Haruki Marukami – O čem mluvím, když mluvím o běhání

• 

Recenze

Vytvořeno 30. 4. 2010 2:00

Autor: Martin Pleško

Haruki Marukami je svetoznámy japonský spisovateľ, ktorého život a literárne dielo sme čitateľom stručne predniesli pri recenzii jeho románu Afterdark, ktorú si môžete prečítať na našej stránke. Tí, ktorí sa s jeho prozaickou tvorbou už zoznámili, určite budú súhlasiť, že máme dočinenia s veľmi nadaným autorom. Myšlienky a podstatu vecí vie vsadiť tam, kde by sme ich bežne vôbec nehľadali, ako to urobil napríklad v už spomenutom diele Afterdark. Avšak okrem literárnej tvorby Haruki do povedomia, nielen čitateľskej verejnosti, vstúpil aj ako športovec – vytrvalostní bežec, niekoľkonásobný účastník maratónskeho behu. A práve v duchu behania sa nesie aj jeho zaujímavý román O čem mluvím, když mluvím o běhání. Ako vždy, aj v tomto prípade sa Marukamimu podaril majstrovský kúsok. Autor sa rád hrdí tým, že aktívne behá už viac ako dvadsaťpäť rokov. Denne zabehne v rámci tréningu minimálne desať kilometrov. Prečo vlastne behá?

Mnohí určite nebudú považovať tento príbeh za prevratný, ale beztak určite zaujme minimálne tri cieľové skupiny čitateľov: skalopevných fanúšikov Harukiho Marukamiho; záujemcov o spisovateľské remeslo ako také a v neposlednom rade všetkých bežcov na dlhé trate. 

Mohlo by sa zdať, že kniha je iba opis, alebo prerozprávanie jeho bežeckých skúseností. No nie je tomu celkom tak, aj keď to tvorí nosnú časť príbehu. Živo opisuje fyzickú a psychickú bolesť, ktorú okúsi každý bežec. Na poklese výkonu pri behaní Marukami demonštruje totálnu prirodzenosť starnutia a ubúdania síl. A v konkrétnych pasážach rozprávania by sme mohli povedať, že ide o voľné prúdenie myšlienok autora, ktoré mu prirodzene prúdia hlavou pri behu. Takto sa dozvedáme o viacerých dôležitých míľnikoch v jeho bežeckom a spisovateľskom živote. Napríklad o jeho literárnych a bežeckých začiatkoch a neskôr následné úspechy či neúspechy. 

Když jsem s běháním začal, nezvládal jsem z počátku urazit tak dlouhé vzdálenosti. Myslím, že jen takových dvacet, nanejvýš třicet minut v kuse. Pak už jsem se zadýchával. Rozbušilo se mi srdce a začaly se mi třást nohy. Docela samozřejmě, po tak dlouhé době, kdy jsem nesportoval, ani co by se za nehet vlezlo. Navíc jsem se i trochu styděl, když mě při běhu zahlédli lidé ze sousedství. Bylo mi to trapné docela stejně, jako ve chvílích, kdy se za mým jménem občas objeví titul takzvaného „spisovatele“. Jak jsem ale v běhání pokračoval dál, začal můj organizmus běh aktivně zvládat a spolu s tím se pomalu prodlužovala i uběhnutá vzdálenost. Dostal jsem se víceméně do formy, rytmus dechu se ustálil, pulz zklidnil. Rozhodl jsem se běhat za všech okolností den co den, bez vynechání a bez ohledu na rychlost a uběhnuté vzdálenosti.

Když jsem ale překonal čtyřicítku a začal se blížit k padesátce, začal tenhle můj systém hodnocení sebe sama postupně vykazovat změny. Jednoduše řečeno, časy v závodech se začaly prodlužovat. To je s přibývajícím věkem do jisté míry nevyhnutelné. Každý člověk v určitém momentě života dorazí za zenit svých sil. Existují samozřejmě individuální rozdíly, ale obvykle to bývá tak, že […] překročí člověk určité okem neviditelné „rozvodí“.

Dalo by sa povedať, že Haruki Marukami porovnáva behanie a písanie. Čo sa týka behania, vymenúva všetky dostupné prostriedky, ktoré mu pomohli zvýšiť jeho výdrž a zlepšiť výkon – kvalitná bežecká obuv a oblečenie, dostatočný príjem tekutín, vhodné rozloženie síl pri behu, dôkladná príprava. Možno teda zhrnúť, že beh je jedna z činností, ktorá, keď je správne riadená a organizovaná, môže byť dôjsť k veľmi úspešnému koncu. Určite sa nájdu odporcovia, no nepriamo, ale predsa je to tak aj s literárnou tvorbu. V dnešnej doby už niekedy skutočne nestačí iba disponovať takzvaným spisovateľským grifom či talentom ako Shakespear, Balzac a im podobní. Spisovateľ dnes už musí zvládať aj organizačnú stránku veci. Musí byť zároveň manažér a niekedy možno aj taktik, aby uspel v modernom svete literatúry.

Oproti tomu spisovatelé, kteří tolik talentu nepobrali – to jest, kteří se drží nad vodou jen s úsilím – se už od mládí musí snažit, aby dokázali vlastní snahou načerpat tolik síly, kolik se jen dá. Dřou a rozvíjejí svou koncentraci a vytrvalost. A tyhle vlastnosti se jim pak (do určité míry) stanou nutnou náhradou za talent. Přičemž se stává i to, že zatímco se tak snaží, aby „přežili, jak se dá“, narazí najednou na opravdový talent, který v sobě měli ukrytý. Jak se celí uřícení pachtí s lopatou a kopou dole u svých nohou jámu, narazí úplnou náhodou na pramen, který tam hluboko spal. Tomu se pak říká mít opravdové štěstí. Pokud se ale podíváme podrobněji, kdepak takovéhle „štěstí“ vlastně má svůj původ, zjistíme, že v síle, která člověku umožnila, aby dál prohluboval svou jámu, a tu sílu že získal právě drilem a cvičením. Myslím, že spisovatelé, kteří dokázali zazářit v pozdním věku, si víceméně všichni museli projít něčím podobným. […] Velikáni jsou ale velikáni – jsou to výjimečné, mytické bytosti. Spisovatelé, kteří do světa velikánu nepatří (a já jsem pochopitelně jeden z nich), se víceméně všichni pracně potýkají s omezenou mírou talentu, kterému tak musí vypomáhat nejrůznějšími způsoby. Pokud to neudělají, nedokážou dlouhodobě psát věci, které mají aspoň nějakou hodnotu.

Okrem hlbokých a väčšinou skrytých myšlienok, ktoré sa skrývajú už v titule knihy, určite nejedného čitateľa zaujme aj jednoduchý, no o to pútavejší obal. Oba, obal aj názov, nás presviedčajú, že kniha bude o športe, možno beletrizovaný športový príbeh. V skutočnosti to je pravda. No ten, kto rád číta medzi riadkami, objaví ďalší príbeh. 

Krásne chvíle pri spoločnom behu s Harukim Marukamim!

Ukážky z diela:
MARUKAMI, H. O čem mluvím, když mluvím o běhání. Praha: Odeon, 2010. 167 s. ISBN: 978-80-207-1320-9