Recenze: Odborná literatura

Anatomie lidské destruktivity aneb je člověk od přírody zabijákem?

Recenze: Erich Fromm – Anatomie lidské destruktivity

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
Vytvořeno 2. 5. 2020 1:00
Autor: Michaela Babíková
5

Kočka „hrající“ si s myší. Lev útočící s dravou silou na svou oběť. Člověk chladnokrevně nořící nůž do těla jiného člověka. Hbitost, soustředěnost, agresivita. Při povrchním zkoumání se tyto jevy od sebe liší jen velmi málo. Mnoho vědců, mezi nimiž lze jmenovat například Konráda Lorenze, proto agresi vnímalo jako přirozenou a nevyhnutelnou. Erich Fromm však ve svém slavném díle Anatomie lidské destruktivity před touto zkratkovitostí varuje. Čtenáři naopak předkládá svou teorii, že existuje agrese výhradně lidská, určená sociálním prostředím, která s přirozeností nemá zcela nic společného.

  

anatomie-lidske-destruktivityStěžejní myšlenkou celé knihy je teze, že existují dva zcela rozdílné typy agrese. Erich Fromm rozlišuje benigní a maligní agresi. Benigní, obranná agrese v podstatě odpovídá představě vrozené agrese, která je vlastní člověku i zvířatům. Je to agrese, která napomáhá k přežití jedince i druhu. Slouží k obstarání potravy a chrání při ohrožení. Naproti tomu maligní agrese je specificky lidská, nemá žádný smysl ani účel a jejím jádrem je puzení ke smrti. Erich Fromm tvrdí, že člověk je jediným živočišným druhem, který je schopný zabít příslušníka stejného druhu bez důvodu, jen pro pocit rozkoše ze zabíjení samotného. K maligní agresi patří nenávist, sadismus, masochismus, destruktivita a krutost.

 

Erich Fromm poukazuje, jak nebezpečné je tyto dva druhy agrese nerozlišovat a tvrdit, že je všechna agrese přirozeným jevem. Toto vysvětlení totiž v podstatě omlouvá veškeré krutosti, kterých je lidská bytost schopná, a zároveň vylučuje možnost vytvoření mírumilovnějšího světa.

 

Navíc, pokud by tomu bylo skutečně tak, muselo by platit, že čím je člověk „primitivnější“, tím je krutější. Výzkumy pravěkých lidí i dnešních lovců a sběračů však dokazují pravý opak. Příkladem může být neolitický Çatalhöyük v Anatolii, kde ani jediná ze stovek nalezených koster nenesla znaky násilné smrti.

 

V knize o lidské destruktivitě samozřejmě nemohou chybět ani války. Erich Fromm upozorňuje na skutečnost, že pro vojenské vůdce je jedním z největších problémů přirozený odpor člověka bezdůvodně zabít. Přibližuje, jak bývají vojáci manipulováni, aby ve svém nepříteli neviděli lidskou bytost. Známým příkladem může být válka ve Vietnamu či druhá světová válka.

 

„Poručík Calley, který byl obžalován za vraždu mnoha vietnamských civilistů – mužů, žen a dětí v My Lai a shledán vinným, se ospravedlňoval argumentem, že ho nikdo neučil pohlížet na vojáky NFL (Vietkongu) jako na lidské bytosti a ne výhradně jako na nepřítele. (…) Hitler činil totéž, když označil „politické nepřátele“, které hodlal zlikvidovat, jako podlidi. Zdá se téměř pravidlem, že když někdo chce vlastním lidem usnadnit zničení živých bytostí na straně protivníka, indoktrinuje vojákům pocit, že ti, které mají pobít, nejsou lidé.“ FROMM, Erich. 2019. Anatomie lidské destruktivity. Praha: Portál, s. 131. ISBN 978-80-262-1542-4

  

Anatomie lidské destruktivity je považována za Frommovo nejkomplexnější a nejoriginálnější dílo. Téměř pět set stran textu pojednává o agresi snad ze všech možných úhlů pohledu. Autor čerpá z poznatků lidské i zvířecí psychologie, paleontologie, antropologie, či neurofyziologie. Protože Erich Fromm sám byl psycholog, konkrétně psychoanalytik, je logické, že si nemohl osvojit potřebné kompetence ve všech oborech. Informace tedy čerpal z mnoha studií i osobních rozhovorů s předními odborníky v daných oblastech. Paradoxně se tak jedná vlastně o poměrně stručnou publikaci plnou poznámek a odkazů na zdroje, kde se člověk může do daných témat ponořit hlouběji.

 

Hovoříme-li o Frommově díle, je podle mého názoru velmi důležité zasadit ho do kontextu autorova života. Erich Fromm (1900 – 1980) pocházel z německé židovské rodiny. Byl uznávaným psychologem a díky vlivu své první manželky Friedy Reichmann se začal věnovat Freudově psychoanalýze. Řadí se mezi představitele neofreudismu a západního marxismu.

 

V roce 1929 byl v Berlíně už uznávaným psychoanalytikem. Roku 1933 emigroval do Spojených států, závěr života prožil ve Švýcarsku. Ačkoli se jemu jako emigrantovi podařilo hrůzám druhé světové války vyhnout, tyto události hluboce ovlivnily jeho práci. Snažil se proniknout do podstaty lidské krutosti a fascinace smrtí a najít jejich vysvětlení. Příkladem může být právě kniha Anatomie lidské destruktivity, ve které mimo jiné do hloubky rozebírá osobnost Adolfa Hitlera. Za zmínku stojí také publikace Strach ze svobody, v níž vysvětluje, proč se v Německu nacismus objevil a jak mohl získat tak silnou pozici. 

 

Erich Fromm napsal celkem 14 knih. Vzhledem k epoše, ve které žil, je vlastně až s podivem, jak silná láska k životu a důvěra v lidské dobro je z jeho díla patrná. Anatomie lidské destruktivity je knihou poměrně náročnou. Sama jsem některé pasáže četla několikrát a dělala si podrobné poznámky, protože zajímavostí a informací, které Fromm čtenáři předkládá, je opravdu velká spousta. Sama o sobě je však kniha napsaná srozumitelným a i pro laika dobře pochopitelným jazykem. „Destruktivita“ se bude líbit především čtenářům, kteří se zajímají o člověka, jeho chování, o psychologii a baví je knihy, které „jdou do hloubky“. Erich Fromm patří mezi mé oblíbené spisovatele a Anatomii lidské destruktivity nemohu jinak než vřele doporučit.

 

Název: Anatomie lidské destruktivity

Autor: Erich Fromm

Překlad: Bedřich Placák

Nakladatelství: Portál, s. r. o.

Místo vydání: Praha

Rok vydání: 2019

Vydání: 3., v Portále 1.

Počet stran: 496

ISBN/EAN: 978-80-262-1542-4

Ediční řada: Klasici