, anebo též trefným příměrem vyjádřeno, jako kdybychom byli dlaždičem – a to bez uzardění a kapky studu. Naší přirozenosti byla přeci implantována již během návštěvy mateřské školky, jak to neoddiskutovatelně dokumentuje současnost.

Bylo by k věci si ovšem vštípit, že sprostá nejsou nikdy slova, ale vždy jen lidé. Vulgarismus z žádného textu ještě zákonitě nečiní nějakou perverzní zvrácenost. V próze i poezii má své nanejvýš poetické místo, čemuž nám budiž jako doklad kupříkladu takový skvost vzešlý z pera J. Vrchlického a nesoucí název Balada o hovnu nebo tituly vydané v nedávných letech nakladatelstvím Dybbuk. Namátkou uvedu některé z nich: Kniha o mrdání, Kniha o čuráku či Kniha o kundě.
Pokud má někdo s těmito slovy, a jen slovy, problém, tak nejspíš pramení odkudsi z hloubi jeho frustrací stiženého či zakomplexovaného nitra. Jestliže bychom tato slova z literatury vyjmuli, nejen že ta by tím byla nemálo ochuzena, ale v podstatě by se jednalo o projev cenzury. Aby jakýkoli prozaický nebo básnický útvar byl hanobící a sprostý, nemusí v sobě zahrnovat jediný vulgarismus.

Kecy mýho fotra jsou pojaty retrospektivou prokládanou vtipnými glosami a konstatováním z přítomnosti, kde se autor svěřuje, jak vlastně kniha vznikla. Stál právě za ní obrovský úspěch na již zmíněném twitterovém účtu. Pravidelný počet jeho čtenářů se vyhoupl k několika seti tisícům. Což už byla notně lákavá pobídka pro literární agenty, aby Justina Halperna oslovili a zlákali ho k jejímu sepsání. Souběžně s tím se rozjela i sitcomová verze, plus se přidalo výrazné mediální zviditelnění a celosvětový úspěch pak byl jen otázkou nedlouhého času.

Knihu Kecy mýho fotra můžeme brát i jako takovou sondu do duše originálního samorosta, která nám při čtení poskytne doslovné moře zábavy. A vzhledem k tomu, že humoru není nikdy dost a v literatuře obzvlášť, nezbývá mi než vám ji upřímně a vřele doporučit.

Život sám o sobě není lehký, a proto neváhejme a alespoň na krátkou chvíli si ho zpestřeme a zpříjemněme bodře rozechvělou bránicí.

Když jsem přemýšlel, zda nezačít kouřit doutníky
„Ty nejsi doutníkovej typ… No, první důvod, kterej mi bleskl hlavou, je, že ten doutník držíš, jako kdybys ho honil myšákovi.“

O televizním seriálu Akta X
Takže ta ženská a ten chlápek, co vypadá zfetovaně, spolu šukaj a pak hledaj mimozemšťany – nebo jenom šukaj a mimozemšťani je při tom občas sledujou?

Když se rozhodoval, zda volit George W. Bushe, nebo Al Gora
„Gore působí trochu jako nabubřelej blbec, ale kdykoliv vidím Bushe, mám pocit, že se pravděpodobně v posledním roce posral do kalhot a je mu z toho do breku.“
(Halpern J. Kecy mýho fotra. Přel. J. Vaněk. Plus: Praha, 2011, s. 99.)

Knihu Kecy mýho fotra vydalo nakladatelství Plus